26 Cdo 377/2004
Datum rozhodnutí: 19.02.2005
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 377/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobců a) L. P., a b) M. P., proti žalovaným 1) A. P., a 2) P. P., zastoupeným advokátem, o vyklizení bytu a nebytových prostor, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp.zn. 10 C 104/2002, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. září 2003, č.j. 62 Co 294/2003-76, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. 4. 2003, č.j. 10 C 104/2002-63, uložil žalovaným vyklidit a vyklizený žalobcům odevzdat do dvou měsíců od právní moci rozsudku byt 2+1, sestávající z jedné kuchyně a dvou místností s příslušenstvím, tj. koupelnou a předsíní o výměře celkem 55 m2, toto vše v I. nadzemním podlaží (přízemí) domu č.p. 1570 v P., v obci P., k.ú. L. (dále předmětný byt nebo byt a předmětný dům ) a nebytový prostor o velikosti 1+0, sestávající z vestibulu a předsíně, jedné místnosti, WC a spíže o výměře celkem 26 m2 v suterénu (I. podzemním podlaží) předmětného domu (dále předmětný nebytový prostor nebo nebytový prostor ); dále rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 24. 9. 2003, č.j. 62 Co 294/2003-76, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, změnil ho ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o aktivní věcné legitimaci žalobců, kteří jsou dle zápisu v katastru nemovitostí spoluvlastníky předmětného domu, jakož i s jeho závěrem, že žalovaní užívají předmětný byt a předmětné nebytové prostory bez právního důvodu, a to již od roku 1987, kdy se do domu nastěhovali se souhlasem tehdejšího vlastníka J. K. Přisvědčil soudu prvního stupně, že předmětný dům měl v roce 1987 charakter rodinného domku a byty v něm se nacházející podléhaly přidělovacímu právu místního národního výboru podle § 23 odst. 2 tehdy platného zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, neboť žalovaní nebyli v příbuzenském vztahu k vlastníkovi domu v tomto ustanovení předpokládaném. Protože žalovaní neuzavřeli s místním národním výborem dohodu o odevzdání a převzetí bytu, a posléze (v roce 1996) s dalším vlastníkem F. K. písemnou nájemní smlouvu, nevzniklo jim k předmětnému bytu právo osobního užívání ani právo nájmu; žaloba na vyklizení bytu je proto podle § 126 odst. 1 obč.zák. důvodná; rovněž tak je důvodný i požadavek na vyklizení nebytových prostor, které žalovaní bez stavebního povolení a následné kolaudace připojili k předmětnému bytu. Z právních závěrů soudu prvního stupně, jimž odvolací soud přisvědčil, vyplývá též závěr, že výkon práva žalobců není v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč.zák.). V této souvislosti soud zohlednil, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaní užívali byt po dobu mnoha let, aniž by platili přiměřené nájemné (za 13 a půl roku zaplatili celkem částku 14.150,-Kč, což představuje průměrně 90,-Kč měsíčně), že si nájemné stanovovali sami, bez ohledu na platné právní předpisy, že prováděli stavební úpravy bez stavebního povolení a neodstranili je ani na výzvu předchozího vlastníka nemovitosti F. K.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní (nezastoupeni advokátem) dovolání, které doplnili podáním sepsaným advokátem. Přípustnost dovolání opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s tím, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Namítají, že v rozporu s hmotným právem posoudil odvolací soud uzavření nájemní smlouvy mezi žalovanými a původním vlastníkem domu panem J. K. a poukazují na to, že v řízení prokázali, že k uzavření této smlouvy došlo, že se tak stalo v ústní formě, a že žádným konkrétním důkazem nebyl prokázán opak . Dále namítají, že závěr o tom, že předmětný byt podléhal přidělovacímu právu tehdejšího národního výboru nemá oporu v provedeném dokazování , neboť v řízení nebylo prokázáno, že by předmětný dům měl charakter rodinného domku. Pokud by se skutečně prokázala opodstatněnost použití § 23 zákona č. 41/1964 Sb. (uvádí se dále v dovolání), pak po jeho zrušení (po l. 1. 1992) mohla být nájemní smlouva uzavřena ústně; z bezproblémového užívání bytu a prostor v suterénu dle názoru žalovaných jednoznačně vyplývá uzavření nájemní smlouvy konkludentním způsobem. Namítají, že nebyla zohledněna skutečnost, že s žalovanými bydlí jejich dvě nezletilé děti, že nebyly vzaty v úvahu okolnosti týkající se výše jimi placeného nájemného, že soud nezkoumal, kde žalovaní bydleli před nastěhováním se do předmětného bytu, v jakém bytě a s kým, jaké byly jejich výdělkové poměry, zda mají jinou možnost bydlení a další okolnosti ; v této souvislosti odvolacímu soudu vytýkají, že nepřihlédl k rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovanému pod č. 59 v sešitě 7-8 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve kterém je posuzován obdobný případ. Rovněž tak namítají, že stavební úpravy provedené žalovanými jsou nepodstatné , neboť k nim měli souhlas vlastníka a není zřejmé, zda se stavební povolení k takové úpravě vyžaduje . Zpochybňují dále hodnocení věrohodnosti výpovědi svědkyně paní H. a poukazují na to, že F. K. nebyl vyslechnut jako svědek. Uvádějí, že v řízení před soudem prvního stupně došlo k zásadnímu pochybení , které spatřují v postupu soudu při protokolaci poučení žalovaných podle § 119a odst. 1 o.s.ř. a při provádění dokazování, v tom, že po omluvě neúčasti jejich právní zástupkyně nebylo jednání odročeno (což bylo povinností soudu, i když omluva žádost o odročení neobsahovala) a žalovaní se tak nemohli kvalifikovaně vyjádřit k závěrečnému návrhu žalobců. Nesprávný postup soudu prvního stupně spatřují též v doručování rozsudku, který měl být k jejich žádosti doručen přímo jim, a nikoliv jejich právní zástupkyni. Navrhli, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozují dovolatelé.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.

V projednávané věci jak je patrno z obsahu dovolání dovolatelé především namítají, že uzavřeli nájemní smlouvu s původním vlastníkem domu J. K., a že závěr o charakteru předmětného domu nemá oporu v provedeném dokazování. Nehledě na to, že rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení existence či neexistence nájemní smlouvy uzavřené mezi žalovanými a původním vlastníkem, nespočívá, mají jejich námitky charakter námitek skutkových a ve skutečnosti tak uplatňují dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Dovolatelé tu však přehlížejí, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout, avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák. ve vztahu k posouzení nároku žalovaných na bytovou náhradu, neboť otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu, s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp.zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, dále např. usnesení ze dne 18. 11. 2004, sp.zn. 26 Cdo 1491/2003). Předkládají-li tedy dovolatelé vlastní (odlišné) hodnocení okolností významných pro posouzení věci z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák., případně domáhají-li se zohlednění dalších (dosud v řízení netvrzených) okolností, nelze z tohoto důvodu shledat dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustným. Již proto je nepřípadný odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2002, sp.zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněný pod č. 59 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7-8, ročník 2003; ostatně uvedené rozhodnutí vychází z poměrů (odlišných od poměrů v souzené věci), kdy vyklizovaný dlouhodobě užíval byt v přesvědčení, že mu svědčí platný neodvozený právní důvod bydlení.

Pokud pak dovolatelé vytýkají soudu prvního stupně nesprávný procesní postup, je třeba uvést, že k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), jakož i k tzv. zmatečnostním vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř.), dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládají.

Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalovaných podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobcům nevznikly (dle obsahu spisu) prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by měli vůči žalovaným právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. února 2005

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.

předsedkyně senátu