26 Cdo 3740/2016
Datum rozhodnutí: 06.04.2017
Dotčené předpisy: § 711 odst. 5 obč. zák., § 710 odst. 2 obč. zák., § 39 obč. zák.



26 Cdo 3740/2016 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce Ing. P. Z. , O. S., zastoupeného JUDr. Pavlem Nastisem, advokátem se sídlem v Ostravě Moravské Ostravě, Sokolská třída 936/21, proti žalovaným 1/ Stavebnímu bytovému družstvu Nová huť , se sídlem v Ostravě Výškovicích, Hýlova 26/40, IČO: 00050831, zastoupenému JUDr. Jarmilou Jařabáčovou, advokátkou se sídlem v Ostravě Moravské Ostravě, Puchmajerova 489/7, 2/ V. T. , O. H., a 3/ Ing. K. O. , O. Z., zastoupené Mgr. Peterem Harmečko, advokátem se sídlem v Ostravě Přívozu, Macharova 302/13, o určení, že žalovaný 1/ je vlastníkem bytové jednotky a žalovaní 2/ a 3/ nejsou jejími nájemci, a o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 C 108/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. dubna 2016, č. j. 71 Co 270/2015-288, takto:
I. Dovolání se odmítá . II. Žalobce je povinen zaplatit žalované 3/ na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.865,- Kč k rukám Mgr. Petera Harmečko, advokáta se sídlem v Ostravě Přívozu, Macharova 302/13, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. V poměru mezi žalobcem a žalovanými 1/ a 2/ nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :


Žalobce se změněnou žalobou domáhal určení, že žalované bytové družstvo (dále jen bytové družstvo , resp. družstvo ) je vlastníkem tam specifikované bytové jednotky (dále jen předmětný byt , resp. byt ) a že žalovaní 2/ a 3/ nejsou jejími nájemci. Současně se domáhal, aby bytovému družstvu byla uložena povinnost uzavřít s ním smlouvu o nájmu předmětného bytu tam uvedeného znění.
Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 24. dubna 2015, č. j. 36 C 108/2012-260, žalobu zamítl (výroky I. až IV.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výroky V. až VII.) a státu (výrok VIII.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. dubna 2016, č. j. 71 Co 270/2015-288, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích o věci samé I. až IV. (dále jen potvrzující výrok ) a v nákladových výrocích VI. a VIII. a změnil v nákladových výrocích V. a VII.; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Dovolání žalobce (dovolatele) proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalovaná 3/ prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila, je z posléze uvedených důvodů zčásti neprojednatelné a zčásti není přípustné podle § 237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb./ dále opět jen o. s. ř. ).
Při posuzování dovolacích námitek podřaditelných pod způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolací soud vycházel z dosavadních právních předpisů (§ 3074 odst. 1 věta první za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), tj. zejména zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. října 2011 (dále jen obč. zák. ), a dále zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění do 31. prosince 2013 (dále jen obch. zák. ).
Ustálená soudní praxe dovodila, že šedesátidenní lhůta podle § 711 odst. 5 obč. zák. je lhůtou hmotněprávní prekluzivní; nepodá-li proto nájemce v tam uvedené prekluzivní lhůtě žalobu podle § 711 odst. 5 obč. zák., je povinen byt po skončení nájemního poměru uplynutím výpovědní lhůty (§ 710 odst. 2 obč. zák.) vyklidit. K neplatnosti výpovědi z nájmu bytu nelze přihlížet až v řízení o vyklizení bytu vedeném na základě žaloby pronajímatele v případech, kdy nájemce, ač povinen, byt nevyklidil (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 13. srpna 2008, sp. zn. 26 Cdo 778/2008, z 10. června 2009, sp. zn. 26 Cdo 2813/2007, z 28. dubna 2011, sp. zn. 26 Cdo 2693/2009, z 2. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 2423/2012, a ze 17. dubna 2014, sp. zn. 29 Cdo 801/2013 /proti naposledy uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením z 12. srpna 2014, sp. zn. I. ÚS 1922/2014/). V soudní praxi není pochyb ani o tom, že nevyklidí-li nájemce byt po zániku nájemního vztahu (resp. po právní moci rozsudku, jímž byla zamítnuta jeho žaloba na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu), nezbývá pronajímateli než domáhat se jeho vyklizení prostřednictvím žaloby na ochranu svého vlastnického práva podle § 126 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 5. srpna 2010, sp. zn. 26 Cdo 3524/2009). Vzhledem k uplatněným dovolacím námitkám zbývá dodat, že zásada, že absolutní neplatnost právního úkonu působí přímo ze zákona (ex lege) a od počátku (ex tunc) a soud k ní přihlíží i bez návrhu (tj. z úřední povinnosti), nebrání zákonodárci, aby posouzení otázky (ne)platnosti určitého právního úkonu vyhradil samostatnému řízení a tím vyloučil, aby dotčenou otázku mohl soud řešit v jiném řízení byť jako otázku předběžnou (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu z 18. listopadu 2015, sp. zn. 26 Cdo 3440/2015, a v něm citovanou judikaturu). Lze jen dodat, že odrazem dnes již ustálené judikatury dovolacího soudu je taktéž právní názor, že při převodu členského podílu v družstvu přechází na nabyvatele členská práva a povinnosti v tom stavu, v jakém se nacházejí ke dni účinnosti dohody uzavřené podle § 230 obch. zák. (srov. odůvodnění usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu z 10. září 2014, sp. zn. 31 Cdo 1147/2012, uveřejněného pod č. 7/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Uvedené názory se v poměrech posuzované věci prosadí následovně. Může-li být otázka (ne)platnosti výpovědi z nájmu bytu řešena pouze v řízení o žalobě na určení neplatnosti výpovědi a bylo-li v daném případě toto řízení skončeno jinak než rozhodnutím, jímž by soud určil, že výpověď je neplatná (řízení o určení neplatnosti dotčené výpovědi jehož se navíc neúčastnili oba manželé společní nájemci bytu /viz rozsudek Nejvyššího soudu z 8. července 2009, sp. zn. 26 Cdo 1704/2008, uveřejněný pod č. 34/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek/ bylo pravomocně zastaveno v důsledku zpětvzetí žaloby), je namístě vycházet z úvahy, že nájemní poměr k bytu zde zanikl uplynutím výpovědní lhůty podle § 710 odst. 2 obč. zák., která činila tři měsíce a počala běžet prvního dne měsíce následujícího po doručení výpovědi. Pak ovšem byly dohody z 22. dubna 2010 a 10. srpna 2010, jimiž měla být dovolateli převedena (společná) práva a povinnosti manželů R. a N. M. spojené s členstvím v bytovém družstvu (§ 230 obch. zák.), uzavřeny až poté, co manželům M. již nesvědčil společný nájem předmětného (družstevního) bytu. Za této situace nelze ani v tomto řízení úspěšně namítat, že výpověď z nájmu bytu, jež byla doručena R. M. dne 23. října 2009 a N. M. dne 26. října 2009, je z důvodů rozvedených v dovolání absolutně neplatná podle § 39 obč. zák.
K dovolací výtce, že důkazní povinnost prokazující existenci dobré víry stíhá v tomto případě žalovanou 3/ , kteroužto výtku učinil dovolatel s odkazem na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu z 30. ledna 2008, sp. zn. 31 Cdo 3177/2005, dovolací soud konstatuje následující. Dovolatel tímto nastolil právní otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí nespočívá. Rozhodl-li totiž odvolací soud o věci samé na podkladě skutkového stavu zjištěného dokazováním (provedeným podle ustanovení hlavy druhé, části třetí občanského soudního řádu) a nikoli na základě procesní odpovědnosti účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení (tj. podle pravidla o důkazním břemenu), pak napadené rozhodnutí nezávisí (objektivně ani záviset nemůže) na řešení právní otázky, kterého z účastníků řízení tížila povinnost prokázat určitou právně významnou okolnost (okolnost, jíž byl z hlediska aplikované hmotněprávní normy povinen také tvrdit). Z uvedeného současně bez dalšího vyplývá, že vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a o. s. ř.), se zde nepatřičně připíná k posouzení právní otázky, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí (nespočívá). Tato situace dovolacímu soudu znemožňuje, aby se uvedenou otázkou mohl blíže zabývat (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K ostatním dovolacím námitkám zbývá dodat, že v ustálené soudní praxi není pochyb o tom, že stanovy družstva jsou smlouvou sui generis (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 146/2003, uveřejněný pod č. 179/2003 časopisu Soudní judikatura) a že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zpochybnil-li tedy dovolatel správnost právního názoru, že žalovaný 2/ byl platně přijat za člena družstva (a potažmo i správnost z něj vycházejících /navazujících/ úvah o platnosti převodu členských práv a povinností ze žalovaného 2/ na žalovanou 3/ i následného převodu předmětného bytu /bytové jednotky/ z vlastnictví družstva do vlastnictví žalované 3/), primárně poukazem na to, jak měl být interpretován čl. 34 odst. 7 stanov družstva (a sekundárně pak poukazem na to, co měl podle jeho názoru odvolací soud zjistit z výpovědí svědků vyjmenovaných v dovolání), napadl správnost skutkového (nikoli právního) závěru odvolacího soudu. Výtka nesprávného právního posouzení věci je tak v tomto ohledu nepřípustně založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Z toho vyplývá, že vedle způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 a 3 o. s. ř.) dovolatel v dovolání uplatnil rovněž nezpůsobilý důvod, jehož prostřednictvím se pokusil zpochybnit správnost zjištěného skutkového stavu.
Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o. s. ř.) dílem pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny, a dílem pro nepřípustnost.
Dovolací soud konečně nepřehlédl dovolatelovo sdělení, že dovolání podává proti všem výrokům napadeného rozsudku, tj. jakoby i proti jeho nákladovým výrokům. Zastává však s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) názor, že ve vztahu k uvedeným výrokům schází v dovolání vymezení dovolacího důvodu (§ 241a odst. 3 o. s. ř.), jakož i vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), přičemž o tyto náležitosti nebylo v této části doplněno ve lhůtě podle § 241b odst. 3 o. s. ř. Podle názoru dovolacího soudu tak dovolání proti nákladovým výrokům rozsudku odvolacího soudu ve skutečnosti nesměřuje a dovolatel pouze formálně ohlásil, že dovolání i proti těmto výrokům podává.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 6. 4. 2017

JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu