26 Cdo 3597/2014
Datum rozhodnutí: 26.11.2014
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



26 Cdo 3597/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce A. P. , zastoupeného JUDr. Viktorem Rossmannem, advokátem se sídlem v Praze 1 Novém Městě, Senovážné náměstí 1464/6, proti žalované Z. H. , zastoupené Mgr. Jakubem Hrubým, advokátem se sídlem v Pardubicích Starém Městě, Svaté Anežky České 32, o vyklizení nebytových prostor, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 8 C 293/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové pobočky v Pardubicích ze dne 11. března 2014, č. j. 22 Co 643/2013-158, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalované (dovolatelky) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové pobočky v Pardubicích ze dne 11. března 2014, č. j. 22 Co 643/2013-158, odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. dále jen o.s.ř. ), neboť neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o.s.ř., přičemž tyto vady (nedostatky), pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolatelka včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranila (§ 241b odst. 3 o.s.ř.). Konkrétně v dovolání schází relevantní údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v ustanovení § 237 o.s.ř. považuje pro účely přípustnosti dovolání za splněné. Její žádost (vztahující se snad k přípustnosti dovolání), aby odvolacím soudem vyřešená právní otázka (v daném případě otázka aktivní věcné legitimace žalobce) byla dovolacím soudem posouzena jinak, totiž významově neodpovídá (ve smyslu § 237 o.s.ř.) požadavku, aby dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a z 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vyjádřeno jinak, z okolností, z nichž dovolatelka (snad) usuzovala na přípustnost dovolání, nelze dovodit, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1/ při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2/ která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3/ která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4/ má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Vzhledem k tomu, jak dovolatelka (snad) odůvodnila přípustnost dovolání, zbývá dodat, že případ zmíněný pod bodem 4/ míří na situace, kdy Nejvyšší soud jako soud dovolací se má v řízení o dovolání odchýlit od (svého) právního názoru (právně aplikační úvahy) již vyjádřeného v jeho (dřívějším) rozhodnutí (prostřednictvím aktivace velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů /zákon o soudech a soudcích/, ve znění pozdějších předpisů), a nikoli od právního názoru odvolacího soudu vysloveného v rozhodnutí napadeném dovoláním, jak se snad mylně domnívala dovolatelka. Ostatně okolnost, že určitá právní otázka měla být odvolacím soudem posouzena jinak (než jak byla posouzena v napadeném rozhodnutí), a že tedy jinými slovy řečeno napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je již samotným dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o.s.ř.), a už proto nemůže být současně údajem o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Vzhledem k dalším dovolacím námitkám (týkajícím se nevyhovění žádosti o odročení jednání, navíc před soudem prvního stupně) nelze rovněž přehlédnout, že (takovéto) vady řízení nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o.s.ř. a contrario ).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. listopadu 2014

JUDr. Miroslav Ferák předseda senátu