26 Cdo 3814/2014
Datum rozhodnutí: 14.10.2015
Dotčené předpisy: § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., § 314a o. s. ř. ve znění do 31.12.2012



26 Cdo 3814/2014 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph. D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné TELECONSULT-INTERNATIONAL, spol. s r. o. , se sídlem v Praze 1, Jánský vršek 311/6, identifikační číslo osoby 48592013, zastoupené JUDr. Petrem Břízou, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Jánský vršek 311/6, proti povinné O2 Czech Republic a. s. , se sídlem v Praze 4, Za Brumlovkou 266/2, identifikační číslo osoby 60193336, pro 1 345 337 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 67 EXE 829/2012, o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. května 2014, č. j. 51 Co 40/2014-174, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 24. září 2013, č. j. 67 EXE 829/2012-135, zastavil exekuci podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., nařízenou svým usnesením ze dne 12. dubna 2012, č. j. 67 EXE 829/2012-27, oprávněné uložil nahradit soudnímu exekutorovi Mgr. Davidu Vybíralovi náklady exekuce ve výši určené samostatným rozhodnutím a povinné právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Obvodní soud uzavřel, že po vydání exekučního titulu (a to již k datu podání návrhu na nařízení exekuce) zaniklo právo jím přiznané splněním, kdy v rámci jiného exekučního řízení (probíhajícího mezi shodnými účastníky, ale v opačném procesním postavení) vyplatila dne 3. 3. 2011 částku 1 345 337 Kč společnost Telefónica Czech Republic a. s. (nyní O2 Czech Republic a. s.), vystupující jako dlužník společnosti TELECONSULT-INTERNATIONAL spol. s r. o. a zároveň i jako oprávněný v exekučním řízení vedeném Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 48 EXE 1074/2010 (a Exekutorským úřadem Liberec, soudním exekutorem Mgr. Petrem Polanským, pod sp. zn. 131 EX 1390/10), na základě exekučního příkazu ukládajícího zaplacení jiné peněžité pohledávky povinného (totožné s pohledávkou exekučně vymáhanou v nyní projednávané věci, tzn. pohledávky z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2009, č. j. 4 Cm 129/2007-258, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 17. ledna 2011, č. j. 3 Cmo 99/2010
-343), čímž se O2 Czech Republic a. s. jako dlužník společnosti TELECONSULT
-INTERNATIONAL spol. s r. o. v příslušném rozsahu zprostila své povinnosti vůči ní (byť vyplatila tuto pohledávku bez toho, že by obdržela vyrozumění podle § 314 o. s. ř. a že by pohledávka byla k datu vyplacení již splatná). Exekuce vedená Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 48 EXE 1074/2010 tedy skončila jejím provedením (viz sdělení exekutora ze dne 4. 3. 2011), a to dříve, než byl exekutorovi postoupen návrh TELECONSULT-INTERNATIONAL spol. s r. o. na zastavení exekuce s odkazem na uplatněné započtení vzájemných pohledávek (tento návrh byl posléze zamítnut usnesením ze dne 10. listopadu 2011, č. j. 48 EXE 1074/2010-25, s tím, že exekuce již byla skončena). Následně byl rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2011, sp. zn. 32 Cdo 4165/2010, zrušen exekuční titul, na jehož podkladě byla celá exekuce vedena (tzn. rozsudek Městského soudu v Praze z 11. září 2008, č. j. 34 Cm 114/2000-531, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze z 14. dubna 2010, č. j. 4 Cmo 163/2009-573), a věc byla vrácena soudu 1. stupně.
Městský soud v záhlaví uvedeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil a oprávněné uložil zaplatit povinné náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 17 303 Kč. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že oprávněná podala návrh na nařízení exekuce za situace, kdy již byla v její prospěch pohledávka vyplacena v rámci jiné exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky povinného, a to bez ohledu na to, že následně byly zrušeny exekuční tituly, podle nichž byla tato jiná exekuce vedena. Přestože postup exekutora v tomto jiném exekučním řízení nebyl zcela v souladu se zákonem, dostaly se finanční prostředky do dispozice věřiteli dne 3. 3. 2011 (ač pohledávka byla vykonatelná až od 12. 3. 2011) a povinná se tak své povinnosti vůči oprávněné zprostila.
Oprávněná namítá v dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 o. s. ř. s tím, že se napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Za zásadní pro napadené usnesení považuje otázku, zda vůbec může odvolací soud odkázat na jiné soudní rozhodnutí vydané v jiné věci a pouze na tomto jiném soudním rozhodnutí založit svůj právní závěr, aniž by sám provedl dokazování a právní hodnocení v souzené věci, respektive aniž by se řádně vypořádal se všemi tvrzeními oprávněného v dané věci. Soudní rozhodnutí, z něhož odvolací soud vycházel, přitom obsahuje výrok o nevyhovění návrhu na zastavení exekuce nejedná se tedy o rozhodnutí ve věci statusové nebo jiné, v níž jsou dle platné legislativy závazné erga omnes . Dále se dle dovolatelky odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže vyšel ze závěrů druhé exekuce, v rámci níž soudy obou stupňů zamítly návrh oprávněné (v druhé exekuci v postavení povinné) na zastavení exekuce s odůvodněním, že za situace, kdy byla vymožena celá dlužná pohledávka včetně příslušenství a nákladů exekuce, již nelze návrhu na zastavení exekuce vyhovět z důvodu zániku exekuce jako celku, neboť Nejvyšší soud v usnesení ze dne 22. září 2008, sp. zn. 20 Cdo 2706/2007 dovodil, že soud exekuci zastaví i poté, co pohledávka s příslušenstvím včetně nákladů exekuce byly vymoženy, jestliže se podkladové rozhodnutí nestalo vykonatelným. Taková situace v případě druhé exekuce nastala. Rovněž se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu v případě závěru, že návrh na zastavení exekuce byl podán po lhůtě stanovené v § 55 ex. řádu; v tomto směru odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2014, sp. zn. 21 Cdo 3439/2013. Konečně podle dovolatelky rozhodl odvolací soud v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu v otázce zohlednění nesprávného postupu soudního exekutora při rozhodování soudu o návrhu oprávněné (v druhé exekuci povinné) na zastavení exekuce. V ní exekuční soud rozhodl o návrhu oprávněné (v druhé exekuci povinné) až šest měsíců poté, kdy soudní exekutor exekuci provedl. Nebýt této časové prodlevy a nesprávného postupu soudního exekutora, nelze vyloučit, že by druhá exekuce nebyla ještě skončena, a mohla být tak snadno zastavena. Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se exekuce nezastavuje, popř. návrh na zastavení zamítl či usnesení zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Povinná ve vyjádření k dovolání uvedla, že na právních otázkách, které oprávněná v dovolání vznáší, napadené rozhodnutí nezávisí. Některé otázky pak nelze hodnotit ani jako otázky právní. Výtkou, že odvolací soud jen odkázal na jiné soudní rozhodnutí, na němž založil svůj závěr, aniž by sám provedl dokazování a vypořádal se všemi tvrzeními odvolatelky, namítá dovolatelka vady řízení, jež nejsou od 1. 1. 2013 přípustným dovolacím důvodem. Kritika, že návrh na zastavení exekuce, vedené Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 48 EXE 1074/2010, byl zamítnut z důvodu jejího faktického provedení, je předmětem dovolání v rámci jiné exekuce. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu na řešení této otázky nezávisí, případné formální zastavení jiné exekuce nemohlo mít vliv na fakt, že pohledávka zanikla splněním. Otázka možných důsledků zmeškání lhůty podle § 55 ex. řádu se vztahuje výlučně na exekuční řízení, vedené Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 48 EXE 1074/2010, napadené rozhodnutí na jejím řešení nezávisí. Výtkou nesprávného postupu exekutora (rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce s prodlevou a předčasné vyplacení přikázané pohledávky) namítá údajné vady řízení (navíc jiného exekučního řízení) a nikoli nesprávné právní posouzení této věci. Dovolání není ani důvodné. Oprávněný nemohl být úspěšný v této exekuci, protože podle jednoho exekučního titulu nelze plnit dvakrát a povinný již plnil k rukám soudního exekutora Mgr. P. Polanského dne 3. 3. 2011 v rámci dřívější exekuce. Proto navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Oprávněná v doplňujícím podání ze dne 19. 8. 2015 ještě připomněla, že Nejvyšší soud již rozhodl v související exekuční věci pod sp. zn. 26 Cdo 3169/2014, v níž účastníci vystupovali v opačném postavení a v níž zrušil rozhodnutí soudů a vrátil věc k dalšímu projednání, přičemž soud prvního stupně rozhodl v intencích právního názoru Nejvyššího soudu a předmětné exekuční řízení zastavil.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále též jen o. s. ř. .
Dovolání je přípustné, neboť dovolací soud se dosud nezabýval důvodností zastavení exekuce pro zánik pohledávky splněním, k němuž došlo v rámci provádění jiné exekuce, probíhající mezi týmiž účastníky, avšak v opačném postavení, přikázáním jiné peněžité pohledávky povinného.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady se však z obsahu spisu nepodávají.
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 268 odst. 1 písm. g.) o. s. ř. výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže po vydání rozhodnutí zaniklo právo jím přiznané, ledaže byl tento výkon rozhodnutí již proveden; bylo
-li právo přiznáno rozsudkem pro zmeškání, bude výkon rozhodnutí zastaven, i tehdy, jestliže právo zaniklo před vydáním tohoto rozsudku.
Podle § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů ve znění pozdějších zákonů (dále též jen ex. řád ), nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.
Podle § 314a odst. 1 o. s. ř., účinného do 31. 12. 2012, se výkon rozhodnutí provede tak, že dlužník povinného po právní moci usnesení o nařízení výkonu vyplatí oprávněnému pohledávku v rozsahu, v jakém byla nařízením výkonu postižena.
Podle § 314a odst. 2 o. s. ř., účinného do 31. 12. 2012, dlužník povinného vyplatí pohledávku, jestliže je již splatná, oprávněnému v den, který následuje po doručení vyrozumění podle § 314; není-li pohledávka povinného v tento den dosud splatná, vyplatí ji oprávněnému, jakmile se stane splatnou.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2009, č. j. 4 Cm 129/2007-258, bylo žalobkyni O2 Czech Republic a. s. uloženo zaplatit žalované TELECONSULT-INTERNATIONAL, spol. s r. o., částku 1 219 867,20 Kč s příslušenstvím ve výši 26 % ročně od 1. 8. 1998 do zaplacení, částku 660 457,50 Kč s příslušenstvím ve výši 23 % ročně od 1. 9. 1998 do zaplacení a částku 29 696,60 Kč s příslušenstvím ve výši 12 % ročně od 1. 7. 1999 do zaplacení (výrok I.). Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů (výrok II.). Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 1. 2011, č. j. 3 Cmo 99/2010-343, byl mimo jiné rozsudek městského soudu ve výroku I., v rozsahu uložení povinnosti žalobkyni zaplatit žalované 1 219 867,20 Kč, 660 457,50 Kč a 29 696,60 Kč, potvrzen, jinak byl ohledně příslušenství a ve výroku II. zrušen a v tomto rozsahu byl vrácen soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Městský soud v Praze pak následně rozsudkem ze dne 17. 7. 2013, č. j. 4 Cm 129/2007-587, uložil žalobkyni zaplatit žalované úrok z prodlení ve výši 0,01 % denně z částky 1 219 867,20 Kč od 1. 8. 1998 do 3. 3. 2011, úrok z prodlení ve výši 0,01 % denně z částky 660 457,50 Kč od 1. 8. 1998 do 3. 3. 2011 a úrok z prodlení ve výši 3,65 % ročně z částky 29 696,60 Kč od 1. 7. 1999 do 3. 3. 2011, vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Žalobu zamítl ohledně dalšího požadovaného příslušenství (výrok II.), žalobkyni uložil zaplatit žalované náklady řízení 245 710 Kč k rukám jejího zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.) a žalované uložil nahradit žalobkyni ve stejné lhůtě náklady řízení ve výši 26 220,70 Kč k rukám jejího zástupce (výrok IV.).
Poté, co byla na základě prvně uvedeného rozsudku ve spojení s dalšími dvěma rozsudky nařízena exekuce, podala v souzené věci povinná návrh na zastavení exekuce s tím, že mezi účastníky probíhá ještě další exekuční řízení (vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 48 EXE 1074/2010), v němž jsou účastníci v opačném postavení, a kdy se Telefónica Czech Republic a. s. (nyní O2 Czech Republic a. s.) domáhala po TELECONSULT-INTERNATIONAL, spol. s r. o., zaplacení 1 100 237 Kč včetně nákladů řízení a nákladů exekuce, celkem 1 345 337 Kč. Tuto částku O2 Czech Republic a. s. jako dlužník povinné TELECONSULT - INTERNATIONAL, spol. s r. o., předala soudnímu exekutorovi (který uvedenou částku opět předal O2 Czech Republic a. s. jako oprávněné), což mělo za následek zánik nyní vymáhané pohledávky. Částku 564 684,30 Kč (rozdíl mezi exekučním titulem přiznanou částkou 1 345 337 Kč) O2 Czech Republic a. s. zaslala společnosti TELECONSULT - INTERNATIONAL, spol. s r. o., ještě před podáním exekučního návrhu (před 13. 2. 2012).
Pro posouzení důvodnosti zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. v projednávané věci exekuční soud musí vyhodnotit, zda došlo ke skutečnosti, s níž citované ustanovení zastavení exekuce spojuje (po vydání exekučního titulu zaniklo právo jím přiznané).
Společnost O2 Czech Republic a. s. v rámci exekučního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 48 EXE 1074/2010, kdy bylo v exekuci postupováno podle § 312 a násl. o. s. ř. přikázáním jiné peněžité pohledávky, fakticky uhradila jako dlužník povinné (poddlužník) TELECONSULT - INTERNATIONAL, spol. s r. o., prostřednictvím soudního exekutora (byť v podstatě sama sobě, neboť v tomtéž řízení vystupovala zároveň i jako oprávněná) částku 1 345 337 Kč. Lze tedy uzavřít, že pohledávka, pro niž je nyní exekuce vedena, zanikla splněním, a proto důvod k zastavení exekuce je dán. Ačkoliv výkon rozhodnutí (exekuci) přikázáním jiné peněžité pohledávky lze vést jen tehdy, je-li dlužníkem povinného třetí osoba (srov. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. listopadu 1968, sp. zn. 6 Co 218/68, uveřejněné pod č. 10/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2004, sp. zn. 20 Cdo 1680/2002), a soudní exekutor v dřívějším exekučním řízení tudíž vydal exekuční příkaz přikázáním jiné peněžité pohledávky povinného v rozporu s touto judikaturou, nelze již v rámci nyní probíhajícího exekučního řízení způsob vedení dřívější exekuce zpochybnit. Stejně tak pro toto exekuční řízení již zůstává bez významu i skutečnost, že poddlužník povinného v exekučním řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 48 EXE 1074/2010 plnil dříve, než mu bylo doručeno vyrozumění o právní moci usnesení o nařízení exekuce a exekučního příkazu, i to, zda byl dán důvod k zastavení exekuce vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 48 EXE 1074/2010 či nikoli.
Dovolací soud s ohledem na § 243f odst. 1 o. s. ř. nepřihlížel k tomu, že svým usnesením ze dne 21. května 2015, sp. zn. 26 Cdo 3169/2014, zrušil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. listopadu 2013, č. j. 48 EXE 1074/2010-52, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. dubna 2014, č. j. 62 Co 54/2014-80, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Protože se dovolatelce nepodařilo správnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit, Nejvyšší soud dovolání zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř.).
Povinné, která měla v dovolacím řízení úspěch, podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly. Této procesní situaci odpovídá výrok shora uvedený.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. října 2015 JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D. předsedkyně senátu