26 Cdo 3771/2016
Datum rozhodnutí: 07.12.2016
Dotčené předpisy: § 39 obč. zák., § 3 odst. 1 obč. zák.



26 Cdo 3771/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně K. Z. , zastoupené JUDr. Vladimírou Kolaříkovou, advokátkou se sídlem v Děčíně, Masarykovo nám. 3/3, proti žalovanému Ing. J. M. , zastoupenému Mgr. Narcisem Tomáškem, advokátem se sídlem v Děčíně, U Starého Mostu 111/4, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 13 C 156/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 2. února 2016, č. j. 29 Co 364/2015-258, a proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 16. dubna 2015, č. j. 13 C 156/2007-233, takto:

I. Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 2. 2. 2016, č. j. 29 Co 364/2015-258, se odmítá .
II. Řízení o dovolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 16. 4. 2015, č. j. 13 C 156/2007-233, se zastavuje .
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.178 Kč k rukám JUDr. Vladimíry Kolaříkové, advokátky se sídlem v Děčíně I, Masarykovo nám. 3/3, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. 2. 2016, č. j. 29 Co 364/2015-258, potvrdil rozsudek ze dne 16. 4. 2015, č. j. 13 C 156/2007-233, jímž Okresní soud v Děčíně (soud prvního stupně) uložil žalovanému povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobkyni byt č. 19, v šestém poschodí domu č. p., ve S. ulici, v D. II, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel z toho, že žalovaný a jeho bývalá manželka MUDr. I. M. se uzavřením manželství stali společnými nájemci předmětného (tehdy družstevního) bytu ve smyslu § 704 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák. ), aniž jim vzniklo společné členství v družstvu, že právo společného nájmu zaniklo převodem vlastnického práva k tomuto bytu (bytové jednotce) na MUDr. I. M. a žalovaný byt nadále užíval na základě odvozeného práva bydlení v důsledku existujícího rodinně právního vztahu manželů. Dále dovodil, že převedla-li MUDr. I. M. darovací smlouvou byt (bytovou jednotku) na žalobkyni (svou matku), není tato smlouva podle § 39 obč. zák. (pro obcházení zákona) neplatná, neboť právní postavení žalovaného se tímto převodem nezměnilo a i nadále mu zůstalo zachováno právo byt užívat na základě rodinně právního vztahu manželů, které zaniklo až rozvodem manželství. Třebaže po rozvodu manželství měl žalovaný za analogického použití § 713 odst. 1 a § 712 odst. 3 obč. zák. právo na zajištění bytové náhrady, odvolací soud mu jej pro rozpor s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. odepřel s odůvodněním, že v bytě dlouhodobě nebydlí a zajistil si plnohodnotné bydlení svépomocí .

Dovolání žalovaného proti citovanému rozsudku odvolacího soudu (k němuž se žalobkyně písemně vyjádřila) není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dále jen o. s. ř. ), neboť v něm nastolenou otázku neplatnosti darovací smlouvy pro obcházení zákona a otázku odepření bytové náhrady pro rozpor s dobrými mravy odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.

Dovoláním napadený závěr odvolacího soudu o tom, že darovací smlouva uzavřená mezi bývalou manželkou žalovaného a žalobkyní není neplatná pro obcházení zákona, odpovídá ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu jí zastávanému závěru, že obcházení zákona spočívá ve vyloučení závazného pravidla záměrným použitím prostředku, který sám o sobě není zákonem zakázaný, v důsledku čehož se uvedený stav stane z hlediska pozitivního práva nenapadnutelným (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1772/2004, uveřejněný pod číslem 23/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2992/2009, uveřejněný pod číslem 39/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ani po uzavření této smlouvy nebyl žalovaný z možnosti užívat byt vyloučen (jak tvrdí), ale zůstalo mu právo byt užívat na základě rodinně právního vztahu manželů, které zaniklo až rozvodem manželství.

Nejvyšší soud opakovaně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 26 Cdo 1124/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 26 Cdo 3306/2011) zaujal právní názor, že rozvedenému manželovi (nevlastníku), lze na základě konkrétních skutkových zjištění nepřiznat bytovou náhradu pro rozpor s dobrými mravy. Jestliže odvolací soud uzavřel, že uplatňování práva žalovaného na zajištění bytové náhrady bylo v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., neboť nemá faktickou potřebu byt užívat, když si zajistil plnohodnotné bydlení svépomocí a po dlouhou dobu se ochrany svého práva nedomáhal, nelze jeho závěr pokládat za odporující výše uvedené judikatuře a jeho úvahu za zjevně nepřiměřenou.

Dovolatel napadl dovoláním výslovně také rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 16. 4. 2015, č. j. 13 C 156/2007-233. Dovolání je ve smyslu ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně napadnout nelze. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení § 201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Není-li tak k možnému přezkoumání takového rozhodnutí vyhrazeno dovolání, občanský soudní řád proto ani neupravuje funkční příslušnost určitého soudu k projednání dovolání, je-li přesto proti takovému rozhodnutí podáno. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti představuje neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení § 243b a § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolání žalovaného dále směřovalo do výroku soudu, týkajícího se náhrady nákladů řízení, jejichž výše za řízení před oběma soudy však nepřevyšuje 50.000 Kč, takže dovolání do výroků o nákladech řízení není podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 7. prosince 2016

JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu