26 Cdo 3575/2016
Datum rozhodnutí: 17.01.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013, § 3028 odst. 2 o. z., § 3 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31.12.2013, § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013



26 Cdo 3575/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce P. A. , zastoupeného JUDr. Zdeňkem Bučkem, advokátem se sídlem v Kyjově, Jungmannova 1031/34, proti žalovaným 1. G. M. S. , a 2. M. S. , oběma bytem v Blatnici pod Svatým Antonínkem č. p. 610, zastoupeným JUDr. Petrem Schlesingerem, advokátem se sídlem v Bratčicích č. p. 137, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 7 C 43/2010, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. března 2016, č. j. 38 Co 75/2015-146, takto:

I. Dovolání se odmítá . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 24. 3. 2016, č. j. 38 Co 75/2015-146, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Hodoníně (soud prvního stupně) ze dne 29. 1. 2015, č. j. 7 C 43/2010-96, kterým uložil žalovaným vyklidit do dvou měsíců od právní moci rozsudku tam specifikované nemovitosti a zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Rozsudek odvolacího soudu napadli žalovaní dovoláním, které není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř. , neboť otázku, zda výkon práva žalobce není v rozporu s dobrými mravy, posoudil odvolací soud v konečném důsledku v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (viz např. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod číslem 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), od níž není důvod se odchýlit.

S ohledem na ustanovení § 3028 odst. 2 věta za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z. ), je třeba souzenou věc posuzovat podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák. ), neboť právo na vyklizení předmětných nemovitostí vzniklo žalobci již za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 114/2015, či rozsudek téhož soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 26 Cdo 5254/2015).

Při úvaze, zda výkon práva žalobce není v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.) a povinnost žalovaných vyklidit předmětné nemovitosti by proto neměla být vázána na zajištění bytové náhrady, přihlédl odvolací soud (byť nesprávně aplikoval o. z.) ke všem zjištěným skutečnostem, a to jak na straně dovolatelů, tak i na straně žalobce, vycházel přitom z konkrétních zjištění učiněných v dané věci a jeho úvaha, že žalovaným postačí poskytnutí delší lhůty k vyklizení, není zjevně nepřiměřená. Námitkami, jimiž dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu, že nepřerušil řízení a že k odvolacímu jednání předvolal jejich právního zástupce nesprávně (byl k jednání odvolacího soudu předvolán pouze jako právní zástupce žalovaného č. 2), vytýkají odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí, a uplatnili tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. K případným vadám může dovolací soud přihlížet pouze v případě, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Dovolatelé sice napadli dovoláním všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, avšak výrok, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, napadají zjevně jen proto, že jde o výrok akcesorický. Dovolání v této části neobsahuje žádné odůvodnění ani údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237-238a o. s. ř.), jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), navíc dovolání proti tomuto výroku by ani nebylo přípustné, neboť jím bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč [§ 237, § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.].

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

O návrhu na odklad vykonatelnosti, který neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. ledna 2017

JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu