26 Cdo 3566/2016
Datum rozhodnutí: 06.04.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 238a o. s. ř., § 142 odst. 3 o. s. ř.



26 Cdo 3566/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně A. K. , zastoupené JUDr. Miroslavem Muchnou, advokátem se sídlem v Klatovech, Vídeňská 181, proti žalovanému Zemědělskému družstvu Železný Újezd , se sídlem v Železném Újezdu 103, Čížkovu, IČO: 47717360, zastoupenému JUDr. Miloslavem Havlenou, advokátem se sídlem v Blatné, J. P. Koubka 81, o zaplacení částky 446.411,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 4 C 141/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. dubna 2016, č. j. 25 Co 444/2015-649, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13.358,- Kč k rukám JUDr. Miloslava Havleny, advokáta se sídlem v Blatné, J. P. Koubka 81, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobkyně se změněnou žalobou domáhala, aby jí žalovaný zaplatil z titulu tam specifikované škody částku 642.165,89 Kč spolu s úroky z prodlení (dále jen příslušenství ) jdoucími z částky 446.411,- Kč ve výši dvojnásobku diskontní sazby stanovené ČNB a platné k prvnímu dni vykonatelnosti rozsudku, a to do zaplacení .

Na základě předcházejících rozsudků Okresního soudu Plzeň-jih (soudu prvního stupně) ze dne 18. dubna 2007, č. j. 4 C 141/2004-348, a Krajského soudu v Plzni jako soud odvolacího ze dne 20. června 2008, č. j. 25 Co 247/2007-377, žalovaný zaplatil žalobkyni k rukám jejího zástupce dne 18. srpna 2008 z titulu požadované škody částku 200.000,- Kč; žalobkyně mu uvedené plnění nevrátila přesto, že citované rozsudky byly k jejímu dovolání následně zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky jako soudu dovolacího ze dne 16. prosince 2010, č. j. 26 Cdo 5035/2008-411.

Po zrušujícím rozhodnutí dovolacího soudu soud prvního stupně usnesením ze dne 23. června 2011, č. j. 4 C 141/2004-462, potvrzeným usnesením odvolacího soudu ze dne 4. ledna 2012, č. j. 25 Co 258/2011-474, rozhodl, že částečné zpětvzetí žaloby co do částky 200.000,- Kč, učiněné podáním žalobkyně ze dne 15. února 2011, není účinné.

Následně soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. června 2012, č. j. 4 C 141/2004-509, ve spojení s potvrzujícím rozsudkem odvolacího soudu ze dne 24. dubna 2013, č. j. 25 Co 583/2012-529, rozhodl, že nárok žalobkyně je ve svém právním základu opodstatněn. Zbývá dodat, že usnesením dovolacího soudu ze dne 27. května 2014, č. j. 26 Cdo 2889/2013-560, bylo odmítnuto dovolání žalovaného proti citovanému rozsudku odvolacího soudu.

Rozsudkem ze dne 24. června 2015, č. j. 4 C 141/2004-618, pak soud prvního stupně žalobu na zaplacení částky 642.165,89 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výrok II.).

K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 6. dubna 2016, č. j. 25 Co 444/2015-649, citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil, pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 602.421,83 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a změnil, pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 39.744,06 Kč tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit tuto částku (z titulu úroků z prodlení z částky 200.000,- Kč za dobu od 14. prosince 2002 do 18. srpna 2008) žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.); současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů (výrok III.).

Dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti výrokům I. a III. rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalovaný prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil, je z posléze uvedených důvodů zčásti neprojednatelné a zčásti není přípustné podle § 237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb./ dále opět jen o. s. ř. ).

Již na tomto místě dovolací soud předesílá, že podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z toho vyplývá, že jiné vady řízení či pochybení ve zjištění skutkového stavu věci nelze pokládat za způsobilé dovolací důvody.

Při posuzování dovolacích námitek podřaditelných pod způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolací soud vycházel z dosavadních právních předpisů (§ 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), tj. v daném případě zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 2012 (dále jen obč. zák. ).

Vzhledem k obsahové konkretizaci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. je především namístě připomenout, že výrazem ustálené soudní praxe je právní názor, že uplatněnému nároku na náhradu škody lze vyhovět jen do výše, v níž by byl uspokojen nárok oprávněných osob na zaplacení majetkových podílů z transformace v Zemědělském družstvu Čížkov, a to s ohledem na jeho aktuální majetkovou situaci v roce 1999, staly-li se majetkové podíly oprávněných osob splatnými až po sedmi letech od schválení transformačního projektu (srov. mutatis mutandis rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. června 1984, sp. zn. 1 Cz 17/84, uveřejněný pod č. 13/1986 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudky Nejvyššího soudu z 26. 1edna 2005, sp. zn. 25 Cdo 886/2004, uveřejněný pod C 3227 Souboru rozhodnutí Nevyššího soudu, z 23. srpna 2007, sp. zn. 25 Cdo 2507/2005, uveřejněný pod č. 38/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a nejnověji z 23. března 2016, sp. zn. 25 Cdo 1977/2015, který byl přijat na zasedání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dne 9. listopadu 2016 k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).

K dovolací výtce, že není obecně známou skutečností vyplácení majetkových podílů zemědělskými družstvy řádově v hodnotě maximálně 40 50 % přiznaných majetkových podílů , že soudy ukládají zemědělským družstvům povinnost zaplacení majetkových podílů z transformace v plné výši , kteroužto výtku učinila dovolatelka s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. srpna 2001, sp. zn. 29 Odo 134/2001, dovolací soud konstatuje následující. Dovolatelka tímto nastolila právní otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí nespočívá. Oba soudy se totiž ztotožnily s právním důvodem, o nějž dovolatelka opřela změněnou žalobu, a vycházely tudíž z názoru, že jde o nárok na náhradu škody, navíc pouze ve výši, v níž by byl uspokojen nárok oprávněných osob na zaplacení majetkových podílů z transformace v Zemědělském družstvu Čížkov, a to s ohledem na jeho aktuální majetkovou situaci v roce 1999, neboť majetkové podíly oprávněných osob se staly splatnými až po sedmi letech od schválení transformačního projektu. Napadené rozhodnutí tedy nezávisí (objektivně ani záviset nemůže) na řešení dovolatelkou nastíněné právní otázky výše vyplácených majetkových podílů z transformace. Z uvedeného současně bez dalšího vyplývá, že vylíčení, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a o. s. ř.), se zde nepatřičně připíná k posouzení právní otázky, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí (nespočívá). Tato situace dovolacímu soudu znemožňuje, aby se uvedenou otázkou mohl blíže zabývat (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Námitka vztahující se k otázce spoluzavinění Zemědělského družstva Čížkov, kterou dovolatelka uplatnila s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2011, sp. zn. 25 Cdo 737/2009, je zjevně neopodstatněná, neboť postrádá racionální základ už proto, že při jejím uplatnění vycházela z mylného předpokladu, že o základu jejího nároku vůči žalovanému bylo již pravomocně rozhodnuto bez jakéhokoli krácení jeho výše . Výše specifikovanými rozsudky totiž soudy pravomocně rozhodly pouze tak, že nárok žalobkyně je ve svém právním základu opodstatněn. Navíc nelze ztratit ze zřetele, že na takto postaveném názoru napadené rozhodnutí evidentně nespočívá. Odvolací soud se totiž v tomto ohledu pouze vypořádával s dovolatelčinými námitkami, přičemž zdůraznil, že úvahy o možném sledu událostí (vztahující se zejména k majetkové situaci Zemědělského družstva Čížkov po převodu majetku v hodnotě 20.000.000,- Kč na žalovaného) jsou postaveny na pouhé pravděpodobnosti, odrážejí jen teoretické možnosti řešení a lze je proto hodnotit jen jako úvahy spekulativní. V tomto smyslu je zapotřebí přistupovat rovněž k úvaze odvolacího soudu (poněkud nešťastně formulované a tudíž až zavádějící), že lze předpokládat jisté spoluzavinění dalšího subjektu a celkovou škodu nelze jednoznačně klást k tíži žalovaného . Současně dovolací soud konstatuje, že uvedené námitky dovolatelky se ve skutečnosti vztahují ke skutkovému základu věci, neboť se v konečném důsledku nepochybně dotýkají, byť pouze v rovině teoretické, možné majetkové situace Zemědělského družstva Čížkov.

Dovolací námitky vztahující se k majetkové situaci Zemědělského družstva Čížkov v roce 1999 nebýt převodu majetku v hodnotě 20.000.000,- Kč na žalovaného se pak vztahují primárně ke skutkovému základu věci a až zprostředkovaně k jejímu právnímu posouzení; jejich prostřednictvím tedy dovolatelka uplatnila nepřípustný dovolací důvod. Z toho vyplývá, že ve vztahu k těmto námitkám nevylíčila (a objektivně ani vylíčit nemohla) předpoklady přípustnosti dovolání.

V soudní praxi není pochyb o tom, že ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. je výjimkou z obecné zásady úspěchu ve věci uplatňované při rozhodování o náhradě nákladů řízení, na které je založeno ustanovení § 142 odst. 1 a 2 o. s. ř. Použití této výjimky připadá do úvahy tehdy, závisí-li výše plnění na znaleckém posudku či na úvaze soudu. Úvahou soudu je míněn postup podle § 136 o. s. ř., který se uplatní tam, kde je základ nároku dán, avšak jeho výši lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo vůbec. Stejně tak je míněna i závislost rozhodnutí na znaleckém posudku, neboť závisí-li na znaleckém posudku rozhodnutí o základu nároku, nelze podle § 142 odst. 3 o. s. ř. postupovat a na místě je vždy aplikace § 142 odst. 2 o. s. ř. (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČR z 24. dubna 1975, sp. zn. 5 Cz 11/75, a usnesení Nejvyššího soudu z 24. března 2015, sp. zn. 25 Cdo 37//2015, uveřejněná pod č. 15/1977 a 66/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu z 26. února 2014, sp. zn. 25 Cdo 2699/2013, uveřejněné pod C 13654 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, z 22. prosince 2016, sp. zn. 25 Cdo 3605/2015, či z 31. ledna 2017, sp. zn. 33 Cdo 2258/2016).

V posuzovaném případě nelze při úvaze o náhradě nákladů řízení účastníků postupovat podle ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. proto, že z procesního hlediska neměla dovolatelka úspěch ve věci ani částečný. Její žaloba na zaplacení částky 602.421,83 Kč s příslušenstvím byla totiž zamítnuta (viz výrok I. napadeného rozsudku) a byla-li úspěšná ohledně částky 39.744,06 Kč (viz výrok II. napadeného rozsudku), nejde o částečný úspěch ve věci (věcí samou se právní teorií i soudní praxí /srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, uveřejněné pod č. 61/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek/ rozumí věc, která je tím předmětem, pro nějž se řízení vede), neboť uvedená částka se s přihlédnutím k odůvodnění napadeného rozsudku týká příslušenství; navíc ve srovnání se žalovanou částkou jde o částku doslova nepatrnou. Pro úplnost dovolací soud připomíná, že z hlediska procesního úspěchu ve věci nelze zohledňovat vyplacenou částku 200.000,- Kč, zůstala-li i nadále předmětem řízení proto, že bylo pravomocně rozhodnuto, že částečné zpětvzetí žaloby co do částky 200.000,- Kč, učiněné podáním dovolatelky ze dne 15. února 2011, není účinné (viz usnesení soudu prvního stupně ze dne 23. června 2011, č. j. 4 C 141/2004-462, potvrzené usnesením odvolacího soudu ze dne 4. ledna 2012, č. j. 25 Co 258/2011-474).

Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně proti výrokům I. a III. rozsudku odvolacího soudu podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o. s. ř.) dílem pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny, a dílem pro nepřípustnost.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 6. dubna 2017

JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu