26 Cdo 3850/2012
Datum rozhodnutí: 14.03.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 420 obč. zák., § 415 obč. zák., § 670 obč. zák.




26 Cdo 3850/2012
U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce města Krásné Lípy , zastoupeného JUDr. Evou Ruthovou, advokátkou se sídlem ve Varnsdorfu, Říční 1774, proti žalovanému J. K. , bytem v R., P. 548/4, zastoupenému JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 98, o zaplacení částky 537.898,- Kč, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 8 C 1037/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 22. září 2011, č. j. 29 Co 400/2010-280, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
O d ů v o d n ě n í :


Žalobce (vlastník a dřívější pronajímatel domu č. p. 264 /tzv. Zámečku/ v obci K. L. /dále jen objekt Zámečku / a tam označených pozemků) se domáhal, aby žalovaný jako dřívější nájemce objektu Zámečku (a pozemků) byl zavázán uhradit mu škodu v částce 537.898,- Kč, která mu na objektu Zámečku vznikla v důsledku zanedbání jeho nutné údržby ze strany žalovaného v době od 21. prosince 1993 do 2. května 1995.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci jako soud odvolací usnesením ze dne 7. dubna 2004, č. j. 30 Co 624/2003-57, zrušil rozsudek ze dne 12. května 2003, č. j. 8 C 1037/97-34, jímž Okresní soud v Děčíně (soud prvního stupně) vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 537.898,- Kč a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu; současně věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K odvolání žalobce odvolací soud usnesením ze dne 11. října 2005, č. j. 30 Co 404/2005-93, zrušil rovněž usnesení ze dne 23. května 2005, č. j. 8 C 1037/97-79, jímž soud prvního stupně žalobu odmítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu; rovněž v tomto případě věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. ledna 2010, č. j. 8 C 1037/97-201, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 268.949,- Kč (výrok I.), ve zbytku žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu a o vrácení poměrné části složené zálohy na znalecký důkaz (výroky III. VI.).
K odvolání žalovaného proti vyhovujícímu výroku I. a nákladovým výrokům III. a V. citovaného rozsudku odvolací soud rozsudkem ze dne 22. září 2011, č. j. 29 Co 400/2010-280, vyhovující výrok I. rozsudku soudu prvního stupně potvrdil ohledně částky 184.600,- Kč a ohledně částky 84.349,- Kč ho změnil tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl (výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu před soudy obou stupňů (výroky II., IV. a V.) a zrušil výrok VI. rozsudku soudu prvního stupně (výrok III.).
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a také s právními názory, které soud prvního stupně přijal na jeho základě, avšak s výjimkou stanovení výše škody. Oba soudy tedy dovodily, že ohledně shora označených nemovitostí (včetně objektu Zámečku) uzavřeli žalobce jako pronajímatel a žalovaný jako nájemce dne 1. listopadu 1993 smlouvu o nájmu podle § 663 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění (dále jen obč. zák. ), z níž mimo jiné vyplývala povinnost nájemce pečovat o to, aby na pronajatých věcech nevznikla škoda (§ 670 obč. zák.). Dále dovodily, že mezi účastníky šlo o právní vztah podle občanského zákoníku, přičemž otázku náhrady škody posuzovaly podle § 420 a násl. obč. zák. (ve spojení s ustanovením § 415 obč. zák.). Ze zjištěných a tam specifikovaných okolností pak usoudily na naplnění předpokladů odpovědnosti za škodu podle § 420 obč. zák., tedy na porušení právní povinnosti, vznik škody i na příčinnou souvislost mezi porušením právní povinnosti a škodou, a to při existenci presumovaného zavinění. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud vyčíslil vzniklou škodu částkou 369.200,- Kč (viz druhý odstavec na straně 6 napadeného rozsudku). Po zohlednění 50 % spoluzavinění poškozeného (§ 441 obč. zák.) proto vyhovující výrok I. rozsudku soudu prvního stupně potvrdil ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 184.600,- Kč (dále jen potvrzující výrok ).
Podle čl. II bodu 7. věty před první větnou čárkou zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 22. září 2011, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalovaného (dovolatele) proti potvrzujícímu výroku napadeného rozhodnutí projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen o.s.ř. ).
Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku (jeho potvrzujícímu výroku) není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (proto, že soud prvního stupně ve svém druhém rozhodnutí ve věci samé /v rozsudku ze dne 29. ledna 2010, č. j. 8 C 1037/97-201/ nerozhodl ve vztahu k platební povinnosti dovolatele jinak než v prvním /zrušeném/ rozsudku; ohledně částky 268.949,- Kč, z níž se odvíjela nakonec přiznaná částka 184.600,- Kč, šlo v obou případech o vyhovující rozhodnutí soudu prvního stupně). Z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (který byl zrušen uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, avšak pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 je nadále použitelným ustanovením /srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11/).
Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; není jím naopak dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu.
I když dovolatel v dovolání argumentoval nesprávným právním posouzením věci, z obsahu jeho dovolání (tj. z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že brojil především proti skutkovým zjištěním, z nichž oba soudy vycházely při právním posouzení věci a na jejichž základě dospěly k závěru, že v daném případě jsou naplněny všechny předpoklady odpovědnosti za škodu podle § 420 obč. zák. Podstatou dovolacích námitek jsou tak výtky (mnohdy skrytě vyjádřené, avšak v textu dovolání obsažené) týkající se nedostatečně, resp. nesprávně zjištěného skutkového stavu, případně vadného hodnocení provedených důkazů. Dovolatel tedy nesouhlasil zejména se zjištěným skutkovým stavem a sám (odlišně od soudů obou stupňů) hodnotil, zda na jeho straně jsou prokázány skutečnosti zakládající odpovědnost za škodu, jejíž náhrada je požadována; primárně tedy brojil proti správnosti skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli proti jeho právnímu posouzení otázky odpovědnosti za škodu. Nesouhlas se skutkovými závěry a výtky proti hodnocení důkazů, na nichž zjištěný skutkový stav spočívá, však není dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., nýbrž jde o dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Tento dovolací důvod však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. nezakládá. Stejná je situace i ve vztahu ke skutkovým zjištěním vztahujícím se k příčině vzniku škody na straně žalobce. Existence příčinné souvislosti je totiž rovněž otázkou skutkovou, jestliže se v řízení zjišťuje, zda škodná událost a vznik škody na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku; jinak řečeno otázka příčinné souvislosti mezi jednáním nebo opomenutím škůdce a vznikem škody je otázkou skutkovou a nikoli právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, uveřejněný pod C 1025 ve svazku 14 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., který dovolatel rovněž uplatnil, pak přichází v tomto případě v úvahu pouze tehdy, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopisu Soudní judikatura, a z 23. srpna 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky z 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, a z 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). Dovolatelovy námitky vznesené s poukazem na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. však k výkladu procesního předpisu nesměřovaly, a proto jimi nelze přípustnost dovolání založit.
K dovolacím výtkám podřaditelným pod dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. dovolací soud dodává následující. V právní teorii a ani v soudní praxi není žádných pochybností o tom, že obecná odpovědnost za škodu podle § 420 obč. zák je založena na současném splnění čtyř podmínek - porušení právní povinnosti, vznik škody, vztah příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a škodou a dále presumované zavinění. Porušením právní povinnosti je míněn objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak fyzická či právnická osoba skutečně jednala či opomenula jednat, a tím, jak jednat měla, aby dostála svým povinnostem. Vedle porušení povinnosti zákonné a smluvní zákon (§ 415 obč. zák.) zakládá obecnou povinnost ukládající každému počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku a na jiných hodnotách (tzv. generální prevence). Nedodržení této povinnosti je rovněž porušením právní povinnosti ve smyslu ustanovení § 420 odst. 1 obč. zák., a tedy jedním ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 30. listopadu 2004, sp. zn. 25 Cdo 104/2004, z 24. srpna 2010, sp. zn. 25 Cdo 1644/2008, a z 20. prosince 2012, sp. zn. 25 Cdo 1927/2012).
V posuzovaném případě vychází závěr odvolacího soudu o odpovědnosti za škodu z nezpochybnitelného skutkového základu, že na objektu Zámečku byla žalobci nad rámec běžného opotřebení způsobena škoda v tam uvedené výši v důsledku toho, že v době od 21. prosince 1993 do 2. května 1995, kdy ho měl dovolatel v nájmu, postupoval v rozporu s ustanovením § 420 ve spojení s ustanovením § 415 obč. zák. a také v rozporu s ustanovením § 670 obč. zák., jestliže zanedbal jeho údržbu (nechal ho chátrat). Závěr o odpovědnosti dovolatele za škodu je plně v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 150 ve spojení s ustanovením § 146 odst. 3 o.s.ř. Dovolací soud dospěl k závěru, že jsou zde důvody zvláštního zřetele hodné, pro něž nelze náhradu nákladů přiznat. Ty spatřuje v naprosté stručnosti vyjádření, v prostém odkazu žalobce na rozhodnutí odvolacího soudu a dále v tom, že dostatečně nereagoval ani na vznesené dovolací námitky.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. března 2013
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu