26 Cdo 361/2005
Datum rozhodnutí: 28.07.2005
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 361/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně J. Š., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) P. A., a 2) V. A., zastoupeným advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 12 C 384/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. září 2004, č. j. 11 Co 173/2004-69, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 9. června 1999, č. j. 51 Co 509/98-44, změnil zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 (soudu prvního stupně) ze dne 3. června 1998, č. j. 12 C 56/97-31, tak, že přivolil k výpovědi žalobkyně z nájmu žalovaných k bytu č. 8 o velikosti 1+1 se společným WC, IV. kategorie, ve 2. patře domu čp. 1056 v kat. území Holešovice v P. (dále jen předmětný byt , resp. byt ), určil, že nájemní poměr končí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, žalovaným uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalobkyni do patnácti dnů po uplynutí výpovědní lhůty a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

K dovolání žalovaných Nejvyšší soud České republiky (dovolací soud) rozsudkem ze dne 8. března 2000, č. j. 26 Cdo 209/2000-58, zrušil citovaný rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Poté odvolací soud usnesením ze dne 18. července 2000, č. j. 16 Co 169/2000-66, zrušil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ze dne 3. června 1998, č. j. 12 C 56/97-31, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Následně soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. prosince 2003, č. j. 12 C 384/2000-52, žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu předmětného bytu opětovně zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 1. září 2004, č. j. 11 Co 173/2004-69, v pořadí druhý (zamítavý) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů především za zjištěno, že žalobkyně je vlastnicí domu, ve kterém se nachází předmětný byt, že dne 19. října 1977 uzavřel žalovaný dohodu o odevzdání a převzetí předmětného bytu, že v roce 1984 uzavřeli žalovaní manželství, že jsou rovněž společnými nájemci družstevního bytu v P., o velikosti zhruba 40,70 m2 a obytné ploše 28 m2 (dále jen byt v P. ) a že v minulosti se žalovaní neúspěšně pokoušeli oba byty směnit za větší bytovou jednotku. Dále rovněž zjistily, že oba žalovaní pracují jako vysokoškolští pedagogičtí vědečtí pracovníci (odborní asistenti na Vysoké škole ekonomické v P.) a že na výuku se připravují a svou vědeckou a výzkumnou činnost a jiné pracovní povinnosti vysokoškolských učitelů realizují také mimo prostory vysoké školy, zejména v místě bydliště. Poté vzaly za zjištěno, že žalovaná užívá spíše byt v P., že v předmětném bytě bydlí žalovaný a že je v něm vykazována spotřeba plynu a elektrické energie svědčící o jeho užívání k bydlení. Na základě uvedených skutkových zjištění odvolací soud stejně jako soud prvního stupně především dovodil, že žalovaní mají dva byty, neboť jim svědčí nájemní právo k předmětnému bytu a k bytu v P. Poté uzavřel, že přesto nelze v daném případě usoudit na naplněnost výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. g/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu (dále jen obč. zák. ). V této souvislosti totiž dovodil, že na žalovaných nelze spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden byt, neboť ani jeden z bytů nemůže vyhovovat ať už svou velikostí .. nebo vybavením potřebám bydlení obou žalovaných, kteří se neúspěšně snažili byty vyměnit za jeden větší a kteří jsou nuceni svou náročnou práci vykonávat i doma, stejně tak jako tam mít potřebný spisový a vědecký materiál , jak to vyjádřil soud prvního stupně. Dále opět shodně se soudem prvního stupně také dovodil (zejména na základě výpovědí žalovaných, svědků L. K. a Z. H. a listinných důkazů zpráv energetických závodů a plynáren), že není dán ani výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák., neboť předmětný byt užívá žalovaný, i když (podle soudu prvního stupně) netradičním způsobem . Odvolací soud nadto dovodil, že součástí pojmu užívání bytu je rovněž jeho využívání k realizaci části osobních a pracovních potřeb nájemce a také k uskladňování věcí běžné potřeby a věcí sezónního charakteru, neboť i tyto věci mají své místo v bytě .

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Uplatněné dovolací námitky podřadila dovolacím důvodům podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen o.s.ř. ). V dovolání především podrobně rozvedla průběh řízení, poté zhodnotila provedené důkazy a uvedla, že v tom, že soud nezhodnotil výpovědi žalovaných jako důkazní prostředek, spatřuje pochybení soudu . Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. zpochybnila správnost právních závěrů, které odvolací soud přijal ohledně uplatněných výpovědních důvodů podle § 711 odst. 1 písm. g/ a h/ obč. zák. Uvedla, že za situace, kdy předmětný byt byl využíván jako skladiště přebytečných věcí a event. jako pracovna, nepovažuje za nepřiměřené, aby žalovaní namísto využívání bytu k těmto nebytovým účelům si zajistili prostory, které by svým charakterem k těmto účelům mohly sloužit. k uskladnění starých nepotřebných věcí by měly sloužit jiné prostory než byt , a pokračovala, že nepokládá za správné, aby žalovaní, když mají k dispozici dva byty, jeden z nich využívali pro skladovací a studijní účely tuto část svých osobních a pracovních potřeb realizovali užíváním dalšího bytu . Nesprávnost právního posouzení věci spatřuje mimo jiné i v nesprávné interpretaci ustanovení § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. Podle žalobkyně z protokolu o místním šetření ze dne 22.9.1997 soud mohl zjistit, že byt byl shledán předsedkyní senátu v zanedbaném stavu, bez osobních věcí, bez nádobí, bez potravin, vše staré a omšelé a že byl hodnocen jako uspořádané skladiště na věci . Žalobkyně je přesvědčena, že nejde o užívání bytu za situace, kdy v případě dvou malých bytů užívaných nájemcem, nájemce v jednom z těchto bytů mimo jiné uskladňuje věci běžné potřeby a ve druhém bydlí . Rovněž tak nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o neexistenci výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. Zdůraznila, že stav bytu shledaný při místním šetření dne 22. 9. 1997 nesvědčil ani o bydlení v bytě, ani o jeho užívání jako pracovny , přičemž žalovaní neměli a ani neuvedli žádný vážný důvod, pro který by nemohli předmětný byt užívat ; v této souvislosti poukázala na rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ve věcech sp. zn. 26 Cdo 457/98, 2 Cdon 252/96, 26 Cdo 660/2000 a 26 Cdo 848/98. Dovolatelka vyslovila přesvědčení, že se odvolací soud nezabýval při hodnocení vážného důvodu neužívání bytu jejími zájmy jako pronajímatele, nezabýval se jejím zájmem na řádném využití bytu . Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 1. září 2004, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen o.s.ř. ).

Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné už proto, že soud prvního stupně svým druhým rozsudkem nerozhodl jinak než v dřívějším (zrušeném) rozsudku (v obou případech šlo o zamítavé rozsudky).

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).

V projednávané věci použila dovolatelka vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (v podobě námitek týkajících se provádění a hodnocení důkazů) a dále s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) také dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly). Dovolatelka však přehlédla, že k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tj. k vadám podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1 , § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) nezakládají. Současně opomenula, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o.s.ř.) přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Jestliže tedy dovolatelka zpochybňuje mimo jiné rovněž správnost (úplnost) skutkových zjištění, z nichž soudy obou stupňů vycházely při posouzení naplněnosti výpovědních důvodů podle § 711 odst. 1 písm. g/ a h/ obč. zák., nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je založeno (rovněž) na právním závěru, že ze zjištěných skutečností nelze usoudit na naplněnost výpovědních důvodů podle § 711 odst. 1 písm. g/ a h/ obč. zák. Žalobkyně správnost tohoto právního závěru v dovolání napadla. Z pohledu rozsudku odvolacího soudu by proto mohlo jít o otázku zásadního právního významu. Jde však současně o otázku, jejíž výklad se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení této otázky neodchýlil.

O situaci, kdy nájemce má ve smyslu § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. dva nebo více bytů, jde v případě, svědčí-li nájemci právní titul k užívání dvou (více) bytů. Tak je tomu nejen tehdy, kdy nájemci svědčí právo nájmu bytu ve smyslu § 685 a násl. obč. zák. ke dvěma (více) bytům, ale i tehdy, užívá-li nájemce jeden byt z titulu práva nájmu bytu a další byt z titulu vlastnického práva k domu či bytu či práva odpovídajícího věcnému břemenu apod. O případ, kdy nájemci svědčí vedle práva nájmu bytu další právní důvod bydlení jde i tehdy, disponuje-li právním titulem bydlení odvozeným od rodinněprávního vztahu ke svému manželovi vlastníku (spoluvlastníku) domu. Manžel nevlastník má totiž za trvání manželství právo bydlet spolu se svým manželem v bytě, nacházejícím se ve vlastnictví druhého manžela, a manžel vlastník, má povinnost mu užívání tohoto bytu umožnit (srov. zprávu o zhodnocení rozhodování soudů uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1978, pod pořadovým číslem 14, str. 160, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. srpna 2000, sp. zn. 26 Cdo 813/99).

Z ustanovení § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. však vyplývá, že výpovědní důvod podle citovaného ustanovení není naplněn, nelze-li na nájemci spravedlivě požadovat , aby užíval pouze jeden ze dvou či více bytů, které má. Soudní praxe a to i s přihlédnutím ke znění § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. se ustálila v názoru, že musí jít o stav, kdy nájemce užívá dva či více bytů k účelu, k němuž je byt určen, tj. k bydlení (zásadně zde nelze zahrnout např. případy, kdy nájemce užívá jeden ze dvou bytů k uskladnění nábytku, k podnikání či zanechá-li byt prázdný srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. října 2000, sp. zn. 26 Cdo 2471/99, uveřejněného pod č. 4 v sešitě č. 1 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2000, sp. zn. 26 Cdo 209/2000), a přitom na něm z objektivního hlediska nelze spravedlivě požadovat, aby svou potřebu bydlení uspokojoval užíváním pouze jednoho bytu. Soudní praxe rovněž dovodila, že o situaci, kdy na nájemci nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt (§ 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.), jde především tehdy, jestliže užívá k bydlení současně dva byty, z nichž ani jeden nevyhovuje svou velikostí či kvalitou bytové potřebě nájemce a členů jeho rodiny, nebo tehdy, užívá-li druhý byt v místě svého pracoviště, odkud nemůže denně dojíždět do místa trvalého bydliště apod. Bez významu není ani okolnost, po jakou dobu stav užívání dvou (více) bytů trvá, a zda (případně jaké) činí nájemce kroky k vyřešení bytové situace (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. října 2000, sp. zn. 26 Cdo 2471/99, uveřejněný pod č. 4 v sešitě č. 1 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura).

Ustanovení § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. je třeba vyložit a aplikovat tak, aby bylo dosaženo spravedlivého uspořádání vztahů pronajímatele a nájemce, a mimo jiné též eliminován stav, kdy nájemce na úkor pronajímatele sám využívá výhod regulovaného nájemného a svou vlastní nemovitost, v níž by bez obtíží mohl uspokojovat své bytové potřeby, pronajímá za tržní nájemné, resp. svůj další nájemní byt za těchto pro něj výhodných podmínek např. podnajímá. Shodně je uvedená otázka řešena také v rozsudcích Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 107/2004, a ze dne 24. června 2004, sp. zn. 26 Cdo 761/2003.

Soudní praxe se ustálila rovněž v názoru, že naplnění výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. předpokládá stav neužívání (občasného užívání) bytu, a dále rovněž to, že tento stav není odůvodněn, tj. že zde nejsou dány vážné (závažné) důvody, pro které nájemce neužívá (užívá pouze občas) byt k účelu, k němuž je určen, tedy k bydlení. Přitom výkon práva na bydlení se nevztahuje pouze na užívání vymezené technicko-stavební plochy, ale také na uspokojování potřeb bydlení, které v současné době nespočívají pouze v přenocování, ale v celém komplexu zajišťování potřeb člověka v jeho materiální i duševní rovině (srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 12. března 2001, sp. zn. II. ÚS 544/2000, uveřejněný pod č. 41, ve svazku č. 21 z roku 2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky). Existenci výpovědního důvodu soud posuzuje k okamžiku doručení výpovědi z nájmu bytu i v případě, že jde o výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák.; k tomuto okamžiku tedy posuzuje, zda na základě zjištěných skutečností je naplněn zákonný předpoklad uvedeného ustanovení neexistence vážného (závažného) důvodu neužívání (občasného užívání) bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2937/99, uveřejněný pod č. 26 v sešitě č. 2 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura). O neužívání bytu jde tehdy, kdy byt není zcela nebo převážně nájemcem užíván k obvyklému způsobu bydlení; tak tomu je např. tehdy, kdy nájemce bydlí u své družky nebo u svých příbuzných, tedy v bytě, ke kterému nemá právo nájmu a ani právo společného nájmu (srov. R 14/1978 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, od něhož soudní praxe doposud nezaznamenala odklon, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. ledna 2000, sp. zn. 26 Cdo 451/99). Ustálená soudní praxe rovněž dovodila, že vážnost důvodů neužívání (občasného užívání) bytu musí být posuzována především z objektivního hlediska (s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu) a nikoliv podle subjektivních představ nájemce bytu (srov. dosud nepřekonané R 62/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. října 1996, sp. zn. 2 Cdon 252/96, uveřejněný pod č. 65 v příloze sešitu č. 14 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura). Obecně (z objektivního hlediska) lze mít za to, že vážnými (závažnými) důvody, pro něž není byt nájemcem užíván (je nájemcem užíván jen občas), jsou důvody, které brání nájemci byt jinak bez dalšího užívání způsobilý užívat, resp. umožňují mu užívat takový byt pouze občas; za takové důvody však soudní praxe nepovažuje situaci, kdy nájemce, u něhož nejsou dány žádné důvody, které by mu ve výše uvedeném smyslu bránily byt užívat, byt neužívá jen proto, že v něm uspokojuje bytovou potřebu jiná osoba, byť nájemci blízká (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 195/2004). Za vážné (závažné) důvody neužívání (občasného užívání) bytu soudní praxe proto pokládá např. ústavní léčení nájemce či nepříznivý zdravotní stav nájemce (členů jeho domácnosti). Vážným (závažným) důvodem neužívání (občasného užívání) bytu může být též výkon zaměstnání nájemce mimo obec, v níž se byt nachází. Je pak věcí posouzení konkrétního případu, zda vážné (závažné) důvody, pro něž není byt nájemcem užíván (je nájemcem užíván jen občas), jsou v té které věci dány, přičemž podle ustálené judikatury je nutno zohlednit nejen zájmy nájemce, ale též oprávněné zájmy pronajímatele (vlastníka), zejména jeho zájem na řádném využití bytu nájemcem (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. března 1999, sp. zn. 26 Cdo 457/98, nebo ze dne 31. května 2001, sp. zn. 20 Cdo 1551/99).

Jestliže na základě skutkového stavu věci vylíčeného na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí (jehož správnost nelze v daném případě úspěšně zpochybnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o.s.ř.) odvolací soud stejně jako soud prvního stupně usoudil, že uplatněné výpovědní důvody podle § 711 odst. 1 písm. g/ a h/ obč. zák. nebyly naplněny, neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.

Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalovaným nevzešly v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti dovolatelce právo.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. července 2005

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu