26 Cdo 3622/2012
Datum rozhodnutí: 19.02.2013
Dotčené předpisy: § 711 odst. 2 písm. d) obč. zák.




26 Cdo 3622/2012


ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně E. V. , zastoupené JUDr. Přemyslem Kubíčkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Kasárenská 4, proti žalované NORTH s. r. o. , se sídlem v Praze 2 Novém Městě, Tyršova 1833/9, zastoupené JUDr. Miroslavem Černým, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 5, U Teplárny 1212/9, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 201/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. dubna 2012, č. j. 51 Co 555/2010-238, takto:

I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.300,- Kč k rukám JUDr. Přemysla Kubíčka, advokáta se sídlem v Českých Budějovicích, Kasárenská 4, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 1. července 2010, č. j. 27 C 201/2006-164, zamítl žalobu na určení, že je neplatná výpověď žalované, učiněná dopisem ze dne 28. června 2006, z nájmu žalobkyně k bytu č. 7, ve 3. podlaží domu č. p. 355 v ulici Rumunská 9, P., kat. území V. (dále jen předmětný byt , resp. byt a předmětný dům ); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. dubna 2012, č. j. 51 Co 555/2010-238, změnil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.

Po zopakování důkazů a po doplnění dokazování v odvolacím řízení zjistil odvolací soud mimo jiných i následující skutečnosti. Žalobkyně jako nájemkyně a žalovaná jako pronajímatelka uzavřely dne 24. února 2004 smlouvu o nájmu předmětného bytu. Dopisem ze dne 28. června 2006 žalovaná vypověděla žalobkyni nájem bytu z důvodů podle § 711 odst. 2 písm. b/ a c/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen obč. zák. ), a dále také z důvodu podle § 711 odst. 2 písm. d/ obč. zák. (v podobě neužívání bytu bez vážných důvodů). Ve vztahu k naplněnosti posléze uvedeného výpovědního důvodu zjistil, že v rozhodném období (v roce 2005 a v první polovině roku 2006) žalobkyně v předmětném bytě bydlela a jako nájemce jej užívala . V této souvislosti zdůraznil, že toto skutkové zjištění nebylo vyvráceno ani opakovanými výpověďmi svědkyň M. Z. a A. J. a ani svědeckými výpověďmi Ing. L. N. (bývalého zetě žalobkyně), O. S. (její dlouholeté přítelkyně) a R. M. (poštovní doručovatelky, která od roku 2003 doručovala poštovní zásilky do předmětného domu), kteří byli slyšeni v rámci doplnění dokazování v odvolacím řízení. Přitom nepřihlížel k výpovědi svědků dcery žalobkyně E. N. (s odůvodněním, že měla možnost seznámit se s ostatními svědeckými výpověďmi), H. P. (pro konfliktní vztahy s rodinou žalobkyně) a A. K. (pro nejednoznačnost a sníženou hodnověrnost její výpovědi). Ve prospěch žalobkyně pak vyhodnotil listinné důkazy o spotřebě energií, o docházce k lékařům a o přejímání důchodu na poště. Poté se především ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, že z příčin specifikovaných v napadeném rozsudku a potažmo i v rozsudku soudu prvního stupně nebyly naplněny uplatněné výpovědní důvody podle § 711 odst. 2 písm. b/ a c/ obč. zák. Na rozdíl od soudu prvního stupně však uzavřel, že vzhledem ke zjištěným skutečnostem nebyl naplněn ani výpovědní důvod podle § 711 odst. 2 písm. d/ obč. zák. Proto zamítavý rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvod podle § 241a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen o.s.ř.). V dovolání především odkázala na přesvědčivé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Poté zdůraznila, že v odvolacím řízení slyšená poštovní doručovatelka přece potvrdila, že při doručování doporučených zásilek či důchodu nebyla žalobkyně nikdy v místě bydliště zastižena a v poštovní schránce se jí hromadily doručované zásilky. Poté namítla, že odvolací soud přes uvedené skutečnosti změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl, a to v situaci, kdy postupoval při svém hodnocení důkazů velice zvláštním způsobem . Tak výpovědi svědkyň P. a K. označil za nevěrohodné a nepřímo zpochybnil i svědeckou výpověď poštovní doručovatelky, která rovněž vypovídala v její prospěch. Dodala, že předmětný byt byl ve skutečnosti dlouhodobě neobývaný, jak bylo konstatováno rovněž v usnesení Policie České republiky založeném na č. l. 187 spisu. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání zabývala hodnocením provedených svědeckých důkazů a vyvracela správnost použitých dovolacích námitek. Poté se ztotožnila se skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.

Podle čl. II bodu 7. věty před první větnou čárkou zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 13. dubna 2012, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen o.s.ř. ).

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.

Je-li jako v daném případě dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., lze v něm použít rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (který dovolatelka uplatnila), jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za takové skutkové zjištění je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).
Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka brojila právě proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění pro posouzení otázky naplněnosti výpovědního důvodu podle § 711 odst. 2 písm. d/ obč. zák. Jinak řečeno nesouhlasila se způsobem hodnocení důkazů odvolacím soudem a v konečném důsledku nabídla vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl podle jejího názoru odvolací soud z provedených důkazů zjistit, tj. vlastní verzi skutkového stavu rozhodného pro posouzení věci podle citovaného ustanovení. Okolnost, že odvolací soud hodnotil provedené důkazy způsobem, s nímž dovolatelka nesouhlasila, a učinil na jejich základě jiné skutkové závěry, než předpokládala, však není ještě důvodem k tomu, aby dovolací soud mohl označit jeho skutková zjištění za vadná. Naopak dovolací soud s přihlédnutím k obsahu spisu shledal, že odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly; přitom neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Lze proto konstatovat, že skutkové závěry odvolacího soudu a z nich vyplývající skutkový stav (týkající se bydlení žalobkyně v předmětném bytě) rozhodný pro posouzení naplněnosti výpovědního důvodu podle § 711 odst. 2 písm. d/ obč. zák. jsou výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení § 132 o.s.ř. (ve spojení s § 211 o.s.ř.). Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.

Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace správný. Nejvyšší soud aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal dovolatelku, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 5.000,- Kč (§ 2 odst. 1, § 8 ve spojení s § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 19. února 2013

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu