26 Cdo 3601/2007
Datum rozhodnutí: 12.03.2009
Dotčené předpisy:





26 Cdo 3601/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně


Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně R. P., zastoupené advokátem, proti žalovanému T. P., zastoupenému advokátkou, o zrušení práva společného nájmu bytu, vedené


u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp.zn. 15 C 134/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2007, č.j. 23 Co 102/2007-113, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.142,- Kč, k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Mladé Boleslavi (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. 12. 2006, č.j. 15 C 134/2006-72, zrušil právo společného nájmu účastníků k bytu č. 1, sestávajícímu ze 3 pokojů, kuchyně a příslušenství, v přízemí domu č.p. 1026 v D. ulici v M. B. (dále jen předmětný byt , resp. byt ), výlučnou nájemkyní bytu určil žalobkyni, a žalovanému uložil byt vyklidit do 15-ti dnů od zajištění náhradního ubytování; současně rozhodl o nákladech řízení.


K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 24. 4. 2007, č.j. 23 Co 102/2007-113, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.


Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že dne 8. 4. 2002 účastníci uzavřeli s městem M. B. smlouvu o nájmu předmětného bytu, že jejich manželství bylo pravomocně rozvedeno ke dni 16. 5. 2006, že jejich nezletilá dcera byla svěřena pro dobu po rozvodu do výchovy žalobkyně, že se účastníci o dalším nájmu bytu nedohodli, a že pronajímatel ponechal na úvaze soudu, kdo z nich bude dalším nájemcem bytu. Dále vzaly za zjištěno, že po dobu minimálně dvou let před rozvodem manželství probíhaly mezi účastníky konflikty, že žalovaný používal vůči žalobkyni hrubé výrazy, vyhrožoval jí, a to i zabitím, což se dělo i před jejich nezletilou dcerou, že se vůči ní dopouštěl i fyzického násilí, že jeho chování mělo negativní důsledky i na psychický stav žalobkyně, která vyměnila v březnu roku 2006 zámek u dveří do bytu, a že žalovaný od té doby přespává u svého známého a nemá (vyjma předmětného bytu) jinou možnost bydlení. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že jsou splněny podmínky pro rozhodnutí podle § 705 odst. 1 občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen obč.zák. ), tj. pro zrušení práva společného nájmu bytu manžely, jakož i jeho závěru, že výlučnou nájemkyní bytu má být určena žalobkyně. Při rozhodování o dalším nájmu bytu (§ 705 odst. 3 obč.zák.) považoval ve shodě se soudem prvního stupně za rozhodující hledisko zájmu nezletilého dítěte účastníků, když stanovisko pronajímatele bylo neutrální; přihlédl rovněž k tomu, že dvoučlenná rodina využije byt účelněji než žalovaný, který další příslušníky domácnosti nemá, a k tomu, že účastníci se v podstatě shodli, že nájemcem bytu má být nadále žalobkyně. Rovněž tak dovodil, že povinnost žalovaného k vyklizení bytu má být podle § 712 odst. 3 věty druhé obč.zák. vázána toliko na zajištění náhradního ubytování; důvody zvláštního zřetele hodné pro přiznání této formy bytové náhrady spatřoval ve shodě se soudem prvního stupně v chování žalovaného vůči žalobkyni, jež mělo charakter násilného jednání, a to v psychické i fyzické rovině, a narušovalo psychickou a tělesnou integritu žalobkyně. Za tohoto stavu nepovažoval za rozhodnou okolnost, že žalovaný nemá jinou možnost bydlení, a že mu žalobkyně znemožnila přístup do bytu, což bylo dostatečně odůvodněno jejími zkušenostmi z jeho předchozích jednání a obavou, aby je neopakoval.


Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž uvádí, že jde o rozhodnutí zásadního právního významu. Uplatňuje dovolací důvod podle § 241 odst. 2 písm. b) o.s.ř., přičemž dovolací námitky zaměřuje proti posouzení formy bytové náhrady, na jejíž zajištění byla vázána jeho povinnost k vyklizení bytu. Namítá, že odvolací soud (soud prvního stupně) vycházel při zjišťování vztahů mezi účastníky za trvání manželství převážně ze svědeckých výpovědí osob blízkých žalobkyni, a pominul rozhodné skutečnosti, jež vyplynuly z výpovědí svědků Ing. H. a paní B. Dovolatel má za to, že nehodnotil důkazy komplexně a ve vzájemné komplexnosti , že nezkoumal podíl účastníků na získání bytu a na jeho zhodnocení, že se nezabýval chováním žalobkyně, která mu zamezila přístupu do bytu, a tím mu znemožnila realizaci jeho práva v něm bydlet do zajištění náhradního ubytování, ani tím, že se podílel na úhradě nákladů spojených s bydlením, přestože neměl možnost byt užívat. Poukazuje na to, že účastníci požádali ještě za trvání manželství o odprodej předmětného bytu, v důsledku čehož může žalobkyně na jeho úkor nabýt majetek výrazné hodnoty, přičemž jeho právo na náhradní ubytování je v této souvislosti neadekvátní. Namítá rovněž zmatečnost , kterou spatřuje v nesprávném označení soudu, jehož prostřednictvím má být dovolání podáno, obsaženém v poučení rozsudku odvolacího soudu (je zde uveden Okresní soud v K., namísto správného Okresního soudu v M. B.).


Žalobkyně ve svém dovolacím vyjádření namítla, že dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam; ztotožnila se s právním posouzením věci odvolacím soudem


a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, popř. zamítnuto.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o.s.ř., se zabýval přípustnosti dovolání.


Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.


Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá již z toho důvodu, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.


Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


V projednávané věci jde o otázku bytové náhrady pro rozvedeného manžela, který po zrušení práva společného nájmu bytu (§ 705 odst. 1, odst. 3 obč.zák.) nebyl určen dalším nájemcem bytu, a který je povinen byt vyklidit, tedy o situaci, na kterou míří ustanovení § 712 odst. 3 věty druhé obč.zák. Výklad citovaného ustanovení se v rozhodovací praxi dovolacího soudu ustálil a napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu se závěry z ní vyplývajících. Za okolnosti zvláštního zřetele hodné, odůvodňující přiznání bytové náhrady ve formě náhradního ubytování lze (podle okolností konkrétního případu) považovat např. zájem nezletilých dětí na zajištění klidného výchovného prostředí a chování vyklizovaného manžela, které je v rozporu s dobrými mravy (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 31. 3. 1998 sp.zn. 2 Cdon 1260/97, z 9. 8. 1999, sp.zn. 26 Cdo 1185/99, z 10. 6. 2003, sp.zn. 26 Cdo 2119/2002, a ze dne 17. 3. 2004, sp.zn. 26 Cdo 1171/2003). Zohlednění případných zásluh jednoho z rozvedených manželů na získání bytu je dle ustálené soudní praxe jednou z okolností rozhodných pro úvahu, který z nich bude určen nájemcem bytu, nikoliv pro úvahu o formě bytové náhrady pro rozvedeného manžela, který nebyl určen nájemcem bytu, a který má byt vyklidit.


V projednávané věci odvolací soud spatřoval důvody zvláštního zřetele hodné pro přiznání bytové náhrady toliko ve formě náhradního ubytování v chování žalovaného vůči žalobkyni. Tento svůj závěr náležitě odůvodnil, přičemž v této souvislosti se dostatečně vypořádal i se skutečností, že žalovaný nemá zajištěno bydlení a že mu žalobkyně neumožňovala přístup k bytu. S ohledem na výše uvedené proto nelze odvolacímu soudu vytýkat pochybení při vymezení okolností, jež jsou v dané věci z hlediska ustanovení § 712 odst. 3 věty druhé za středníkem obč.zák. podstatné, a jeho závěry v dané věci jsou zcela v souladu s ustálenou judikaturou. Jaká hlediska se v dané věci při posouzení otázky bytové náhrady prosadila, není otázkou zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi a řešení této otázky proto přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládá.


Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka dovolatele, jež směřuje proti zjištěnému skutkovému stavu, resp. proti hodnocení důkazů (svědeckých výpovědí) odvolacím soudem. Dovolatel tu přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu


v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.


Stejně tak přípustnost dovolání nezakládá ani dovolatelem namítaná zmatečnost rozsudku , neboť k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a)


a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., totiž dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; sama o sobě však takováto vada, i kdyby byla dána, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládá.


Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovaného, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.500,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 342,- Kč představující 19 % DPH (§ 137 odst. 3 o.s ř.).


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.


V Brně dne 12. března 2009


Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.


předsedkyně senátu