26 Cdo 375/2001
Datum rozhodnutí: 30.09.2002
Dotčené předpisy: § 243b odst. 4 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 375/2001

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce R. S., proti žalovaným 1) O. V. a 2) V. V., o přivolení k výpovědi nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 255/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2000, č. j. 16 Co 157/2000-137, ve znění opravného usnesení ze dne 22. listopadu 2000, č. j. 16 Co 157/2000-154, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen první žalované na nákladech dovolacího řízení zaplatit částku 575 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení ve prospěch účtu zástupkyně první žalované.

III. Ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 10 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 1. 2000, č. j. 16 C 255/96-119, ve znění žalobního petitu, jehož změna byla připuštěna usnesením ze dne 30.11.1999, č. j. 16 C 255/96-111, poté co jeho předchozí zamítavý rozsudek ze dne 10. 9. 1997, č. j. 16 C 255/96-49, byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 1999, č. j. 53 Co 141/99-97, 53 Co 142/99-97, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, opětovně zamítl žalobu s návrhem, aby soud přivolil k výpovědi nájmu bytu č. 1, skládajícího se z jednoho pokoje o velikosti 20,92 m2, kuchyně o velikosti 13,3 m2, předsíně o velikosti 2 m2, koupelny o velikosti 2,24 m2, WC o velikosti 1,2 m2 a haly o velikosti 2,1 m2, I. kategorie v přízemí domu čp. 468 v P. (dále jen byt ), kterou dal žalobce žalovaným dne 6. února 1996. Zároveň rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně při svém rozhodování vyšel ze zjištění, že žalobci svědčí vlastnické právo k domu čp. 468 v k. ú. V., zapsané v katastru nemovitostí na LV č. 982. Na podkladě učiněných skutkových zjištění dospěl k závěru, že první žalované vzniklo právo osobního užívání bytu, nacházejícího se v předmětném domě, dne 28.11.1984. Uzavřením manželství s druhým žalovaným vzniklo žalovaným právo společného užívání bytu manžely, které se dnem 1. 1. 1992 změnilo na společný nájem bytu manžely (§ 871 odst. 1 občanského zákoníku ve znění novely provedené s účinností ke dni 1. 1. 1992 zákonem č. 509/1991 Sb. dále jen obč. zák. ). Dopisy ze dne 6. 2. 1996, které byly žalovaným doručeny, dal žalobce žalovaným výpověď nájmu bytu. Ve vztahu k první žalované byly uplatněny výpovědní důvody podle § 711 odst. 1 písm. d/ a h/ obč. zák. a ve vztahu k druhému žalovanému výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. Pokud jde o výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák., soud prvního stupně dovodil, že vůči první žalované není dán, neboť tato byt užívá. Ve vztahu k druhému žalovanému dospěl k názoru, že je u něho uvedený výpovědní důvod dán, ale z charakteru právního vztahu práva společného nájmu manželů však vyplývá, že výpovědní důvod musí být dán u obou manželů . Ohledně výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. vyslovil právní názor, že vzhledem k nedílnému charakteru práva společného nájmu bytu manželů nebylo by možno k výpovědi dané z tohoto výpovědního důvodu přivolit ani v případě, že by uvedený výpovědní důvod ve vztahu k první žalované existoval, neboť ve vztahu k druhému žalovanému nebyl uplatněn. Zároveň zdůraznil, že u první žalované existenci tohoto výpovědního důvodu neshledal.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. 6. 2000, č. j. 16 Co 157/2000-137, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 11. 2000, č. j. 16 Co 157/2000- 154, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Nepřisvědčil námitce žalobce o nesprávnosti právních závěrů soudu prvního stupně v otázce, že v případě výpovědního důvodu podle ustanovení § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. musí být splněny zákonné předpoklady u obou manželů (společných nájemců). I podle něho má citované ustanovení na mysli oba společné nájemce bytu a nikoli pouze jednoho z nich. Při opačném výkladu by pak pozbyla smyslu ustanovení § 708 obč. zák. ve spojení s § 707 odst. 1 obč. zák., jež řeší otázku přechodu nájmu po smrti jednoho z manželů, resp. po opuštění společné domácnosti jedním z nich. Návrh na připuštění dovolání odvolací soud zamítl s odůvodněním, že daná otázka je posuzována soudy všech stupňů jednotně ve smyslu právního názoru uvedeného v odůvodnění rozsudku .

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost odůvodnil odkazem na § 239 odst. 2 o. s. ř., a uplatnil v něm dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. Za otázku zásadního právního významu pokládal dovolatel otázku výkladu § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. ve vztahu k existenci společného nájmu manželů. Dovolatel poukázal na právní postavení manželů při společném nájmu bytu, kde je podle něho možná přiměřená aplikace § 701 odst. 2 obč. zák., podle kterého jsou manželé z právních úkonů týkajících se společného nájmu bytu oprávněni a povinni společně a nerozdílně. Manželé tak mají aktivní i pasivní solidaritu a pronajímatel se může obracet i na jednoho z manželů s tím, že účinky úkonu pronajímatele se vztahují automaticky i na druhého z manželů, který je solidárně oprávněn i zavázán. Současně dovolatel poukázal na možnost nesprávné aplikace § 711 odst. 1 písm. c/ obč. zák., kde by při obdobném výkladu jako v případě § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. platilo, že způsobí-li jeden z manželů v bytě značnou škodu a chová se tak, že hrubě porušuje mravy v domě, nemůže být nájemní vztah vypovězen jenom proto, že se tak nechová i druhý manžel. Podle názoru dovolatele nemusí v případě výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm h/ obč. zák. existovat stav, kdy oba manželé musí neužívat byt vůbec nebo jen občas bez vážných důvodů. Protiprávní úkon jednoho z manželů, který je v rozporu s občanským zákoníkem, nutně nese právní důsledky i pro toho z manželů, který se chová v souladu s občanským zákoníkem. Dovolatel navrhl potvrzující rozsudek odvolacího soudu zrušit.

První žalovaná ve vyjádření k dovolání namítla, že se nejedná o řešení právní otázky zásadního významu a zpochybnila proto přípustnost dovolání. Připomněla existující judikaturu (rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 3 Cdon 122/96), která obdobnou problematiku řešila a od níž se podle jejího názoru odvolací soud neodchýlil. Dále poukazovala na to, že žalobce původně uplatňoval též výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., takže se podle ní právní postavení obou žalovaných v době doručení výpovědi i v době rozhodování soudu musí vztahovat i ke druhé části výpovědi, nikoli pouze k jedné z nich, do níž je podáno dovolání, zejména když druhému žalovanému byla žalobcem dána výpověď pouze podle § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák., avšak v žalobě vůči němu uvedl i výpověď podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. Ve vztahu k první žalované je výpověď podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 o. z.), neboť soud musí přihlédnout nejen k době, která uplynula od porušení povinností zakládajících tento výpovědní důvod, ale i k dalším skutečnostem. První žalovaná dovolacímu soudu navrhla dovolání pro nepřípustnost odmítnout.

Druhý žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 dále jen o. s. ř. ).

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) poté, co shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou při splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), se zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). V případě potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu přichází v úvahu přípustnost dovolání založená ustanoveními § 237 odst. 1, § 238 odst. 1 písm. b/ a § 239 o. s. ř.

Vady vyjmenované v § 237 odst. 1 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají.

Podle § 238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. V souzené věci není předpoklad uvedený v citovaném ustanovení naplněn, neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený rozsudkem odvolacího soudu, byl sice v pořadí druhým rozsudkem ve věci, avšak soud prvního stupně rozhodl stejně jako ve svém předcházejícím rozsudku.

Soud dále zkoumal přípustnost dovolání podle § 239 o. s. ř.

Podle § 239 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. V dané věci odvolací soud návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání nevyhověl, takže dovolání není přípustné ani podle tohoto ustanovení.

Podle § 239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. V daném případě dovolatel podal návrh na připuštění dovolání před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, takže bylo na dovolacím soudu, aby se uplatněnou přípustností zabýval.

Dovolání podle § 239 odst. 2 o. s. ř. lze odůvodnit jen dovolacím důvodem podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s .ř., tj. tvrzením, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávné právní posouzení věci je omylem soudu při aplikaci práva a spočívá v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolání podle § 239 odst. 2 o. s. ř. může být přípustné jen tehdy, je li v něm dovolatelem zpochybněno řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost takového dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Tak tomu je tehdy, posuzoval li odvolací soud právní otázku, která měla zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní projednávané věci, ale současně i význam obecný z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Z tohoto pohledu má rozhodnutí odvolacího soudu uvedený význam zpravidla tehdy, jde li o takovou právní otázku, která nebyla vyřešena judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku odlišně od ustálené judikatury vyšších soudů. Přípustnost dovolání není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až závěrem, že tomu tak skutečně je.

Ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud (s výjimkou vad v tomto ustanovení uvedených) vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak byl dovolatelem obsahově vymezen. Právní otázky se mohou stát předmětem dovolacího přezkumu pouze tehdy, jestliže dovolatel jejich posouzení odvolacím soudem napadl, resp. když v dovolání zpochybnil řešení, která ve vztahu k nim odvolací soud zaujal.

Jen s posouzením těchto právních otázek (objektivně otevřených dovolacímu přezkumu, které současně dovolatel fakticky dovoláním napadl) je dovolací soud povolán spojovat závěr, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu je ve smyslu § 239 odst. 2 o. s. ř. po právní stránce zásadního významu.

V daném případě dovolatel před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu navrhl vyslovení přípustnosti dovolání pro řešení otázky zda v případě, kdy jeden z manželů neužívá bez vážných důvodů byt, který je ve společném nájmu manželů, a druhý z manželů tento byt užívá, je dán výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. . Objektivní hranice dovolacího přezkumu jsou s přihlédnutím k takto formulované otázce a k právnímu posouzení věci odvolacím soudem vymezeny jeho právním závěrem, že v případě výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. musí být zákonné předpoklady pro aplikaci tohoto ustanovení dány u obou manželů, pokud se jedná o právo společného nájmu bytu manžely . Tento právní závěr také žalobce ve svém dovolání prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. napadl.

Dovolatelem takto nastolená otázka výkladu ustanovení § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. ve vztahu k existenci práva společného nájmu bytu manžely podle § 703 odst. 1 a § 704 odst. 1 obč. zák. podmínky § 239 odst. 2 o. s. ř. nesplňuje.

Podle ustálené judikatury (srovnej rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1975, pod pořadovým číslem 36) v případě bytu, který je ve společném nájmu manželů, musí být skutečnost, že byt není bez vážných důvodů užíván vůbec nebo občas (§ 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák.), prokázána u obou těchto společných nájemců, nikoli jen u jednoho z nich. Od této judikatury nenastal odklon ani po účinnosti novely občanského zákoníku, provedené zákonem č. 509/1991 Sb. Tak kupříkladu v rozhodnutí ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 2 Cdon 37/97, uveřejněném pod č. 55 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura a v dalším rozhodnutí ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 3 Cdon 122/96 Nejvyšší soud vyslovil, že právo společného nájmu bytu manžely podle § 703 odst. 1 a § 704 odst. 1 obč. zák. je zvláštním případem společného nájmu bytu, jehož podstata spočívá v tom, že svědčí oběma manželům společně a nedílně, což se projevuje jak pokud jde o výkon tohoto práva, tak pokud jde o jeho zánik, s tím, že v hmotněprávní oblasti se tato nedílnost projevuje tím, že výpověď musí směřovat vůči oběma manželům a oběma musí být také doručena.

V projednávané věci, jak vyplývá z výše uvedeného, odvolací soud z této ustálené judikatury vycházel. Za tohoto stavu nelze než učinit závěr, že dovolání není přípustné ani podle § 239 odst. 2 o. s. ř. a dovolací soud proto dovolání žalobce podle § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a první žalovanou dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 věty první (per analogiam) o. s. ř., kdy žalobce z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto. První žalované tak vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení (srovnej část dvanáctou, hlavu I, bod 10. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Tyto náklady sestávají z odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 500 Kč a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75 Kč (§ 1 odst. 2, § 2 odst. 1, § 7, § 9 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k/, § 13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb / advokátní tarif /, ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.).

Výrok o nákladech dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným odpovídá stavu, kdy druhému žalovanému v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalobci nárok, nevznikly (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 věta první za použití § 151 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. září 2002

JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.

předseda senátu