26 Cdo 3699/2016
Datum rozhodnutí: 23.01.2017
Dotčené předpisy: § 80 písm. c) o. s. ř.



26 Cdo 3699/2016 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté v právní věci žalobkyně P. K. , O., zastoupené Mgr. Petrem Zemlákem, advokátem se sídlem v Ostravě, Jiráskovo náměstí 121/8, proti žalovaným 1/ K. L. , O., zastoupenému opatrovnicí K. L., O., zastoupenému Mgr. Martinem Brudným, advokátem se sídlem v Ostravě, Poděbradova 1243/7, 2/ Š. L. , O., zastoupené Mgr. Martinem Brudným, advokátem se sídlem v Ostravě, Poděbradova 1243/7, 3/ Č. P. , O. L., 4/ J. J., dříve P. , O. L., a 5/ Stavebnímu bytovému družstvu Poruba , se sídlem v Ostravě, Porubská 1015/17, IČO 00408441, o zrušení smlouvy o převodu vlastnictví jednotky, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 82 C 242/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. června 2015, č. j. 11 Co 134/2015-385, ve znění usnesení ze dne 29. června 2015, č. j. 11 Co 134/2015-395, takto:

I. Dovolání se odmítá . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Krajský soud v Ostravě (odvolací soud) rozsudkem ze dne 2. 6. 2015, č. j. 11 Co 134/2015-385, ve znění (doplňujícího) usnesení ze dne 29. 6. 2015, č. j. 11 Co 134/2015-395, potvrdil výrok I. a IV. rozsudku Okresního soudu v Ostravě (soudu prvního stupně) ze dne 11. 11. 2014, č. j. 82 C 242/2010-343, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu, aby soud zrušil smlouvu o převodu vlastnictví tam specifikované jednotky, uzavřenou dne 26. 6. 2008 mezi žalovaným 5/ jako převodcem a žalovanými 1/ a 2/ jako nabyvateli, a kterým rozhodl o nákladech řízení mezi žalobkyní a žalovanými 3/, 4/ a 5/ (výrok I.); změnil výrok II. a III. o nákladech řízení mezi žalobkyní a žalovanými 1/ a 2/ (výrok II.); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III. a IV.). Odvolací soud posoudil podanou žalobu vzhledem k jejímu obsahu jako žalobu o určení neplatnosti předmětné smlouvy o převodu vlastnictví jednotky ve smyslu § 80 písm. c) občanského soudního řádu (odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3454/2012) a uzavřel, že zde není dán zákonem požadovaný naléhavý právní zájem na tomto určení. Ani případné vyhovění žalobě by nic nezměnilo na dosavadním právním postavení žalobkyně, jelikož by se bez dalšího nestala vlastníkem předmětné jednotky ani členkou SBD Poruba a nájemkyní předmětného družstevního bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, které není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.) dále jen o. s. ř. , neboť odvolací soud posoudil rozhodné právní otázky v souladu s judikaturou dovolacího soudu a není důvod, aby tyto otázky byly posouzeny jinak.
Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že z ustálené judikatury se podává závěr, podle něhož zamítá-li soud žalobu na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, pro nedostatek naléhavého právního zájmu na takovém určení, je vyloučeno, aby současně žalobu přezkoumal po stránce věcné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 1997, pod číslem 21).
Soudní praxe je dlouhodobě ustálena v názoru, že určovací žaloba je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu ve smyslu § 80 o. s. ř.; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné právní závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 26 Cdo 522/2015). Žaloba o určení podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna ani tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle ustanovení § 80 písm. b) o. s. ř. (srov. například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17/72 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
V daném případě dovolatelka není účastnicí smlouvy, jejíhož zrušení (určení neplatnosti) se domáhá, a ani v případě vyhovění žalobě by v jejím právním postavení nedošlo k žádné změně, neboť by se nestala vlastnicí předmětného bytu ani jeho nájemkyní (jíž ostatně nikdy nebyla), a nedostalo by se jí ani žádného plnění. Nebyl by tedy vytvořen takový právní základ pro vztahy procesních stran, který by předešel případným dalším sporům.
Nad rámec uvedeného (vzhledem k obsahu dovolání) dovolací soud dodává, že Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1505/97, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 1998, pod č. 22, formuloval právní závěr, že smlouva o smlouvě budoucí je účinná jen mezi jejími účastníky (§ 50a obč. zák.). Jestliže tedy účastník této smlouvy převede vlastnické právo k věci, jejíž zamýšlený převod je obsahem smlouvy o smlouvě budoucí, na osobu třetí, zaniknou práva a povinnosti ze smlouvy o smlouvě budoucí pro nemožnost plnění, neboť její porušení jedním z účastníků nemůže mít samo o sobě vliv na právní postavení třetí osoby (srov. např. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 2390/2000, a ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. 26 Cdo 1204/2010).
Zbývá dodat, že dovolací soud nepřehlédl sdělení dovolatelky, že dovolání podává proti rozsudku odvolacího soudu jako celku . Zastává však s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) názor, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Proti tomuto výroku totiž dovolatelka nikterak nebrojila, nýbrž ho napadla ryze formálně jen proto, že jde o výrok závislý. Tato skutečnost je pak zřejmá rovněž z toho, že v poměru k uvedenému výroku schází v dovolání jakékoli odůvodnění. Navíc proti tomuto výroku není dovolání dle ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné, jelikož se jedná o peněžité plnění zjevně nepřevyšující 50.000 Kč.
S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné, a proto je dovolací soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 23. ledna 2017 JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu