26 Cdo 3729/2007
Datum rozhodnutí: 09.04.2009
Dotčené předpisy:





26 Cdo 3729/2007


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně


Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně V. Š., zastoupené advokátkou, proti žalovanému M. Š., o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu Plzeň město pod sp.zn. 11 C 290/2006,


o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. května 2007, č.j. 61 Co 204/2007-76, takto:


I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne


18. prosince 2006, č.j. 11 C 290/2006-54, se zastavuje.


II. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 4. května 2007, č.j. 61 Co 204/2007-76, a rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 18. prosince 2006, č.j. 11 C 290/2006-54, se zrušují a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud Plzeň-město (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. 12. 2006, č.j. 11 C 290/2006-54, uložil žalovanému povinnost vyklidit byt č. 1054/12 o velikosti 3+1 s příslušenstvím v domě č.p. 1053, 1054 na parcele č. 3312, 3313 v k.ú. B., obec P., na adrese P., K. 31 (dále jen předmětný byt nebo byt ) do 15 dnů od zajištění náhradního bytu, ve kterém by žalovaný hradil nájemné maximálně do částky za m2, kterou by byl povinen platit jako nájem v případě, že by mu daný byt byl přidělen jako byt nájemní městem P. ; současně rozhodl o nákladech řízení.


Krajský soud v Plzni (soud odvolací) rozsudkem ze dne 4. 5. 2007, č.j. 61 Co 204/2007-76, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na vyklizení bytu zamítl; dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.


Oba soudy vycházely ze zjištění, že účastníci uzavřeli po rozvodu manželství dne 2. 6. 2004 dohodu o vypořádání vzájemných majetkových práv po dobu po rozvodu a dohodu o úpravě práv a povinností vyplývajících ze společného bydlení pro dobu po rozvodu (dále jen Dohoda ), obsahující (mimo jiné) v čl. III ujednání, že jejich právo společného nájmu k předmětnému bytu se zrušuje, výlučnou nájemkyní bytu se stává žalobkyně, a žalovaný se zavázal byt vyklidit nejpozději do 10 dnů od rozhodnutí


o přidělení náhradního bytu, o jehož přidělení požádá. Rovněž vzaly za prokázáno, že s ohledem na nedostatek obecních bytů nelze v dohledné době očekávat vyřízení žádosti žalovaného, že žalobkyně se na základě kupní smlouvy ze dne 25. 5. 2005 (s právními účinky vkladu ke dni 7. 6. 2005) stala vlastnicí předmětného bytu, že v něm účastníci bydlí spolu se svými dvěma syny, že jejich soužití je konfliktní, že žalovaný byl v minulosti v péči psychiatra pro nezvladatelné afektivní stavy, pro poruchy osobnosti


a osobní nezralost (přičemž jeho chování bylo jednou z příčin rozvodu manželství účastníků), že žalobkyně je v těžké stresové situaci a trpí v důsledku porozvodového trvalého emočního tlaku a afektivních ataků žalovaného silnou reaktivní úzkostí se somatickými projevy strachu, přičemž ke zlepšení jejího stavu je nutné dosáhnout odděleného bydlení s žalovaným, a že mladší syn účastníků trpí výraznou úzkostnou poruchou vyžadující psychofarmaka, přičemž jeho stav zhoršuje disharmonické rodinné zázemí.


Soudy obou stupňů shodně dovodily, že Dohoda představuje právní titul, na základě něhož žalovaný byt v současné době užívá, přičemž skutečnost, že žalobkyně se stala vlastnicí bytu, nemá vliv na práva a povinnosti účastníků z ní vyplývající. Soud prvního stupně žalobě na vyklizení bytu vyhověl, přičemž s poukazem na ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák. vázal povinnost žalovaného k vyklizení na zajištění bytu specifikovaného ve výroku rozsudku (když dospěl k závěru, že výkon práv žalovaného bez právního důvodu zasahuje do práv a oprávněných zájmů žalobkyně na nerušený výkon jejího vlastnického práva, a se zřetelem k okolnostem případu by bylo v rozporu s dobrými mravy trvat na jeho vyklizení až po přidělení náhradního bytu rozhodnutím příslušného úřadu). Naproti tomu odvolací soud žalobu na vyklizení zamítl, neboť dovodil, že dohoda rozvedených manželů o zrušení práva společného nájmu bytu ve smyslu ustanovení § 705 odst. 1 obč.zák. je zákonem preferovaný titul pro zánik společného nájmu bytu manžely, a pokud byla uzavřena, lze se domáhat toliko jejího splnění, nikoliv její změny či nového rozhodnutí o zrušení společného nájmu bytu


a o bytové náhradě. Konstatoval, že občanský zákoník (ani jiný zákon) neumožňuje soudu zasahovat do soukromoprávních vztahů obligační povahy a rušit je konstitutivním rozhodnutím, přičemž poukázal na zásadu smluvní autonomie (§ 2 odst. 3 obč.zák.) s tím, že je věcí samotných subjektů, zda vůbec a s kým smlouvu uzavřou, jaký bude její obsah, přičemž důležitým momentem je i předvídatelnost právních následků (a to i nepříznivých) pro účastníky. Uzavřeli-li účastníci dne 2. 6. 2004 dohodu, v níž upravili svoje práva a povinnosti ke společnému bytu v době po rozvodu, lze se domáhat pouze jejího splnění, nikoliv však její změny.


Proti rozsudku odvolacího soudu a výslovně i proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatnila v něm dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Namítá, že soudy obou stupňů postupovaly v rozporu s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod a občanským zákoníkem. Je přesvědčena, že nelze bez dalšího odkázat na zásadu smluvní autonomie, která by (dle odvolacího soudu) měla mít přednost před ochranou vlastnického práva a ochranou osobnosti žalobkyně, do které v rozporu s dobrými mravy žalovaný opakovaně silně zasahuje. Konstatuje, že došlo ke změně poměrů spočívající v tom, že se stala vlastnicí předmětného bytu, a podanou žalobou se tudíž domáhá ochrany svého vlastnického práva. Poukazuje na novou právní úpravu otázek týkající domácího násilí (§ 76b o.s.ř.), jež umožňuje soudu vykázat osobu vážným způsobem ohrožující život, zdraví, svobodu či lidskou důstojnost navrhovatele ze společného obydlí, a má za to, že v jejím případě dochází jednáním žalovaného k ohrožení jejího zdraví, svobody a lidské důstojnosti, což dle jejího názoru představuje důvod, pro který je nejen možné, ale i nutné učinit meritorní rozhodnutí


i proti smyslu původní dohody účastníků. Uvádí, že s ohledem na povahu a chování žalovaného neměla jinou možnost, jak řešit po rozvodu manželství otázku společného bydlení (zejména s ohledem na syny účastníků), a že neměla představu o tom, že přidělení obecního bytu je v podstatě nereálné. Namítá, že Dohodě nemůže být dána ochrana tím, že žaloba na vyklizení bude zamítnuta, naopak s ohledem na jednání žalovaného je nutné uložit mu povinnost předmětný byt vyklidit, přičemž pokud jde o bytovou náhradu, přichází v úvahu aplikace ustanovení § 712 odst. 3, věty druhé, část věty za středníkem, případně ustanovení § 712 odst. 5 s přihlédnutím k § 711 odst. 2 písm. a) obč.zák. s tím, že soud by měl přiznat žalovanému maximálně náhradní ubytování. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Vyjádření k dovolání podáno nebylo.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).


V projednávané věci dovolatelka výslovně napadá též rozsudek soudu prvního stupně, jež byl změněn dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu.


Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (§ 201 o.s.ř.) a občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti soudu je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, a proto Nejvyšší soud řízení o dovolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 18. 12. 2006, č.j. 11 C 290/2006-54, zastavil


(§ 104 odst. 1 ve spojení s § 243c odst. 1 o.s.ř.).


Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť napadeným rozhodnutím odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně.


Podle ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. (jejich existence nebyla tvrzena a z obsahu spisu se nepodává), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).


Dovolatelka sice výslovně uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., který však nijak blíže obsahově nekonkretizuje; ani z obsahu spisu nevyplývá, že by řízení bylo postiženo vadou, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.


Dovolatelka dále uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní posouzení věci.


O nesprávné právní posouzení ve smyslu uvedeného ustanovení jde tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.


Z ustanovení § 705 odst. 1 obč.zák. vyplývá, že nezanikne-li právo společného nájmu bytu rozvodem manželství, zákon preferuje zrušení tohoto práva dohodou společných nájemců. Dohoda musí řešit nejen zánik společného práva nájmu, určení dalšího výlučného nájemce bytu, ale i vyklizení druhého nájemce včetně případného zajištění bytové náhrady; byla-li taková dohoda uzavřena, lze se u soudu domáhat splnění povinností, jež z ní vyplývají. Uvedené platí ovšem za předpokladu, že takováto dohoda splňuje mimo jiné i obecné náležitosti právního úkonu ve smyslu ustanovení


§ 34 a násl. obč.zák. (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze 27. 2. 2002, sp.zn. 26 Cdo 485/2000, uveřejněný pod č. 78 v časopise Soudní judikatura 5/2002).


Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že byla-li mezi účastníky rozvedenými manžely uzavřena dohoda podle § 705 odst. 1 obč.zák., může se žalobkyně domáhat jejího splnění.


Uvedený (jinak obecně správný) závěr ovšem nutně přepokládá vyřešení předběžné otázky platnosti tohoto právního úkonu. Odvolací soud se však touto otázkou nezabýval; jeho právní posouzení věci je tak neúplné, a tudíž i nesprávné.


Za tohoto stavu by bylo předčasné zabývat se námitkou dovolatelky odvolávající se na změnu poměrů, kterou spatřuje v okolnosti, že není již nájemkyní, ale vlastnicí předmětného bytu. Na rámec dovolacího přezkumu lze toliko poukázat na judikaturu Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2481/99, uveřejněný pod č. 31 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002, rozsudek ze dne 26. 8. 2002, sp.zn. 26 Cdo 2658/2000, jakož i rozsudky na ně navazující, např. rozsudek ze dne 1. 3. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2096/2005, a ze dne 13. 3. 2008, sp.zn. 26 Cdo 128/2007), jež tuto problematiku řeší.


Vycházeje z uvedeného Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně (který se taktéž platností Dohody nezabýval), dovolací soud zrušil (a to i v zájmu zachování principu dvouinstančnosti soudního řízení) i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).


Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243d odst. 1 věta první, § 226 o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 9. dubna 2009


Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.


předsedkyně senátu