26 Cdo 360/2008
Datum rozhodnutí: 13.05.2009
Dotčené předpisy:





26 Cdo 360/2008


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobců a/ Ing. J. C., b/ Z. K., c/ L. B., d/ J. Č., e/ J. V., f/ J. H., g/ V. C., h/ V. H., ch/ M. M., i/ M. Č., j/ Ing. I. R., a k/ M. B., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1/ Ing. J. H., jako správci konkurzní podstaty úpadce Z. d. K., a 2/ R., spol. s r.o., zastoupené advokátkou, o neplatnost smluv, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 6 C 146/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. září 2007, č. j. 15 Co 380/2007-439, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Druhá žalovaná je povinna zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.850,- Kč k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.


III. V poměru mezi žalobci a prvním žalovaným nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:


Žalobci (resp. zčásti jejich právní předchůdci) se domáhali určení, že jsou neplatné kupní smlouva ze dne 28. února 1994, jíž Zemědělské družstvo K., se sídlem K. dále též jen zemědělské družstvo ), prodalo druhé žalované (R., spol. s r.o., se sídlem K., S. /tehdy se sídlem K., Z. b./ - dále jen žalovaná ) za dohodnutou kupní cenu v částce 4.632.733,- Kč tam specifikované zemědělské stroje (dále jen kupní smlouva ze dne 28. února 1994 ), a smlouva o nájmu ze dne 7. března 1994, kterou žalovaná pronajala na dobu pěti let a za stejnou částku v podobě nájemného tyto zemědělské stroje zemědělskému družstvu (dále jen smlouva o nájmu ze dne 7. března 1994 ).


K odvolání žalobců Krajský soud v Plzni jako soud odvolací usnesením ze dne 6. listopadu 1996, č. j. 12 Co 713/96-123, zrušil v pořadí první (zamítavý) rozsudek Okresního soudu v Klatovech (soudu prvního stupně) ze dne 27. června 1996, č. j. 6 C 235/95-101, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


Poté soud prvního stupně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 2. října 1997, č. j. 6 C 235/95-183, žalobu opětovně zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.


Odvolání žalobců proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud usnesením ze dne 3. února 1998, č. j. 15 Co 111/98-192, odmítl pro opožděnost.


Následně byla usnesením soudu prvního stupně ze dne 22. ledna 2004, č. j. 6 C 311/2003-103, ve spojení s usnesením odvolacího soudu ze dne 21. dubna 2004, č. j. 15 Co 132/2004-216, povolena ve věci obnova řízení.


Soud prvního stupně poté, co byla pravomocně povolena obnova řízení rozsudkem ze dne 19. dubna 2007, č. j. 6 C 146/2004-408, žalobě vyhověl a určil, že jsou neplatné kupní smlouva ze dne 28. února 1994 a smlouva o nájmu ze dne 7. března 1994; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.


K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 5. září 2007, č. j. 15 Co 380/2007-439, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že se jím mění rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 2. října 1997, č. j. 6 C 235/95-183; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.


Na podkladě učiněných skutkových závěrů soudy obou stupňů především dovodily, že žalobci jsou oprávněnými osobami ve vztahu k zemědělskému družstvu a jejich restituční či transformační nároky vůči němu dosud nebyly uspokojeny a že je dán naléhavý právní zájem žalobců na určení neplatnosti obou smluv, neboť tímto určením se vytvoří pevný základ pro další jednání účastníků. Následně se zabývaly aktivní legitimací žalobců, resp. jejich dědiců. Zde konstatovaly, že původní žalobci J. Č. a J. H. v průběhu řízení zemřeli, avšak vzhledem k předmětu řízení (určení neplatnosti smluv) nic nebrání tomu, aby soud dále jednal se všemi jejich právními nástupci (§ 107 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů dále jen o.s.ř. ) a ve věci rozhodl, byť není zřejmé, kteří z těchto právních nástupců převezmou právo na vyplacení majetkových nároků vůči žalovanému. Platí totiž, že všichni dědici jsou z právních úkonů týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně a všichni mají naléhavý právní zájem na požadovaném určení a jsou tedy v dané věci aktivně věcně legitimováni; to, že nebylo určeno, kdo z nich je dědicem pohledávky, nepředstavuje překážku, která by s přihlédnutím k předmětu řízení v dané věci bránila ve věci rozhodnout. Vzhledem k tomu, že spor o neplatnost smluv je sporem o nárocích, které se týkají majetku patřícího do konkursní podstaty, a že žalobci projevili vůli pokračovat v řízení, soudy shledaly, že žalobci jsou oprávněni domáhat se svých práv i v průběhu konkursu žalobou proti správci konkursní podstaty, přičemž po zrušení konkursu přejde závazek uhradit pohledávky za podstatou ze správce konkursní podstaty na dlužníka a tudíž není rozhodné, zda a kteří ze žalobců přihlásili svoje pohledávky do konkursu. Dospěly k závěru, že obě smlouvy jsou absolutně neplatné ve smyslu ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ), neboť při jejich uzavírání jednali členové představenstva zemědělského družstva v rozporu s dobrými mravy pokusili se totiž dostat movité věci (zemědělské stroje) z vlastnictví zemědělského družstva a tak zkrátit nároky oprávněných osob, přičemž toto jejich jednání bylo v trestním řízení kvalifikováno jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 2 písm. b/ trestního zákona, jímž byli uznáni vinnými a za nějž byli odsouzeni. V návaznosti na to rovněž dovodily, že nepřipadá v úvahu ani vydržení vlastnického práva ve smyslu § 134 odst. 1 obč. zák., neboť žalovaná nebyla vzhledem k uvedenému odsouzení členů představenstva zemědělského družstva ve smyslu citovaného ustanovení oprávněným držitelem, tj. nebyla vzhledem k těmto okolnostem v dobré víře, že jí věci patří.


Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/, b/ a c/ o.s.ř. Uplatněné dovolací důvody podřadila pod dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. Namítla, že žalobci c/,d/, f/, h/, ch/, i/, j/, k/ nejsou ve sporu aktivně věcně legitimováni, neboť neuplatnili žádnou pohledávku v rámci konkursního řízení a zjevně žádnou pohledávku nemají , neboť nebylo předloženo rozhodnutí o dědictví, z něhož vyplyne, že konkrétní pohledávka byla zděděna konkrétní fyzickou osobou (§ 107 odst. 2 Občanského soudního řádu) . Měla za to, že odvolací soud nesprávně posoudil jejich nároky, neboť se podle jejího názoru jedná toliko o majetkové podíly podle zákona č. 42/1992 Sb. (a nikoli restituční nároky). Vyjádřila přesvědčení, že při posuzování naléhavého právního zájmu žalobců soudy pochybily, neboť podle jejího názoru se jejich pozice požadovaným určením nezmění. Určení neplatnosti smluv může být podle ní pouze otázkou předběžnou pro posouzení vlastnického práva k předmětným movitým věcem a pokud odvolací soud vyloučil její vzájemný návrh na určení vlastnictví k samostatnému řízení, porušil tak ustanovení § 124 obč. zák., neboť upřednostnil vlastnická práva žalobců k pohledávkám, které v některých případech ani nebyly přihlášeny do konkurzního řízení, před ochranou jejího vlastnictví . Měla tedy za to, že nelze žalovat na určení neplatnosti nabývací smlouvy tam, kde je možná žaloba na určení vlastnictví. Zdůraznila, že předmětné movité věci držela v dobré víře a tudíž je přesvědčena, že již k datu 2. října 1997 uplynula tříletá vydržecí doba . Soudům vytkla, že se nezabývaly její námitkou vydržení a porušily tak podle jejího názoru § 130 a § 134 obč. zák. V této souvislosti zdůraznila, že žádný z jejich společníků či jednatelů nebyl odsouzen pro podvodné jednání a obsáhle se k těmto okolnostem vyjádřila. Soudy podle ní rozhodly z důvodů opět obsáhle v dovolání popsaných v rozporu s hmotným právem, pokud smlouvy posoudily jako neplatné. Vyjádřila názor, že jde o obchodní závazkový vztah a že věcně příslušným je podle § 9 odst. 3 písm. r/ o.s.ř. v prvním stupni Krajský soud v Plzni. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


První žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že v daném případě nejde o věc zásadního významu , že předměty totožné se zrušenou smlouvou byly sepsány do konkursní podstaty a žalované bylo uloženo, aby podala vylučovací žalobu ohledně sepsaného souboru strojů a zařízení.


Žalobci ve vyjádření k dovolání po stručné rekapitulaci významných okolností zdůraznili, že nároky dědiců nelze s odkazem na pouhé administrativní skutečnosti zpochybňovat a že průběhem konkursu nemohou zaniknout jejich nároky. Navrhli, aby dovolací soud dovolání odmítl.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).


Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.


Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je upravena v ustanovení § 237 o.s.ř.


Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.). Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku je založena na zásadě diformity (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí ve věci byly posouzeny soudy obou stupňů rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům těmito rozhodnutími jsou podle jejich závěrů odlišné. Pro závěr, že rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem měnícím, není rozhodující to, jak odvolací soud formuloval rozsudečný výrok či uvedl-li v odůvodnění rozsudku, že postupoval podle § 219 o.s.ř. nebo podle § 220 o.s.ř. Rozhodujícím hlediskem není ani to, zda odvolací soud považoval rozhodnutí soudu prvního stupně za věcně správné nebo nesprávné, nýbrž to, zda posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků po obsahové stránce jinak (odlišně) než soud prvního stupně. Odlišností se přitom nemyslí rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva účastníků (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné pod č. 52 v sešitě č. 9 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. listopadu 1999, sp. zn. 20 Cdo 1655/99).


V posuzovaném případě odvolací soud neposoudil práva a povinnosti účastníků řízení jinak než soud prvního stupně; ostatně i z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že se plně ztotožnil s právními závěry, které soud prvního stupně zaujal v rozsudku ze dne 19. dubna 2007, č. j. 6 C 146/2004-408. Z tohoto důvodu nemůže jít o nesouhlasná rozhodnutí ve smyslu § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Protože napadený rozsudek je rozsudkem potvrzujícím (jak nakonec vyplývá i z formálního označení jeho výrokové části), nemůže být dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Z hlediska přípustnosti dovolání je přitom nerozhodné, že ve výroku napadeného rozsudku odvolací soud uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje s tím, že se jím mění rozsudek .


Přípustnost dovolání však nevyplývá ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. Rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl totiž jeho prvním rozhodnutím ve věci poté, co byla pravomocně povolena obnova řízení.


Následně se dovolací soud zabýval přípustností dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).


Dovolatelka použila vedle způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (námitkou, že v dané věci jde o obchodní závazkový vztah a že věcně příslušným je podle § 9 odst. 3 písm. r/ o.s.ř. v prvním stupni Krajský soud v Plzni) a dále s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojila proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění pro posouzení otázky neplatnosti obou smluv podle § 39 obč. zák.). Výtka nesprávného právního posouzení věci je tak v tomto ohledu ve skutečnosti založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Pro tyto účely dovolatelka nabídla svůj vlastní (doplněný, resp. odlišný) skutkový stav. Přehlédla však, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o.s.ř.) přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li jako v daném případě přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Ohledně namítané vady řízení dovolací soud připomíná, že k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tj. k vadám podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) zásadně nezakládají (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005, a dále např. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 12. dubna 2006, sp. zn. IV. ÚS 155/06, a z 15. srpna 2008, sp. zn. III. ÚS 1482/08).


K dovolacím námitkám podřaditelným pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze uvést následující.


Dovolatelka především zpochybnila správnost právního názoru, že žalobci jsou ve věci aktivně věcně legitimováni a že mají na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c/ o.s.ř.


Podle ustálené judikatury naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 24. února 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972, nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95). Soudní praxe rovněž zastává názor, že naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (§ 80 písm. c/ o.s.ř.), nemá jen ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde. Skutečně není důvodu pro to, aby se v případech absolutní neplatnosti smlouvy nemohla této neplatnosti dovolávat osoba na této smlouvě nezúčastněná, jestliže i její právní postavení by mohlo být vyhověním žalobě na určení neplatnosti smlouvy příznivě dotčeno. Aktivně legitimován k žalobě na určení neplatnosti smlouvy je tedy nejen účastník této smlouvy (jeho právní nástupce), ale každá osoba, na jejíž právní postavení by deklarování této neplatnosti soudem mohlo mít příznivý dopad. Toto příznivé ovlivnění by mělo spočívat v tom, že by jí zakládalo či umožňovalo s poukazem na tuto deklaraci uplatnit vlastní (vynutitelná) práva s předmětem neplatné smlouvy související. Na druhé straně platí, že absolutní neplatnosti právního úkonu se v řízení o určení této neplatnosti může dovolat jen ten, kdo je v tomto řízení aktivně legitimován, tedy ten, kdo má, jak již výše rozvedeno, naléhavý právní zájem. Nemůže totiž platit, že naléhavý právní zájem na určení neplatnosti právního úkonu má každý, kdo tuto neplatnost tvrdí. Kdyby tomu tak bylo, mohl by kdokoliv žalovat na neplatnost kteréhokoliv právního úkonu. Takový závěr by nepochybně vedl k protismyslným důsledkům (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 1690/97, uveřejněný na straně 489 v sešitě č. 9 z roku 1999 časopisu Právní rozhledy). Z uvedeného vyplývá, že je v souladu s ustálenou soudní praxí právní názor, že žalobci jsou ve věci aktivně věcně legitimováni a že mají naléhavý právní zájem na určení neplatnosti obou smluv.


Dovolatelka dále namítla, že soudy posoudily neplatnost obou smluv v rozporu s hmotným právem.


Podle § 39 obč.zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.


Právní úkon se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu se společensky uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Taková skutečnost musí být soudem v daném čase a na daném místě vždy zjištěna podle objektivního kritéria s přihlédnutím ke všem okolnostem konkrétního případu (srov. Občanský zákoník - komentář, C.H.Beck/SEVT, Praha 1994, 2. vydání, str. 105 a 106). Výklad ustanovení § 39 obč. zák. je v soudní praxi ustálen v tom, že absolutní neplatnost právního úkonu jako důsledek skutečnosti, že právní úkon je v rozporu se zákonem, působí přímo ze zákona (ex lege) a od počátku (ex tunc), takže subjektivní občanská práva a občanskoprávní povinnosti z takového úkonu vůbec nevzniknou (soudní výrok o neplatnosti právního úkonu není třeba). Absolutní neplatnosti se může dovolat ten, kdo jako dotčený má na tom právní zájem. Soud přihlíží k absolutní neplatnosti právního úkonu i bez návrhu, tj. z úřední povinnosti. Absolutní neplatnost právního úkonu (v daném případě pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 39 obč. zák.) totiž nastává ze zákona (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. prosince 2003, sp. zn. 28 Cdo 1322/2003). Odvolací soud se neodchýlil od ustálené soudní praxe ani v závěru, že obě smlouvy jsou neplatné pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 obč. zák., neboť byly sjednány účelově, a to ve snaze vyloučit žalobce z jejich restitučních, resp. transformačních nároků, o čemž svědčí i výsledky trestního řízení v dané věci. Rozhodnutí odvolacího soudu není tedy ani ohledně této otázky v rozporu s judikaturou dovolacího soudu a není ani v rozporu s hmotným právem.


Napadá-li dovolatelka právní závěr, že s ohledem na nedostatek dobré víry nenabyla vlastnické právo k věcem (zemědělským strojům) ani vydržením, lze poukázat na následující závěry zastávané ustálenou soudní praxí, od níž se ani v tomto případě odvolací soud neodchýlil.


Podle konstantní judikatury dovolacího soudu oprávněná držba předpokládá, že držitel je v dobré víře, že mu věc nebo právo patří a že je v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem; uvedené podmínky musí být splněny současně. Dobrá víra spočívá v přesvědčení držitele, že je vlastníkem věci, kterou drží, a jde o vnitřní, psychický stav držitele. Posouzení, je-li držitel v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem či nikoliv, je vždy třeba hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného držitele a je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné, normální opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněný pod C 1176 ve svazku 16 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Okolnostmi, které mohou svědčit pro závěr o existenci dobré víry, jsou zpravidla okolnosti týkající se právního důvodu nabytí práva a svědčící o poctivosti nabytí, tedy tzv. titul uchopení se držby (objektivně oprávněný důvod nabytí držby, např. existence smlouvy, která je pro určitou vadu neplatná). Povinnost tvrdit a prokázat tyto okolnosti přitom tíží toho, kdo tvrdí, že došlo k nabytí vlastnického práva vydržením (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. března 1998, sp. zn. 3 Cdon 395/96).


Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).


O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal dovolatelku, která zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobcům v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 3.250,- Kč (§ 2 odst. 1, § 5 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1, § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 3.600,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Protože v poměru mezi žalobci a prvním žalovaným nevznikly (podle obsahu spisu) v dovolacím řízení žádné náklady, bylo rozhodnuto, že v poměru mezi těmito účastníky nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.


V Brně dne 13. května 2009


JUDr. Miroslav F e r á k, v. r.


předseda senátu