26 Cdo 3871/2009
Datum rozhodnutí: 24.11.2010
Dotčené předpisy: § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., § 233 odst. 1 o. s. ř., § 159a o. s. ř., § 243b odst. 2 o. s. ř., § 159 o. s. ř.




26 Cdo 3871/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce M. M. , zastoupeného Mgr. Miroslavem Neradem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 3, proti žalovanému J. K. , zastoupenému JUDr. Ivetou Végsöovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Lucemburská 47, o obnovu řízení, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 10 C 73/2007, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. března 2009, č. j. 31 Co 61/2009-63, takto:

I.Dovolání se zamítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.560,- Kč k rukám JUDr. Ivety Végsöové, advokátky se sídlem v Praze 3, Lucemburská 47, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Kutné Hoře (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 2. 12. 2004, č. j. 7 C 239/2001-142, který nabyl právní moci dne 11. 3. 2005, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 30.000,- Kč s příslušenstvím. Žalobce tvrdil, že v roce 1999 pronajal žalovanému specifikované stavby a pozemky (dále jen stavby a pozemky ) na jeden rok za nájemné 60.000,- Kč, avšak žalovaný je nadále užíval i v letech 2000 a 2001, přičemž za rok 2001 nic nezaplatil. Žalobce uvedl, že se sice považuje za výlučného vlastníka nemovitostí, protože však je v katastru nemovitostí zapsán jen jako spoluvlastník jejich ideální poloviny, požaduje částku 30.000,- Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva o nájmu nemovitostí uzavřená účastníky 1. 1. 1999 se podle § 676 odst. 2 občanského zákoníku (dále obč. zák. ) obnovila i pro roky 2000 a 2001, neboť žalobce podal žalobu na vyklizení nemovitostí žalovaným až v srpnu 2001. Nájemní smlouvu, kterou žalovaný uzavřel 28. 12. 2000 s P. K. na rok 2001 s nájemným 6.000,- Kč měsíčně, považoval za neplatnou, neboť nebylo prokázáno, že byla uzavřena se souhlasem žalobce jako spoluvlastníka. Vycházel z toho, že nemovitosti jsou ve spoluvlastnictví žalobce a P. K., každého z ideální poloviny. To dovodil ze zápisu těchto práv na příslušném listu vlastnictví v katastru nemovitostí a z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2003, č. j. 31 Co 277/2003-236, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ze dne 26. 2. 2003, č. j. 11 C 122/2000-156, tak, že žaloba na určení, že žalobce je výlučným vlastníkem nemovitostí, byla zamítnuta. Jestliže žalovaný zaplatil nájemné za rok 2001 P. K. jako jednomu ze spoluvlastníků, povinnost zaplatit nájemné řádně splnil, neboť podle § 139 odst. 1 obč. zák. spoluvlastníci jsou oprávněni a povinni z právních úkonů, týkajících se společné věci, společně a nerozdílně.

Žalobce se žalobou ze dne 15. 6. 2007, která podle otisku podacího razítka došla soudu prvního stupně 19. 6. 2007, dožadoval obnovy řízení vedeného pod sp. zn. 7 C 239/2001. Důvod obnovy spatřoval v rozhodnutí, které nemohl v původním řízení použít. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2005, č. j. 30 Cdo 1203/2004-261, byly totiž zrušeny rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2003, č. j. 31 Co 277/2003-236, a soudu prvního stupně ze dne 26. 2. 2003, č. j. 11 C 122/2000-156, a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení. Ten rozhodl znovu rozsudkem ze dne 26. 4. 2006, č. j. 11 C 325/2005-47, tak, že určil, že žalobce je výlučným vlastníkem staveb, a zamítl žalobu na určení, že žalobce je výlučným vlastníkem pozemků. Rozsudek byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Praze z 9. 1. 2007, č. j. 31 Co 436/2006-75, který nabyl právní moci 9. 3. 2007. Dovolání proti tomuto rozsudku byla odmítnuta usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2007, č. j. 30 Cdo 1748/2007, 30 Cdo 4802/2007-96.

Soud prvního stupně usnesením ze dne 1. 8. 2008, č. j. 10 C 73/2007-42, žalobu na obnovu řízení zamítl. Dospěl k závěru, že předmětný rozsudek o určení vlastnictví není rozhodnutím ve smyslu § 228 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále o. s. ř. ), které žalobce nemohl bez své viny použít v původním řízení, neboť v době původního řízení neexistoval. I kdyby však mělo jít o důvod obnovy, žalobce podal žalobu až 19. 6. 2007, to znamená opožděně po uplynutí subjektivní lhůty stanovené § 233 odst. 1 o. s. ř., tj. po uplynutí tří měsíců od doby, kdy se o rozhodnutí dozvěděl, což bylo 9. března 2007, kdy rozsudek nabyl právní moci.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce usnesením ze dne 17. 3. 2009, č. j. 31 Co 61/2009-63, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Doplnil dokazování doručenkami zásilek, kterými bylo doručován rozsudek Krajského soudu v Praze z 9. 1. 2007, č. j. 31 Co 436/2006-75, z nichž zjistil, že byl tehdejšímu právnímu zástupci žalobce doručen 1. 2. 2007 a že nabyl právní moci 9. 3. 2007. Stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba na obnovu řízení byla podána opožděně po uplynutí tříměsíční subjektivní lhůty stanovené v § 233 odst. 1 o. s. ř. Se soudem prvního stupně se rozcházel jen v názoru, kdy lhůta začala běžet. Konstatoval, že se jedná o procesní lhůtu, na níž se nevztahuje judikatura týkající se počátku běhu subjektivní promlčecí doby u nároku na náhradu škody nebo bezdůvodného obohacení, neboť nejde o lhůtu hmotně právní, ale procesně právní. Podle odvolacího soudu se žalobce dozvěděl o rozhodnutí v den, kdy se dozvěděl o jeho vydání a o jeho obsahu, tedy toho dne, kdy mu byl doručen. Vzhledem k tomu, že podle § 45c odst. 1 o. s. ř. se rozsudek považuje za doručený účastníkovi, pokud byl doručen jeho zástupci s procesní plnou mocí, žalobce se o důvodu obnovy řízení dozvěděl 1. 2. 2007, kdy byl rozsudek doručen jeho právnímu zástupci. Následujícího dne začala běžet tříměsíční lhůta k podání žaloby na obnovu řízení a posledním dnem lhůty k jejímu včasnému podání byla středa 2. 5. 2007 (§ 57 o. s. ř). I když ve spise není obálka, ze které by bylo možné zjistit, kdy byla zásilka obsahující žalobu podaná na poště, je zřejmé, že se tak nemohlo stát dříve než 15. 6. 2007, kdy byla sepsána. Odvolací soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1304/2005, ve kterém soud počítal subjektivní lhůtu k podání žaloby na obnovu řízení rovněž od doručení rozhodnutí zakládajícího důvod obnovy zástupci účastníka s procesní plnou mocí. Dále považoval za nesprávný názor soudu prvního stupně, že rozhodnutí o určení výlučného vlastnictví žalobce k nemovitostem vydané po skončení původního řízení o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním nemovitostí nemůže být důvodem pro jeho obnovu. Zdůraznil, že se jedná o nové rozhodnutí, přičemž judikatura (rozhodnutí publikovaná pod R 101/1953 a R 31/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a usnesení Nejvyššího soudu ze dne sp. zn. 28 Cdo 321/2003) dospěla k závěru, že takovým rozhodnutím je nejen rozhodnutí jiného soudu nebo příslušného orgánu, které bylo vydáno v době původního řízení a které nemohl účastník bez své viny použít, ale i rozhodnutí vydané po skončení původního řízení. Podstatné je, že rozhodnutí vypovídá o skutečnostech a důkazech, které byly předmětem původního řízení, např. řeší předběžnou otázku, jejíž zodpovězení bylo rozhodné pro výsledek původního řízení . Odvolací soud uzavřel, že vzhledem k zamítnutí návrhu pro jeho opožděnost se již nezabýval otázkou, zda by nové rozhodnutí mohlo přivodit pro žalobce příznivější rozhodnutí ve věci o zaplacení 30.000,- Kč.

Proti všem výrokům usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. s tím, že je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, popřípadě by se mohlo jednat o věc dosud dovolacím soudem neřešenou, a to ohledně počátku běhu subjektivní lhůty k podání žaloby na obnovu řízení. Podle jeho názoru má zásadní právní význam řešení otázky běhu subjektivní lhůty v situaci, kdy důvodem pro podání návrhu na obnovu řízení je rozhodnutí soudu v jiné věci (předběžné otázce), a to ve vztahu k doručení takového rozhodnutí, příp. vyznačení doložky právní moci . Namítl, že důvodem pro podání žaloby o obnovu řízení může být jen pravomocný rozsudek s vyznačenou doložkou právní moci, o kterém se sám účastník skutečně dozvěděl, nikoli jen rozsudek bez vyznačené doložky právní moci doručený právnímu zástupci účastníka. Tím by podle žalobce fakticky došlo ke zkrácení subjektivní lhůty účastníka. Připomněl, že navrhoval důkaz o tom, kdy se on sám, nikoli jeho zástupce, dozvěděl o pravomocném rozsudku s doložkou právní moci. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., dále opět o. s. ř. ). Dovolací soud shledal, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo včas podáno subjektem k tomu oprávněným, tj. účastníkem řízení, zastoupeným advokátem, kterým bylo dovolání také sepsáno.

Dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba na obnovu řízení, je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť otázka počátku běhu subjektivní lhůty pro podání žaloby na obnovu řízení, je-li důvodem obnovy řízení rozhodnutí soudu, nebyla dovolacím soudem dosud řešena.

Podle § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. žalobou na obnovu řízení účastník může napadnout pravomocný rozsudek mimo jiné, je-li tu rozhodnutí, které nemohl bez své viny použít v původním řízení před soudem prvního stupně.

Rozhodnutím umožňujícím povolení obnovy řízení ve smyslu § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. jsou rozhodnutí vydaná o předběžných otázkách podle § 135 odst. 1 a 2 o. s. ř., to jest případy, kdy příslušný orgán rozhodl odlišně o předběžné otázce, jestliže byl soud předchozím rozhodnutím vázán či z dřívějšího rozhodnutí vycházel, anebo posoudil-li sám předběžnou otázku, a poté bylo zjištěno, že příslušný orgán kdykoliv vydaným rozhodnutím ji posoudil jinak.

Podle § 233 odst. 1 o. s. ř. žaloba na obnovu řízení musí být podána ve lhůtě tří měsíců od té doby, kdy ten, kdo obnovu navrhuje, se dozvěděl o důvodu obnovy, nebo od té doby, kdy jej mohl uplatnit; běh této lhůty však neskončí před uplynutím tří měsíců od právní moci napadeného rozhodnutí. Tato subjektivní lhůta k podání žaloby na obnovu řízení počíná u důvodů obnovy řízení uvedených v § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. od okamžiku, kdy se ten, kdo obnovu řízení navrhuje, o důvodu obnovy dozvěděl.

Podle § 159 o. s. ř. doručený rozsudek, který již nelze napadnout odvoláním je v právní moci.

Podle § 159a odst. 1 o. s. ř. výrok pravomocného rozsudku je závazný pro účastníky, není-li dále stanoveno jinak. Věci, ve kterých je výrok pravomocného rozsudku závazný nejen pro účastníky, ale i pro další osoby, případně pro každého, vymezuje § 159a odst. 2 a 3 o. s. ř. Dále stanoví § 159a odst. 4 o. s. ř., že v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě pro jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány.

Z těchto ustanovení vyplývá, že je-li důvodem obnovy řízení podle § 228 odst. 1 o. s. ř. rozhodnutí soudu, které nemohl účastník bez své viny v původním řízení použít, může jím být jen rozhodnutí pravomocné. Jen takové rozhodnutí je totiž pro soud jako státní orgán závazné podle § 159a odst. 4 o. s. ř.

Subjektivní tříměsíční lhůta k podání žaloby na obnovu řízení podle § 233 odst. 1 o. s. ř. pak běží účastníkovi, který byl rovněž účastníkem řízení, v němž bylo vydáno nové rozhodnutí, od právní moci nového rozhodnutí. Je-li účastníkovi (k rukám jeho zástupce) doručeno (nové) rozhodnutí odvolacího soudu, pak může vycházet z toho, že bylo doručeno i dalším účastníkům a že tak nabylo právní moci. I kdyby jim bylo doručeno dříve nebo později, nemůže lhůtu k podání žaloby zmeškat. Pro případ (nového) rozhodnutí soudu prvního stupně může jeho právní moc odvodit od délky odvolací lhůty. Pro uvedený závěr, že určující je právní moc rozhodnutí, svědčí i skutečnost, že počátek subjektivní lhůty nemůže být dán na vůli účastníka, kdy si opatří rozhodnutí s doložkou právní moci, případně kdy právní moc rozhodnutí vyznačí soud. K odkazu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1304/2005, je třeba uvést, že rozhodnutím, které mělo být důvodem k podání žaloby na obnovu řízení, bylo správní rozhodnutí - osvědčení o státním občanství, jež doručením dotčené osobě nabylo také právní moci.

I při odlišném výkladu počátku běhu subjektivní lhůty k podání žaloby na obnovu řízení podle § 233 odst. 1 o. s. ř., je však závěr odvolacího soudu o opožděném podání této žaloby správný, neboť předmětné (nové) rozhodnutí nabylo právní moci 9. 3. 2007 a žalobu na obnovu řízení podal žalobce (nejdříve) 15. 6. 2007. Dovolání bylo proto podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítnuto.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobce bylo zamítnuto a žalovanému vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.). Ty představují odměnu advokátky za vyjádření k dovolání podané podle § 10 odst. 1, § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a čl. II vyhl. č. 277/2006 Sb. ve výši 3.500,- Kč, paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. a čl. II vyhl. č. 276/2006 Sb. a činí celkem včetně daně z přidané hodnoty ve výši 20% (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) 4.560,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.

Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. listopadu 2010

JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu