26 Cdo 389/2001
Datum rozhodnutí: 19.08.2002
Dotčené předpisy: § 713 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb.




26 Cdo 389/2001

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Hany Müllerové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. ve věci žalobkyně M., a. s., zastoupené advokátkou, proti žalované I. K., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 10 C 92/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. září 2000, č. j. 21 Co 304/2000-48, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.150,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Jičíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 3. dubna 2000, č. j. 10 C 92/99-31, uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobkyni byt 3+1 I. kategorie s příslušenstvím č. 4 v domě čp. 1351 v H. (dále jen předmětný byt , resp. byt ) do patnácti dnů po zajištění náhradního ubytování a rozhodl o nákladech řízení účastnic.

K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. září 2000, č. j. 21 Co 304/2000-48, změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobkyni předmětný byt do patnácti dnů po zajištění přiměřeného náhradního bytu, a rozhodl o nákladech řízení účastnic před soudy obou stupňů.

Odvolací soud na základě učiněných skutkových zjištění dovodil, že předmětný byt byl bytem služebním, jehož nájemcem byl P. K. (bývalý manžel žalované), a že nájemní poměr P. K. k bytu zanikl za trvání jeho manželství s žalovanou na základě rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 14. listopadu 1995, č. j. 4 C 184/95-18, dnem 31. března 1996. Současně rovněž dovodil, že od tohoto data až do uplynutí patnáctého dne po zajištění přiměřeného náhradního bytu svědčilo P. K. právo bydlení v předmětném bytě (§ 712a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění dále jen obč. zák. ), že právo žalované užívat byt bylo odvozeno od uvedeného práva bydlení jejího tehdejšího manžela, a že žalované vzniklo vlastní právo na bydlení dnem 16. června 1999, kdy se P. K. vzdal práva na přiměřený náhradní byt. Otázku bytové náhrady pro žalovanou posoudily soudy obou stupňů podle § 713 odst. 1 obč. zák. Soud prvního stupně vázal její vyklizení z bytu na zajištění pouhého náhradního ubytování (§ 713 odst. 1 věta třetí obč. zák.). Přitom vyšel ze skutkového zjištění, že žalovaná platila nájemné, resp. náhradu za bydlení ve výši nájemného (dále též jen náhrada za bydlení ), zcela nepravidelně a žalobkyni tak z tohoto titulu dluží částku 27.109,- Kč. Naproti tomu odvolací soud dovodil, že z celkového dluhu na nájemném, resp. náhradě za bydlení ve výši nájemného, lze k tíži žalované přičíst pouze dluh, který z tohoto titulu vznikl po 16. červnu 1999, tj. od doby, kdy se P. K. vzdal práva na přiměřený náhradní byt, neboť do tohoto data měl povinnost uvedené platby žalobkyni poskytovat právě P. K. Nebyla-li od 16. června 1999 náhrada za bydlení zaplacena pouze za období dvou měsíců (uvedenou okolnost vzal odvolací soud za prokázanou po doplnění dokazování v odvolacím řízení přečtením listin), nejde podle názoru odvolacího soudu o odůvodněný případ ve smyslu § 713 odst. 1 věty třetí obč. zák., mající za následek přisouzení nižší formy bytové náhrady než přiměřený náhradní byt. Proto na rozdíl od soudu prvního stupně rozhodl o splnění vyklizovací povinnosti žalované po zajištění přiměřeného náhradního bytu (§ 713 odst. 1 věta první obč. zák.).

Proti té části rozsudku odvolacího soudu, v níž byla vyklizovací povinnost žalované z bytu vázána na zajištění přiměřeného náhradního bytu, podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ zákona číslo 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen o.s.ř. ). Uplatnila v něm dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. Prostřednictvím užitého dovolacího důvodu napadla závěry přijaté odvolacím soudem ohledně otázky bytové náhrady pro žalovanou. V této souvislosti namítla, že opustil-li P. K. dne 1. září 1997 předmětný byt a od stejné doby jej užívala (využívala práva bydlení) pouze žalovaná, převzala od tohoto data i povinnosti s tím spojené, včetně placení náhrady za bydlení. Proto při úvaze o formě bytové náhrady pro žalovanou je zapotřebí podle názoru žalobkyně vzít v úvahu (přičíst k její tíži) dluh, který vznikl z titulu nezaplacené náhrady za bydlení již od 1. září 1997. Měla-li pak žalovaná zato, že P. K. byl povinen přispívat jí na domácnost i po 1. září 1997, mohla využít právní instituty, které jsou k tomuto účelu určené. Závěrem uvedla, že je pro ni akceptovatelné, bude-li vyklizení žalované z bytu vázáno na jinou formu bytové náhrady než přiměřený náhradní byt. Žalobkyně navrhla, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.

Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 20. září 2000, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen o.s.ř. ).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.) a je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., směřuje-li proti části měnícího výroku rozsudku odvolacího soudu o bytové náhradě. V této souvislosti je zapotřebí připomenout, že po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé, nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění; lhůtou k vyklizení bytu je pouze příslušný časový úsek (do patnácti dnů od právní moci rozsudku, do patnácti dnů od zajištění náhradního bytu apod.), po jehož uplynutí je žalovaný povinen byt ve smyslu ustanovení § 160 odst. 1 a 3 o.s.ř. vyklidit (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28). Přípustnost dovolání se tak omezuje na tu část měnícího výroku, jíž byla vyklizovací povinnost žalované z bytu podmíněna zajištěním přiměřeného náhradního bytu; ostatně výtky dovolatelky směřují pouze proti této části zmíněného výroku. Z obsahu dovolání lze dovodit, že v části, týkající se vyklizovací povinnosti žalované, nebyl (měnící) výrok rozsudku odvolacího soudu dovoláním napaden. Dovolací soud tedy nebyl oprávněn přezkoumat věcnou správnost této části měnícího výroku, i když z pohledu ustanovení § 242 odst. 2 písm. d/ o.s.ř. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž je přípustné dovolání, s výrokem, který není dovoláním dotčen (a který není přípustno zkoumat), se proto při rozhodování o dovolání projeví toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení § 242 odst. 2 o.s.ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. června 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněné pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999).

Napadený rozsudek byl proto podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. přezkoumán v jeho měnícím výroku o bytové náhradě, přičemž dovolací soud byl vázán uplatněným dovolacím důvodem i jeho obsahovou konkretizací. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 237 odst. 1 o.s.ř. a k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. a/ a b/ o.s.ř.); zmíněné vady však namítány nebyly a jejich existence se nepodává ani z obsahu spisu.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího důvodu o odpověď na otázku, zda ze zjištěných okolností lze v daném případě usoudit na existenci odůvodněného případu ve smyslu § 713 odst. 1 obč. zák., tj. případu, kdy může soud rozhodnout, že namísto přiměřeného náhradního bytu, tedy vyšší formy bytové náhrady, kterou ve smyslu § 713 odst. 1 věty první obč. zák. žalované přiznal odvolací soud, stačí náhradní ubytování (přiznané soudem prvního stupně) jako nižší forma bytové náhrady, připadající v úvahu podle § 713 odst. 1 věty třetí obč. zák. právě v odůvodněných případech. Pro výsledek sporu je tedy určující výklad ustanovení § 713 odst. 1 obč. zák.

Z ustanovení § 713 odst. 1 věty první obč. zák. vyplývá, že užívá-li služební byt (mimo jiné) po rozvodu manželství s nájemcem jeho (bývalý) manžel, není povinen se z bytu vystěhovat, dokud mu není zajištěn přiměřený náhradní byt. V odůvodněných případech může soud rozhodnout, že stačí náhradní byt o menší podlahové ploše, nižší kvalitě a méně vybavený, popřípadě i byt mimo obec, než je vyklizovaný byt nebo náhradní ubytování (§ 713 odst. 1 věta třetí obč. zák.). Lze jen dodat, že ustanovení § 713 odst. 1 obč. zák. se mimo jiných případů vztahuje i na situaci, kdy nájemci služebního bytu zaniklo jeho právo nájmu, a kdy se vyklizení služebního bytu vůči osobám v něm vyjmenovaným (tj. i vůči rozvedenému manželovi) domáhá pronajímatel.

Citované ustanovení míří výslovně na služební byty (a ve smyslu § 713 odst. 2 obč. zák. i na byty zvláštního určení a na byty v domech zvláštního určení), u nichž je vzhledem k jejich účelovému určení podle § 709 obč. zák. vyloučen vznik práva společného nájmu bytu manžely; právo nájmu bytu tudíž svědčí pouze jednomu z nich. Protože s ohledem na řečené druhému z manželů právo (společného) nájmu bytu nesvědčí a tento manžel za trvání manželství odvozuje své právo užívat byt pouze od rodinněprávního vztahu k manželovi nájemci bytu, poskytuje ustanovení § 713 odst. 1 obč. zák. (mimo jiné) rovněž pro případ rozvodu manželství právní ochranu druhému z manželů, neboť rozvodem manželství jeho rodinněprávní vztah k manželu nájemci bytu a tudíž i právní důvod užívání bytu zanikne. V naznačených souvislostech však nelze ztratit ze zřetele, že ustanovení § 713 odst. 1 obč. zák., patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 1493/96, uveřejněný pod č. 87 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura), tj. aby vymezil ty okolnosti, které jsou z hlediska daného konkrétního případu právně významné pro rozhodnutí soudu o formě bytové náhrady vyklizovaného (rozvedeného) manžela.

Součástí skutkových zjištění soudu prvního stupně bylo rovněž zjištění, že náhrada za bydlení byla od roku 1997 placena zcela nepravidelně, a že ke dni rozhodnutí (soudu prvního stupně) existoval z tohoto titulu dluh v částce 27.109,- Kč. Odvolací soud po doplnění dokazování v odvolacím řízení přečtením listin uvedené skutkové zjištění sice výslovně nepopřel, avšak k tíži žalované přičetl pouze dvouměsíční dluh z titulu náhrad za bydlení, vzniklý až od 16. června 1999 (zjištění, že od 16. června 1999 nebyla náhrada za bydlení zaplacena za období dvou měsíců, nebylo dovoláním nijak zpochybněno). Dovodil totiž, že právně relevantní je v tomto ohledu pouze dluh od 16. června 1999, tj. až od doby, kdy se P. K. vzdal práva na přiměřený náhradní byt. Uvedený závěr lze pokládat za správný. V období mezi skončením nájemního poměru a posledním dnem lhůty k vyklizení bytu, v daném případě dnem 16. června 1999, kdy se P. K. vzdal práva na přiměřený náhradní byt, měl totiž P. K. jako osoba, jejíž nájemní poměr skončil, ve smyslu § 712a obč. zák. práva a povinnosti v rozsahu odpovídajícím mimo jiné i ustanovením § 687 až 699 (obč. zák.). Za této situace měl rovněž povinnost platit (do 16. června 1999) nájemné (§ 696 a násl. obč. zák.). Z uvedeného současně vyplývá, že dovolací soud nesdílí názor zastávaný dovolatelkou, tj. názor, že opustil-li P. K. dne 1. září 1997 předmětný byt a od stejné doby jej užívala (využívala práva bydlení) pouze žalovaná, převzala od tohoto data i povinnosti s tím spojené, včetně placení náhrady za bydlení, a že tudíž je zapotřebí přičíst k tíži žalované dluh, který vznikl z titulu nezaplacené náhrady za bydlení již od 1. září 1997.

Nezaplatila-li žalovaná v době od 16. června 1999 náhradu za bydlení pouze za období dvou měsíců, lze s odvolacím soudem souhlasit rovněž v názoru, že nejde o odůvodněný případ (ve smyslu § 713 odst. 1 věty třetí obč. zák.), kdy může soud splnění vyklizovací povinnosti vázat ve smyslu citovaného ustanovení na zajištění nižší formy bytové náhrady než přiměřený náhradní byt; proto bylo ve smyslu § 713 odst. 1 věty první obč. zák. správně rozhodnuto o splnění vyklizovací povinnosti žalované s vázaností na zajištění přiměřeného náhradního bytu.

Protože správnost rozhodnutí odvolacího soudu v otázce bytové náhrady pro žalovanou se žalobkyni prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud - aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) - dovolání proti napadenému rozsudku, pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně v části vyhovujícího výroku o bytové náhradě, zamítl (§ 243b odst. 1 věta před středníkem, odst. 5 o.s.ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalobkyně (dovolatelka) nebyla v dovolacím řízení úspěšná a procesně úspěšné žalované vznikly náklady v souvislosti s vyjádřením k dovolání, které sepsal advokát. Přitom odměna za sepis zmíněného vyjádření byla stanovena podle dosavadních právních předpisů (vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.), neboť dovolací řízení bylo zahájeno podáním dovolání dne 24. listopadu 2000, tj. před účinností zákona č. 30/2000 Sb. část dvanáctá, hlava první, bod 10. zákona č. 30/2000 Sb. Uvedené náklady sestávají ze dvou úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení a vyjádření k dovolání) v částce 1.000,- Kč (§ 9 odst. 1 ve spojení s § 7 a § 11 odst. 1 písm. a/ a k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.) a z náhrady hotových výdajů v částce 150,- Kč, tj. ze dvou režijních paušálů podle § 13 odst. 1 a 3 citované vyhlášky.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 19. srpna 2002

JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.

předseda senátu