26 Cdo 3861/2016
Datum rozhodnutí: 22.11.2016
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř.



26 Cdo 3861/2016


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce R. N. , zastoupeného Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem v Postupicích 58, proti žalované České republice Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o zaplacení částky 88.400,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 11 C 64/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. června 2015, č. j. 54 Co 50/2015-305, ve spojení s usnesením ze dne 8. ledna 2016, č. j. 54 Co 50/2015-312, takto: I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
O d ů v o d n ě n í :

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalobce (dovolatele) proti rozsudku Městského soudu v Praze (odvolacího soudu) ze dne 10. června 2015, č. j. 54 Co 50/2015-305, ve spojení s usnesením ze dne 8. ledna 2016, č. j. 54 Co 50/2015-312, odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb. dále jen o.s.ř. ), neboť neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o.s.ř., přičemž tyto vady (nedostatky), pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolatel včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranil (§ 241b odst. 3 o.s.ř.).

Předkládal-li k dovolacímu přezkumu řešení (hmotněprávní) otázky intenzity omezení vlastnického práva, nelze přehlédnout, že ve vztahu k takto nastolené otázce náležitě nevylíčil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a o.s.ř.). V úvodu dovolání sice ohlásil, že napadeným rozhodnutím se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu , avšak již nespecifikoval, od které relevantní rozhodovací praxe (rozuměno judikatury dovolacího soudu, kterou lze vymezit i pouhým slovním popisem bez uvedení konkrétní spisové značky či značek rozhodnutí dovolacího soudu viz rozhodnutí Ústavního soudu České republiky z 18. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14, a z 21. ledna 2015, sp. zn. IV. ÚS 3530/14) se řešení dané otázky odchyluje; jeho odkaz na rozhodovací praxi jiných soudů než Nejvyššího soudu České republiky jako soudu dovolacího je právně bezvýznamný (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 21. července 2015, sp. zn. 26 Cdo 1952/2015). Snad jen na okraj lze přesto podotknout, že navíc v tomto směru dovolatel uplatnil nezpůsobilý důvod, jelikož výtka nesprávného právního posouzení věci je zde ve skutečnosti založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění, a už z tohoto důvodu objektivně nemohl vylíčit předpoklady přípustnosti dovolání pro řešení této otázky. Tato situace pak dovolacímu soudu znemožňuje, aby se uvedenou otázkou mohl blíže zabývat.

Ani jinak dovolatel předpoklady přípustnosti dovolání nevylíčil a ostatně ani vylíčit nemohl, neboť uplatnil-li především nezpůsobilé důvody, jimiž namítl zmatečnostní vadu podle § 229 odst. 3 o.s.ř. a dále také tzv. jinou vadu řízení (v podobě nedostatku řádného poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř.), nenapadl (objektivně napadnout ani nemohl) právní otázku, na jejímž řešení bylo napadené rozhodnutí založeno. Pro úplnost zbývá dodat, že k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (stejně jako k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř.) dovolací soud přihlédne jen v případě přípustného dovolání; samy o sobě přípustnost dovolání nezakládají. Vady podle § 229 odst. 3 o.s.ř. jsou pak právně významné pouze z hlediska žaloby pro zmatečnost (§ 229 a násl. o.s.ř.).

K dovolatelovým výtkám vztahujícím se k otázce výše (rozsahu) nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod zbývá dodat, že odvolací soud (soud prvního stupně) uvedenou otázku neposuzoval (a logicky vzato ani posuzovat nemohl), zaujal-li shodně se soudem prvního stupně názor, že dovolatel ani netvrdil (natož prokázal) okolnosti rozhodné pro úsudek, že v poměrech souzené věci dosáhlo omezení jeho vlastnického práva natolik výrazné intenzity, že jím byla zasažena samotná podstata vlastnictví, v důsledku čehož by mu náležela náhrada podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal dovolatele, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI. zákona č. 139/2015 Sb.), ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 22. listopadu 2016


JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu