26 Cdo 3727/2016
Datum rozhodnutí: 12.12.2016
Dotčené předpisy: § 104 odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013, § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013, § 237 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013



26 Cdo 3727/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně IBH CONSULTING, s. r. o. , se sídlem v Praze 2, Sekaninova 1021/26, IČO 48586218, zastoupené JUDr. Evelynou Lojdovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Pařížská 67/11, proti žalovanému A. Š. , o 117.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 38/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. května 2013, č. j. 43 C 38/2007-433, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. června 2014, č. j. 62 Co 170/2014-558, takto:

I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. května 2013, č. j. 43 C 38/2007-433, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. června 2014, č. j. 62 Co 170/2014-558, se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 11. 6. 2014, č. j. 62 Co 170/2014-558 (druhým v pořadí, když předcházející rozsudky v části týkající se zaplacení částky 117.000 Kč s příslušenstvím zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 4. 2012, č. j. 26 Cdo 4802/2010-364), potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (soud prvního stupně) ze dne 30. 5. 2013, č. j. 43 C 38/2007-433, kterým zamítl žalobu o zaplacení 117.000 Kč s úroky z prodlení (představujících bezdůvodné obohacení odpovídající úhradě za užívání bytu a záloh na služby spojené s užíváním bytu podle neplatné smlouvy o nájmu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení; současně rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky.

Dovolání žalobkyně, kterým napadla rozsudky soudů obou stupňů, projednal dovolací soud podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen o. s. ř. (čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.).

Řízení o dovolání žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně Nejvyšší soud zastavil (§ 104 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 243c odst. 1 o. s. ř.), neboť dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání, občanský soudní řád ani neupravil funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud na základě ustanovení § 243c odst. 1 (ve spojení s § 243f odst. 3) o. s. ř. odmítl, protože trpí vadami, které nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny, a pro tyto nedostatky nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Předně dovolání neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237-238a o. s. ř.), jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.).

Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, z dovolání musí být také patrno, které otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny (má-li je dovolatel za dosud neřešené), případně, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Vytýká-li dovolatelka, že soudy obou stupňů nerespektovaly předcházející zrušující rozhodnutí Nejvyššího soudu vydané v této věci, přehlíží, že v tomto rozhodnutí se dovolací soud zabýval jen účinky (hmotněprávními i procesněprávními) nesprávné nebo neúplné žaloby, jejíž vady byly dodatečně odstraněny, včetně následku stavení běhu promlčecí lhůty, a že v napadených rozhodnutích již soudy vycházejíce z tohoto závěru žalobu pro promlčení nezamítly. Jinak dovolatelka soudům vytýká, že se odchýlily od ustálené soudní praxe, aniž by tuto praxi jakkoliv konkretizovala, nevymezuje ani žádnou právní otázku, kterou by se měl Nejvyšší soud zabývat, pouze rekapituluje obsah napadených rozhodnutí a polemizuje s jejich závěry. Vylíčení přípustnosti dovolání tak žalobkyně nevztáhla k žádné otázce procesního nebo hmotného práva, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí.

Námitkami, jimiž zpochybňuje správnost skutkových zjištění a hodnocení provedeného dokazování soudem, stejně jako námitkami, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou nepřezkoumatelná a vnitřně rozporná (a řízení je proto zatíženo vadami), uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř.

K polemice dovolatelky se závěry odvolacího soudu lze jen pro úplnost uvést, že sice pro posouzení vzniku bezdůvodného obohacení za užívání bytu (nemovitosti, nebytového prostoru) na základě absolutně neplatné nájemní smlouvy není významné faktické užívání této nemovitosti (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 291/2002), v předmětné věci však soudy zjistily (zjištěným skutkovým stavem by byl dovolací soud vázán i v případě přípustného dovolání), že za omezení vlastnického práva (užívání bytu žalovaným) se dovolatelce dostalo přiměřeného protiplnění (vykonání prací v její prospěch). V té části žaloby, v níž dovolatelka požadovala náhradu za služby spojené s užíváním bytu, byla žaloba zamítnuta, neboť dovolatelka neprokázala, jaké služby spojené s užíváním bytu žalovanému poskytovala a které za něho uhradila, důvodem pro zamítnutí žaloby bylo tedy neunesení tzv. důkazního břemene (o následcích s tím spojených byla soudem řádně poučena - § 118a odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uzavřel, že schází-li ve smlouvě o nájmu bytu (§ 686 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013) ujednání o způsobu výpočtu úhrady za služby spojené s užíváním bytu nebo o jejich výši, je smlouva neplatná (viz např. rozsudek ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2041/2003, uveřejněný pod číslem 69/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 12. 5. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4545/2009).

Dovolatelka sice napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu , výrok, jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, však zjevně napadá jen proto, že jde o výrok akcesorický. Dovolání v této části neobsahuje žádné odůvodnění, ani vymezení předpokladů přípustností dovolání (§ 237-238a ve spojení s § 241a odst. 2 o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. prosince 2016

JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu předsedkyně senátu