26 Cdo 3662/2007
Datum rozhodnutí: 03.07.2009
Dotčené předpisy:





26 Cdo 3662/2007


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně


Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce L. D., zastoupeného advokátem, proti žalované M. V., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp.zn. 41 C 172/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. dubna 2007, č.j. 12 Co 63/2007-65, takto:


I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. dubna 2007, č. j. 12 Co 63/2007-65, pokud jím byl změněn rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 12. prosince 2006, č.j. 41 C 172/2006-38, tak, že žalovaná je povinna vyklidit byt č. 3, I. kategorie o velikosti 1+1, v 1. podlaží domu č.p. 688 v K. V., B. 688/25, do 15 dnů od právní moci rozsudku, se zamítá.


II. Jinak se dovolání odmítá.


III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Karlových Varech (soud prvního stupně), rozsudkem ze dne


12. 12. 2006, č.j. 41 C 172/2006-38 (poté, co usnesením ze dne 7. 11. 2006, č.j. 41 C 172/2006-26, rozhodl, že na místo dosavadního žalobce J. R. vstupuje do řízení L. D. /dále též žalobce /), uložil žalované vyklidit byt č. 3, I. kategorie o velikosti 1+1, v 1. podlaží domu č.p. 688 v K. V., B. 688/25 (dále jen předmětný byt , resp. byt a předmětný dům , resp. dům ) a vyklizený jej předat žalobci do 15 dnů od zajištění náhradního bytu v K. V.; současně rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázáno, že dne 1. 9. 2003 uzavřeli nájemci bytů v předmětném domě smlouvu o sdružení za účelem koupě domu do podílového spoluvlastnictví (dále jen Sdružení ), že členem Sdružení byl též původní žalobce J. R., že dne 28. 11. 2003 uzavřelo město K. V. (jako prodávající) a členové sdružení (jako kupující) kupní smlouvu na základě níž byl předmětný dům spolu s pozemkem parc. č. 2294 (dále též nemovitosti ) převeden do podílového spoluvlastnictví kupujících, že žalovaná poskytla dne 25. 11. 2003 J. R. půjčku na úhradu jeho spoluvlastnického podílu ve výši 114.750,- Kč, jejíž splatnost byla sjednána nejpozději dnem 1. 1. 2007, že téhož dne uzavřeli J. R. jako budoucí prodávající a žalovaná jako budoucí kupující smlouvu o budoucí smlouvě kupní, v níž se jmenovaný zavázal převést poté, co bude splaceno proinvestování části kupní ceny a vymazáno předkupní právo města K. V. jako prodávajícího z katastru nemovitostí svůj spoluvlastnický podíl na žalovanou za kupní cenu 114.750,- Kč, jakož i nenakládat s převáděnými nemovitostmi, že dne 24. 11. 2003 udělila nadpoloviční většina (52,51 %) spoluvlastníků domu J. R. plnou moc k uzavření smlouvy o nájmu předmětného bytu se žalovanou, že nájemní smlouva byla uzavřena dne 1. 12. 2003, že se v ní žalovaná zavázala hradit nájemné ve výši


15,- Kč za m2 (tj. celkem 1.215,- Kč za celý byt) a plnění poskytovaná v souvislosti s užíváním bytu do fondů Sdružení, že výše příspěvku do fondu oprav byla stanovena částkou 15,- Kč za m2, že výše záloh za služby ani způsob jejich výpočtu stanoven nebyl, že nájemní vztah byl sjednán na dobu určitou od účinnosti smlouvy ke dni uzavření kupní smlouvy ohledně předmětného bytu se žalovanou, a pro případ, že bez zavinění účastníků nebude možno převod uskutečnit, na dobu 100 let, že kupní smlouvou ze dne 14. 9. 2006 převedl J. R. svůj spoluvlastnický podíl na žalobce, poté, co jeho nabídka ostatním spoluvlastníkům zůstala nevyužita,


a s převodem vyslovilo souhlas město K. V. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nájemní smlouva ze dne 1. 1. 2003 (dále též Smlouva ) je neplatná, neboť neobsahuje podstatné náležitosti stanovené v § 686 odst. 1 občanského zákoníku ve znění po novele č. 107/2006 Sb. (dále jen obč.zák. ), a to výši úhrad za plnění spojená s užíváním bytu nebo způsob jejich výpočtu; je v ní toliko stanovena obecná povinnost žalované platit plnění poskytovaná s užíváním bytu a povinnost platit stanovený příspěvek do fondu oprav. Vzhledem k tomu, že žalovaná užívá předmětný byt bez právního důvodu, shledal žalobu důvodnou. Její povinnost k vyklizení bytu podmínil s odkazem na ustanovení § 3 obč.zák. zajištěním náhradního bytu; poukázal přitom na to, že poskytla právnímu předchůdci žalobce peněžní prostředky na zakoupení spoluvlastnického podílu, že tento porušil vůči ní svůj smluvní závazek, a zastoupen žalobcem (který o tomto porušení věděl) podal žalobu na vyklizení bytu a převedl na něho v průběhu řízení svůj spoluvlastnický podíl k nemovitostem.


K odvolání žalobce i žalované Krajský soud v Plzni (soud odvolací) rozsudkem ze dne 11. 4. 2007, č.j. 12 Co 63/2007-65, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované byt vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku; dále rozhodl


o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně provedl všechny důkazy navržené účastníky, a přisvědčil jeho závěru, že žaloba na vyklizení bytu je opodstatněná. Na rozdíl od něho však shledal jiný důvod neplatnosti Smlouvy. Poukázal na to, že z listiny obsahující kupní smlouvu ze dne 28. 11. 2003 vyplývá, že právní účinky vkladu vlastnického práva podle této smlouvy nastaly dnem 4. 12. 2003. Uzavřel-li J. R. se žalovanou smlouvu o nájmu předmětného bytu dne 1. 12. 2003, nemohl ji uzavřít platně, neboť nebyl vlastníkem spoluvlastnického podílu na převáděných nemovitostech (s právem užívání předmětného bytu). Za tohoto stavu je Smlouva absolutně neplatná, a je nerozhodné, zda obsahovala všechny zákonné náležitosti. Žalobce se proto právem domáhá vyklizení žalované, která užívá byt bez právního důvodu. Na rozdíl od soudu prvního stupně nevázal vyklizení bytu na zajištění bytové náhrady, když dovodil, že bytovou náhradu lze podle § 712 a násl. obč.zák. poskytnout pouze za předpokladu dřívější existence práva nájmu; v dané věci však žalovaná užívala byt od samotného počátku bez právního důvodu a navíc vlastní i jiný byt.


Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatnila v něm dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř. Odvolacímu soudu vytýká, že vycházel ze závěrů, které jsou v rozporu s provedeným dokazováním , a namítá, že Smlouva byla podepsána J. R. až dne 30. 12. 2003 (dovolatelkou 8. 1. 2004); z toho dovozuje, že mu v době podpisu Smlouvy svědčilo spoluvlastnické právo k nemovitostem. Rovněž mu vytýká, že se nezabýval ostatními rozhodnými skutečnostmi, zejména tím, že J. R. a dovolatelka projevili na konci roku 2003 vůli založit nájemní vztah k bytu na dobu určitou, že tato vůle trvala až do 14. 9. 2006, kdy jmenovaný převedl svůj spoluvlastnický podíl na žalobce, a že s ohledem na tuto vůli podepsali Smlouvu, jejíž součástí učinili i evidenční list, který byl doplněn o úplné vyčíslení úhrady za plnění spojená s užíváním bytu dne 19. 4. 2004; nájemní vztah k bytu tak vznikl až dnem 19. 4. 2004. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje v tom, že odvolací soud zcela pominul konstantní judikaturu Nejvyššího soudu ČR , když vyklizení bytu nevázal na zajištění náhradního bytu. S odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu č.j. 3 Cdon 51/96, a č.j. 26 Cdo 1860/99 uvádí, že vyklizení po zajištění bytové náhrady nemusí být dáno pouze výslovnou právní úpravou , ale lze je dovodit z analogické aplikace pozitivní úpravy, a může vyplynout i ze situací, kdy žalobě na vyklizení je možno z důvodů zvláštního zřetele hodných vyhovět jen za předpokladu přiznání bytové náhrady.


Vyjádření k dovolání nebylo podáno.


Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 11. dubna 2007, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen o.s.ř. ).


Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř) se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.


Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.


V projednávané věci odvolací soud označil celý výrok svého rozsudku ve věci samé jako měnící; z porovnání obsahu tohoto jeho výroku s obsahem výroku rozsudku soudu prvního stupně se však podává, že rozsudek odvolacího soudu je měnící toliko v části, v níž odvolací soud uložil žalované vyklidit předmětný byt do 15 dnů od právní moci rozsudku, na rozdíl od soudu prvního stupně, který podmínil vyklizení žalovaného zajištěním náhradního bytu.


Od účinnosti zákona č. 509/1991 Sb., je rozhodování o bytové náhradě při vyklizení bytu nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění, ale o věci samé (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28).


Výše označený rozsudek odvolacího soudu je tedy v části, v níž bylo rozhodnuto o povinnosti žalované vyklidit předmětný byt do 15 dnů od právní moci rozsudku, rozhodnutím, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, proti němuž je dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné.


Ve výroku o povinnosti žalované k vyklizení předmětného bytu se rozsudky soudů obou stupňů shodují (práva a povinnosti v právních vztazích účastníků byla v této části řízení posouzena stejně), a jde tudíž v této části bez ohledu na formulaci použitou odvolacím soudem o rozsudek potvrzující.


Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je nutno posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) nebo písm. c) o.s.ř.


Podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání přípustné proto, že rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu, je jeho prvním rozhodnutím ve věci.


Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možno vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).


Právě takovýto nezpůsobilý dovolací důvod uplatňuje dovolatelka ve vztahu k potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, když ze skutečností uváděných v dovolání dovozuje, že k uzavření Smlouvy došlo jiného dne, než dovodil odvolací soud, z čehož dovozuje nesprávnost jeho závěru o neplatnosti Smlouvy. Dovolatelka však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit a že dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. nelze (jak již bylo výše uvedeno) úspěšně uplatnit v případě dovolání, jehož přípustnost je zvažována podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.


Z uvedeného je zřejmé, že dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu není podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání v tomto rozsahu podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.


Dovolací soud se dále zabýval přezkoumáním měnícího výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž je dovolání (jak bylo výše dovozeno) přípustné podle


§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.


Podle ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence uvedených vad nebyla v dovolání namítána a z obsahu spisu se nepodává.


Dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zpochybňuje přitom právní názor odvolacího soudu, že vyklizení bytu lze vázat na zajištění bytové náhrady pouze v případě dřívější existence práva nájmu bytu.


Dovolatelce lze přisvědčit, že judikatura dovolacího soudu (srov. rozsudek ze dne 27. 2. 2001, sp.zn. 26 Cdo 1608/99, uveřejněný pod C 269 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a dále např. rozsudky ze dne 30. 9. 1998, sp.zn. 3 Cdon 51/96, a ze dne 14. 11. 2002, sp.zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněné pod č. 5 a pod č. 59 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001 a ročník 2003) vychází z názoru, že vyklizení bytu lze výjimečně podmínit zajištěním bytové náhrady, ačkoli právo na bytovou náhradu nevyplývá z výslovného ustanovení zákona ani z jeho analogického použití, a to na základě ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., zejména v případě, že vyklizovaný, který v bytě dlouhodobě bydlí v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil.


O takovýto případ se však v souzené věci nejedná, neboť jak se podává z obsahu spisu, žalovaná měla dle Smlouvy užívat byt od prosince 2003 (resp. dle jejího dovolacího tvrzení od dubna 2004), přičemž žaloba byla podána dne 2. 8. 2006; nelze proto usoudit, že by v bytě dlouhodobě žila v přesvědčení, že jí svědčí platný právní důvod bydlení. Nehledě na to, žalované svědčí jiný právní důvod bydlení opírající se o vlastnické právo, kterážto skutečnost je samo o sobě důvodem k odepření bytové náhrady, jež vyplývá přímo ze zákona (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2001, sp.zn. Cdo 1660/99, uveřejněný pod C 320 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).


Závěr odvolacího soudu, že povinnost žalované k vyklizení bytu nelze v dané věci podmínit zajištěním bytové náhrady, je tudíž věcně správný.


Se zřetelem k uvedenému dovolací soud zamítl dovolání směřující proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř.


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 větu první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 146 odst. 3, § 142 odst. 1 o.s.ř., a o skutečnost, že žalobci nevznikly (dle obsahu spisu) v této fázi řízení náklady, na jejichž náhradu by měl právo vůči žalované.


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 3. července 2009


Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.


předsedkyně senátu