26 Cdo 3693/2009
Datum rozhodnutí: 24.03.2011
Dotčené předpisy: § 705 odst. 1 obč. zák., § 712 odst. 3 obč. zák.




26 Cdo 3693/2009


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně K. M. , zastoupené JUDr. Vlastimilou Kaufmannovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 30, proti žalovanému M. M. , zastoupenému JUDr. Radkem Nápravníkem, advokátem se sídlem v Praze 9, Na Harfě 7, o zrušení práva společného nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 5 C 3/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2009, č. j. 23 Co 154/2009-79, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.800,- Kč k rukám JUDr. Vlastimily Kaufmannové, advokátky se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 30, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 27. 4. 2009, č.j. 23 Co 154/2009-79, potvrdil rozsudek ze dne 12. 1. 2009, č.j. 5 C 3/2008-57, kterým Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) zrušil právo společného nájmu účastníků k bytu č. 5, o velikosti 2+1 s příslušenstvím, ve druhém podlaží domu č.p. 650 v ulici Kolbenova 22, v P. (dále předmětný byt nebo byt ), určil, že výlučným nájemcem bytu bude žalobkyně, žalovanému uložil byt vyklidit do 1 měsíce po zajištění náhradního ubytování a rozhodl o nákladech řízení a o povinnosti žalovaného zaplatit státu soudní poplatek; dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Soudy obou stupňů shledaly, že jsou splněny podmínky pro rozhodnutí podle § 705 odst. 1 občanského zákoníku v platném znění (dále jen obč. zák. ), neboť manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno k 20. 7. 2005, a po rozvodu manželství se nedohodli o dalším užívání předmětného bytu, k němuž jim oběma dosud svědčí právo společného nájmu (na základě smlouvy o nájmu bytu ze dne 30. 11. 1992). Určení, že byt bude dále užívat jako nájemkyně žalobkyně (§ 705 odst. 1 věta druhá obč. zák.), opřely soudy obou stupňů především o zákonné hledisko zájmu nezletilých dětí (§ 705 odst. 3 obč. zák.) vyznívající ve prospěch žalobkyně, neboť jí byl pro dobu po rozvodu manželství svěřen do výchovy nezletilý M. (spolu s nyní již zletilou K.); stanovisko pronajímatele nevyznělo ve prospěch žádného z účastníků, ve prospěch žalobkyně současně zohlednily i to, že se více zasloužila o získání bytu (vyměnila svou garsoniéru za předmětný byt), a že nemá jinou možnost bydlení. Za důvody zvláštního zřetele hodné, pro něž vyklizení žalovaného z bytu vázaly ve smyslu § 712 odst. 3 věty druhé za středníkem obč. zák. na pouhé náhradní ubytování, pokládaly soudy zejména okolnost, že se nepodílí na nájemném a na úhradách za plnění spojená s užíváním bytu, ty hradí žalobkyně sama.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů - dále jen o. s. ř. (zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřoval v posouzení otázky, zda neplacení nájemného, může být důvodem pro rozhodnutí o bytové náhradě ve formě náhradního ubytování, i tehdy, když účastník, jenž má být vyklizen, hradí jiné platby za druhého účastníka a je proto ve špatné finanční situaci) a odůvodnil jej § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání zpochybnil správnost závěrů týkajících se určení, že jeho vyklizení z bytu postačí podmínit pouhým náhradním ubytováním. Namítl, že při rozhodování o druhu bytové náhrady soudy nepřihlédly k jeho osobní situaci, výdělkovým možnostem a množství plateb, jež činí i za žalobkyni. Odvolacímu soudu rovněž vytkl, že nehodnotil rozsudek odvolacího soudu ze dne 29. 8. 2007, č.j. 51 Co 162/2007-54, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhala jeho vyklizení z bytu, a v němž soud dospěl k závěru, že smlouva uzavřená účastníky dne 16. 11. 2005 o vypořádání práv a povinností společného bydlení na dobu po rozvodu je neplatná. Uvedl, že se domníval, že mu smlouva zajišťuje spoluužívání předmětného bytu, z čehož vycházel při uzavírání smluv o vypořádání vztahů s žalobkyní na dobu po rozvodu. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně, současně učinil návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání namítla, že dovolání není přípustné; ztotožnila se s právním posouzením věci odvolacím soudem, poukázala na judikaturu Nejvyššího soudu a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.

Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 27. 4. 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen o. s. ř. ).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností.

Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; není jím naopak důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu. S přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) dovolatel vedle způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. právě takový dovolací důvod (tj. nepřípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.) uplatnil (námitkou, týkající se jeho finanční situace a plateb za žalobkyni).

Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.

Dovolatelem označené otázky přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládají.

V projednávané věci jde o otázku bytové náhrady pro rozvedeného manžela, který po zrušení práva společného nájmu bytu (§ 705 odst. 1 věta druhá obč. zák.) nebyl určen dalším nájemcem bytu, a který je povinen byt vyklidit, tedy o situaci, na kterou míří ustanovení § 712 odst. 3 věty druhé obč. zák. Výklad citovaného ustanovení se v rozhodovací praxi dovolacího soudu ustálil a napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu se závěry z ní vyplývajícími. Za okolnost zvláštního zřetele hodnou, odůvodňující přiznání bytové náhrady ve formě náhradního ubytování, lze považovat skutečnost, že rozvedený manžel, jemuž je v řízení o zrušení práva společného nájmu bytu manžely ukládána povinnost byt vyklidit, nepřispíval na nájemné a na úhradu za plnění spojená s užíváním bytu (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2002, sp.zn. 26 Cdo 324/2002, z 16. 3. 2004, sp.zn. 26 Cdo 1903/2003, z 24. 6. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1311/2003, a ze dne 5. 5. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1758/2004).

Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalovaného podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O návrhu na odklad vykonatelnosti (§ 243 o. s. ř.) napadeného rozhodnutí, jež neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalovaného, který zavinil, že jeho dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.500,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 24. března 2011

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu