26 Cdo 3566/2014
Datum rozhodnutí: 26.11.2014
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 687 odst. 1 obč. zák.



26 Cdo 3566/2014


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně D. M. , zastoupené Mgr. Liborem Valentou, advokátem se sídlem v Brně, Křížová 96/18, proti žalovanému Ing. P. B. , o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 21 C 23/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. března 2014, č. j. 19 Co 157/2013-152, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala určení neplatnosti výpovědi žalovaného ze dne 16. prosince 2011 z nájmu tam specifikovaného bytu.
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. března 2013, č. j. 21 C 23/2012-133, žalobě vyhověl a určil, že je neplatná výpověď žalovaného ze dne 16. prosince 2011 z nájmu žalobkyně k tam specifikovanému bytu; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. března 2014, č. j. 19 Co 157/2013-152, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o věci samé tak, že žalobu zamítl; zároveň ho změnil i v nákladovém výroku a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, k němuž se žalovaný písemně vyjádřil. Dovolací soud dospěl k závěru, že z posléze uvedených důvodů je dovolání zčásti neprojednatelné a zčásti není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. dále jen o.s.ř. ).
Především nelze přehlédnout, že vedle způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 a 3 o.s.ř.) dovolatelka uplatnila rovněž nezpůsobilé dovolací důvody, jejichž prostřednictvím jednak namítla vady řízení a jednak se pokusila zpochybnit správnost (úplnost) zjištěného skutkového stavu, z něhož odvolací soud stejně jako soud prvního stupně čerpal svá skutková zjištění rozhodná pro právní posouzení věci.
Nelze však ani ztratit ze zřetele, že dovolatelka v zásadě řádně nespecifikovala údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a o.s.ř.), přičemž tyto vady (nedostatky), pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranila (§ 241b odst. 3 o.s.ř.). K projednání dovolání totiž nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o.s.ř. (resp. jeho části), aniž by bylo z dovolání (z jeho celkového obsahu) zřejmé, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva, jež v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, má být v dovolacím řízení řešena, od kterého (svého) řešení se má dovolací soud odchýlit a od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odchýlil odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 26. listopadu 2013, sp. zn. 26 Cdo 3492/2013). Má-li tedy být dovolání přípustné podle citovaného ustanovení proto, že jak avizovala dovolatelka napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem nebo která je tímto soudem rozhodována rozdílně (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 a sp. zn. 29 Cdo 1983/2013 /ústavní stížnosti podané proti citovaným usnesením Ústavní soud České republiky odmítl usneseními z 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, a z 3. února 2014, sp. zn. I. ÚS 3043/13/, z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z 28. listopadu 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013). Pro úplnost zbývá dodat, že dovolatelkou zmíněný případ přípustnosti dovolání, kdy napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, míří na situace, kdy je zapotřebí sjednotit rozdílnou rozhodovací praxi dovolacího soudu (prostřednictvím aktivace velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů /zákon o soudech a soudcích/, ve znění pozdějších předpisů); nejde tedy o odchýlení od právního názoru odvolacího soudu vysloveného v dovoláním napadeném rozhodnutí, jak se snad mylně domnívala dovolatelka.
Považovala-li snad dovolatelka za dosud nevyřešenou (účinně nastolenou) předběžnou otázku subjektu, který je odběratelem elektrické energie v nájemním bytě a který uzavírá s dodavatelem smlouvu o dodávce elektřiny, lze v tomto směru uvést následující. Již v rozsudku ze dne 26. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 186/2005, uveřejněném pod C 3758 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nejvyšší soud České republiky dovodil, že za plnění spojené s užíváním bytu (§ 686 odst. 1, § 688, § 689, § 696 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /§ 3074 odst. 1 věta první za středníkem zákona č. 89/2012 Sb./ - dále jen obč. zák. ) lze při současných nárocích na úroveň bydlení pokládat i dodávku elektrické energie do bytu, avšak za předpokladu, že byt je vybaven odpovídajícím zařízením, které k němu patří a které umožňuje bezpečný odběr elektřiny nájemcem. V citovaném rozsudku rovněž vyložil, že dodavatel elektrické energie je osoba odlišná od pronajímatele bytu a že předpokladem dodávky elektrické energie do nájemcova bytu je uzavření smlouvy o dodávce elektřiny, v daném případě smlouvy mezi dodavatelem a konečným odběratelem (nájemcem bytu). Dále uvedl, že k povinnostem pronajímatele bytu náleží v mezích ustanovení § 687 odst. 1 obč. zák. rovněž povinnost udržovat zařízení umožňující dodávku elektřiny do nájemcova bytu v bezvadném stavu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. února 2012, sp. zn. 26 Cdo 62/2010).
Z uvedeného vyplývá, že dovolatelkou účinně nastolenou právní otázku vyřešil odvolací soud v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvod se odchýlit. Za této situace dovolací soud dovolání podle § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl, dílem pro nepřípustnost a dílem pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. listopadu 2014 JUDr. Miroslav Ferák předseda senátu