26 Cdo 3553/2007
Datum rozhodnutí: 06.04.2009
Dotčené předpisy:





26 Cdo 3553/2007


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce L. b. d. P. 8, zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) Z. P., a 2) Z. P., bytem tamtéž, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu v Praze 8 pod sp.zn. 10 C 51/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2007, č.j. 30 Co 454/2006-60, takto:


I. Dovolání se zamítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 25. 7. 2006, č.j. 10 C 51/2006-32, přivolil k výpovědi z nájmu žalovaných k bytu č. 1013/10


o velikosti jednoho pokoje a kuchyně s příslušenstvím ve 4. patře domu č.p. 1043 v P. 8 L., S. 13 (dále jen předmětný byt nebo byt a předmětný dům ), určil tříměsíční výpovědní lhůtu a uložil žalovaným povinnost vyklidit byt do 15 dnů po uplynutí výpovědní lhůty po zajištění přístřeší; současně rozhodl o nákladech řízení.


Vzal za prokázáno, že žalobce je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník předmětného bytu, že žalovaní (společní nájemci bytu) nezaplatili část nájemného za únor 2004 a srpen až říjen 2004, že ohledně tohoto dluhu na nájemném byla dne 8. 11. 2004 mezi účastníky uzavřena dohoda o úhradě dluhu ve splátkách (dále též jen dohoda o splátkách ), v níž žalovaní dluh ve výši 9.649,- Kč uznali a zavázali se jej splatit v 10 měsíčních splátkách po 1.000,- Kč do 31. 8. 2005, že žalovaní zaplatili řádně pouze první splátku a poté již platili nepravidelně, že dále nezaplatili část nájemného za měsíc prosinec 2004 a červen a srpen 2005 a celé nájemné za měsíc září 2005 a leden a únor 2006, a že po doručení žaloby s výpovědí z nájmu bytu (29. 3. 2006) uhradili žalobcem požadovanou částku. Na tomto skutkovém podkladě dospěl k závěru, že výpovědní důvod dle § 711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen obč. zák. ), je naplněn. Neshledal, že by přivolení k výpovědi bylo v daném případě v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč.zák.). Přihlédl přitom k tomu, že žalovaní měli dluh na nájemném již v roce 2004, následně uzavřenou dohodu o úhradě ve splátkách žalovaní nedodrželi, naopak nezaplatili nájemné i za další měsíce, po doručení žaloby sice dluh na nájemném zaplatili, avšak bez příslušenství, přičemž nebylo tvrzeno ani prokazováno, že by se žalobce svého nároku na příslušenství vzdal, a na jejich straně nelze shledat vážný důvod pro neplacení nájemného (problémy žalované s nadměrným požíváním alkoholu ani finanční podporu zletilé dcery na studiích v zahraničí za takový důvod považovat nelze). Vzhledem k tomu, že se nejedná o rodinu s nezletilými dětmi, vázal povinnost žalovaných byt vyklidit toliko na zajištění přístřeší (§ 712 odst. 5 obč.zák.).


Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 30. 1. 2007, č.j. 30 Co 454/2006-60, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Poté, co doplnil dokazování doklady o placení nájemného, předložené žalovanými, vzal za prokázáno, že na podkladě dohody o splátkách přestože neplnili splátky řádně v dohodnutých termínech zaplatili žalovaní ke dni 15. 8. 2005 celkem částku 10.500,- Kč, ač dluh byl žalobcem vyčíslen ve výši 9.649,- Kč, a že v době doručení žaloby (a výpovědi z nájmu bytu) dlužili na nájemném toliko za část měsíce července a za měsíce září 2005 a leden a únor 2006, přičemž tento dluh po doručení žaloby uhradili. Konstatoval, že i dluhem v tomto rozsahu byl uplatněný výpovědní důvod naplněn, na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že v daném případě by přivolení k výpovědi bylo v rozporu s dobrými mravy. Přihlédl sice k tomu, že žalovaní měli dluh na nájemném již v roce 2004, následnou dohodu o splátkách neplnili řádně a vznikl jim další dluh nájemném, avšak v této souvislosti zohlednil především špatný psychický stav žalované vyvolaný smrtí matky, její následnou závislost na alkoholu a z toho se odvíjející finanční tíseň rodiny, a dále že žalovaní ihned po doručení žaloby celou částku, kterou po nich žalobce z titulu dlužného nájemného požadoval, uhradili (přestože dluh na nájemném byl ve skutečnosti nižší) a hradí řádně běžné nájemné.


Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustností se blíže nezabýval a namítl v něm, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítá, že okolnosti na straně žalovaných, v nichž spatřoval důvody pro odepření výpovědi z nájmu bytu pro rozpor s dobrými mravy (špatný psychický stav žalované vyvolaný smrtí matky, její následná závislost na alkoholu


a z toho se odvíjející finanční tíseň rodiny) byly v řízení žalovanou pouze tvrzeny


a prokazovány toliko její účastnickou výpovědí, přičemž nebylo tvrzeno ani prokazováno, že by se týkaly rovněž žalovaného (druhého ze společných nájemců bytu). Odvolacímu soudu dále vytýká, že nedostatečně přihlédl k tomu, že žalovaní měli již v minulosti dluh na platbách za užívání bytu, že žalobce jim vyšel vstříc a uzavřel s nimi dohodu o splátkách, kterou však žalovaní neplnili, a dokonce jim vznikly další dluhy; s ohledem na tyto závažné a v řízení prokázané skutečnosti nemůže obstát poukaz na změnu jejich chování po doručení žaloby. V případě žalovaných nešlo o ojedinělý exces, ale o dlouhodobé protiprávní jednání. Podle názoru dovolatele nelze dovodit, že by i s ohledem na zaplacení dluhu po podání žaloby bylo přivolení k výpovědi z nájmu bytu přílišnou tvrdostí a že by se příčilo dobrým mravům. Nesouhlasí rovněž s úvahou odvolacího soudu, že nepřivolení k výpovědi nezpůsobí na straně žalobce žádnou závažnou újmu, a konstatuje, že takovou újmu už mu žalovaní způsobili, neboť jako vlastník bytu musel přispívat za žalované do fondu oprav. V této souvislosti rovněž poukazuje na to, že se nezabýval tím, zda by přivolení k výpovědi z nájmu bytu způsobilo závažnou újmu na straně žalovaných; dle jeho mínění nikoliv, protože jde


o dvě dospělé osoby v produktivním věku a schopné výdělku, které netvrdily, že by jejich schopnosti či možnosti obstarat si jiné bydlení byly sníženy. Dovolatel má za to, že v řízení tvrzeny ani prokázány takové okolnosti, pro které by bylo namístě žalobu pro rozpor s dobrými mravy zamítnout. Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.


Vyjádření k dovolání podáno nebylo.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť napadeným rozhodnutím odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně.


Podle ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny. Existence zmíněných vad nebyla tvrzena


a ani z obsahu spisu se nepodává.


Námitkou, že skutečnosti na straně žalovaných, z nichž odvolací soud dovodil, že přivolení k výpovědi by bylo v rozporu s dobrými mravy (špatný psychický stav žalované vyvolaný smrtí matky, její následnou závislost na alkoholu a z toho se odvíjející finanční tíseň rodiny), byly prokazovány toliko účastnickou výpovědí žalované, dovolatel uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř.


Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení


§ 133 až § 135 o.s.ř.


Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek,


z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.


Dovolací soud s přihlédnutím k obsahu spisu shledal, že odvolací soud (soud prvního stupně) vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly; přitom neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, a nedopustil se ani logického pochybení při jejich hodnocení. Nelze mu tedy vytýkat, že některé skutková zjištění učinil toliko z účastnické výpovědi žalované (ve skutečnosti i žalovaného) za situace, kdy v řízení nebyly tvrzeny ani jinak neplynuly skutečnosti, jež by uvedená skutková zjištění zpochybňovaly. Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.


Z obsahu (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) dovolání se podává, že dovolatel uplatněnými námitkami rovněž zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že v daném případě by přivolení k výpovědi bylo v rozporu s dobrými mravy, a uplatňuje tak dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.


Podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák., pronajímatel může vypovědět nájem bytu (jen s přivolením soudu), jestliže nájemce hrubě porušuje své povinnosti vyplývající z nájmu bytu, zejména tím, že nezaplatil nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce.


Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.


Judikatura dovolacího soudu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 43 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999) je ustálena v názoru, že při rozhodování o přivolení k výpovědi z nájmu bytu podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák., má své místo úvaha, zda výpověď z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy. Skutečnost, že nájemce dlužné nájemné po doručení výpovědi uhradil, může mít význam pro posouzení toho, zda přivolení k výpovědi z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Uvedený právní názor vyplývá dále např. z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2003, sp.zn. 26 Cdo 2173/2002, uveřejněného pod C 1702 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a ze dne 3. 4. 2003, sp.zn. 26 Cdo 386/2003. Ve dvou posléze citovaných rozhodnutích Nejvyšší soud (ve shodě se svým rozhodnutím ze dne 21. 4. 1998, sp.zn. 26 Cdo 471/98, uveřejněným v časopise Právní rozhledy č. 8/1998, str. 425) dovodil, že nezaplatil-li nájemce bytu nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce z důvodu objektivně existující tíživé situace, a byla mu proto dána výpověď z nájmu bytu, avšak v době soudního řízení o přivolení k výpovědi dlužné nájemné uhradí a nadále nájemné řádně platí, není vyloučeno posoudit jednání pronajímatele, který nadále na výpovědi trvá, jako výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy. Ustálená soudní praxe nezaznamenala odklon ani od názoru, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit (zejména v případě, kdy se účastník řízení tohoto ustanovení výslovně dovolává) po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce (zde může jít např. o rodinné


a sociální poměry vyklizovaného apod.), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi z nájmu bytu domáhá (pronajímatele) srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněného pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci pronajímateli spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) dočasně odepřena.


V projednávané věci dospěl odvolací soud (na základě skutkového stavu, jež se dovolateli nepodařilo zpochybnit) k závěru, že uplatněná výpověď z nájmu bytu je


v rozporu s dobrými mravy, a proto žalobu v konečném důsledku zamítl. Při posouzení věci ve smyslu § 3 odst. 1 obč.zák. se správně zabýval právně významnými okolnostmi na straně obou účastníků řízení. V naznačených souvislostech nelze sice ztratit ze zřetele, že placení nájemného náleží mezi základní povinnosti nájemce bytu (srov. § 685 a násl. obč. zák.); jestliže ovšem, jako v posuzovaném případě, nájemci uvedenou povinnost neplnili relativně krátkou dobu a navíc v situaci, kdy žalovaná byla po smrti matky ve špatném psychickém stavu, jež řešila nadměrným požíváním alkoholu, což vedlo k špatné finanční situaci rodiny žalovaných, přičemž bezprostředně po doručení výpovědi z nájmu bytu dluh zaplatili a nadále platí řádně i běžné nájemné, lze výjimečně, a to právě s ohledem na tyto okolnosti a skutečnost, že žalobci tím nevznikne závažná újma, po něm jako pronajímateli spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi z nájmu bytu) dočasně odepřena, jak správně uzavřel odvolací soud. I když lze připustit, že žalobci byla opožděným zaplacením nájemného způsobena určitá újma, nemůže tato okolnost sama o sobě převážit význam ostatních hledisek, jež byly v dané věci právně významné pro aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. (a to i s přihlédnutím k výši dlužného nájemného).


Lze uzavřít, že ani dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl užit opodstatněně. Nejvyšší soud aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).


Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 větu první,


§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalovaným nevznikly (dle obsahu spisu) v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti dovolateli právo.


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 6. dubna 2009


Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.


předsedkyně senátu