26 Cdo 3547/2007
Datum rozhodnutí: 04.12.2008
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 3547/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce s. m. O. m. o. M. O. a P., proti žalované P. D., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 67.631,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 C 85/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. ledna 2007, č. j. 42 Co 497/2006-239, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Ostravě (dále též jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 13. prosince 2005, č. j. 54 C 85/2003-187, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozhodnutí částku 39.714,- Kč s poplatkem z prodlení ve výši 2,5 promile denně, nejméně 25,- Kč za každý i započatý měsíc prodlení z tam specifikovaných částek za stanovená období (výrok I.), zamítl žalobu co do zaplacení částky 8.337,- Kč s poplatkem z prodlení z tam specifikovaným (výrok II.), žalovanou zavázal, aby žalobci zaplatila do tří dnů od právní moci rozhodnutí částku 15.955,- Kč s 10 % úrokem z prodlení z tam specifikovaných částek za stanovená období (výrok III.), co do zaplacení částky 3.625,- Kč s 10 % úrokem z prodlení z tam specifikovaných částek žalobu zamítl (výrok IV.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok V.).

K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. ledna 2007, č. j. 42 Co 497/2006-239, citovaný rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I. a III. a v nákladovém výroku V. potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Z provedeného dokazování vzaly oba soudy za zjištěno, že žalobce je vlastníkem domu č. p. 2994 v katastrálním území M. O., v němž se nachází byt č. 9, jehož nájemkyní byla žalovaná, že Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. května 1998, sp. zn. 17 C 294/96, přivolil k výpovědi z nájmu tohoto bytu pro neplacení nájemného a mimo jiné uložil žalované povinnost byt vyklidit do patnácti dnů od zajištění přístřeší, že dne 18. července 2000 bylo přístřeší pro žalovanou zajištěno, že žalovaná přesto předmětný byt nevyklidila, a proto žalobce podal návrh na výkon rozhodnutí vyklizením bytu, a že dne 13. května 2003 měla být žalovaná z bytu vyklizena. Dále zjistily, že žalovaná nezaplatila žalobci úhradu za užívání bytu ve výši nájemného a ani úhradu za služby spojené s užíváním bytu za období od srpna 1999 do července 2000 a dluží mu tak z tohoto titulu částku 65.098,- Kč a že mu neuhradila ani vyúčtování za služby spojené s užíváním bytu za rok 1999 ve výši 2.533,- Kč. Vzaly také za prokázáno, že v bytě se vyskytovaly závady, že žalovaná se proto domáhala slevy z nájemného a odstranění závad, že žalobce její žádosti o odstranění závad a poskytnutí slevy z nájemného nevyhověl, že dne 19. března 2002 žalovaná žalobci uhradila částku 96.400,- Kč, avšak touto částkou nebyl ani zčásti zaplacen dluh na úhradě za užívání bytu a za služby vzniklý v žalovaném období od srpna 1999 do prosince 2000. Na tomto skutkovém základě oba soudy především dovodily, že i v době od srpna 1999, a to až do července 2000, kdy byla žalované zajištěna přisouzená bytová náhrada ve formě přístřeší, se právní poměry mezi účastníky řízení řídily ustanovením § 712a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v té době /a ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb./ (dále jen obč. zák. ), tj. ustanovením upravujícím v období mezi skončením nájemního poměru a posledním dnem lhůty k vyklizení bytu vztah (dřívějšího) pronajímatele bytu a osoby, jejíž nájemní poměr k bytu skončil. Dále rovněž dovodily, že nárok žalobce za období od srpna 1999 do července 2000 je v návaznosti na ustanovení § 712a obč. zák. tudíž zapotřebí posuzovat podle § 687 a násl. obč. zák. jako nárok ze vztahů mezi pronajímatelem bytu a jeho nájemcem (proto v tomto období nemůže jít o nárok z bezdůvodného obohacení); nárokem z bezdůvodného obohacení podle § 451 a násl. obč. zák. je však nárok uplatněný za následující období (po zajištění přístřeší), tj. nárok za dobu od srpna 2000 do prosince 2000. Poté uzavřely, že byla-li žaloba podána 7. srpna 2002 a promlčuje-li se nárok za dobu od srpna 1999 do července 2000 (nárok podle § 687 a násl. obč. zák.) ve tříleté promlčecí době podle § 101 obč. zák., není tento nárok promlčen, a to ani zčásti. Zbývá dodat, že oba soudy pak dospěly k závěru, že vzhledem ke zjištěným závadám v bytě je na místě poskytnout žalované slevu z úhrad za užívání bytu a za plnění spojená s užíváním bytu (od srpna 2000 pak slevu z částek odpovídajících bezdůvodnému obohacení) v rozsahu 50 %.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná nezastoupena advokátem dovolání, které následně doplnila prostřednictvím advokáta, který jí byl pro dovolací řízení ustanoven soudem prvního stupně. Jeho přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ). Namítla, že ustanovení § 712a obč. zák. nelze vykládat tak, že na platby za užívání bytu se aplikuje absolutně ustanovení občanského zákoníku upravující nájemní vztah, a to tak, že se jedná o dlužný nájem . Zastávala s odkazem na 12. vydání komentáře k občanskému zákoníku v edici Linde (Holub, Fiala, Borovský) názor, že v případě dlužné částky za období od srpna 1999 do července 2000 jde o bezdůvodné obohacení a nikoliv o dlužné nájemné; byla-li proto žaloba podána až dne 7. srpna 2002, tedy po marném uplynutí dvouleté promlčecí doby, je nárok za dobu do 7. srpna 2000 promlčen. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené v napadených výrocích I. a III. a v nákladovém výroku V. rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).

Napadené rozhodnutí spočívá rovněž na právních závěrech, že nárok žalobce za období od srpna 1999 do července 2000 je v návaznosti na ustanovení § 712a obč. zák. nárokem ze vztahu mezi pronajímatelem bytu a jeho nájemcem, tudíž nárokem, který je zapotřebí posuzovat podle § 687 a násl. obč. zák., a že tento nárok se promlčuje ve tříleté promlčecí době podle § 101 obč. zák.; proto nemůže jít v tomto období o nárok z bezdůvodného obohacení. Námitkou, že i v tomto období jde o nárok z bezdůvodného obohacení, který se promlčuje ve dvouleté promlčecí době (§ 107 odst. 1 obč. zák.), dovolatelka zpochybnila správnost zmíněných právních závěrů. Z pohledu dovoláním napadeného rozsudku by proto mohlo jít o otázky zásadního právního významu. Jde však současně o otázky, jejichž výklad se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení těchto otázek neodchýlil.

Soudní praxe (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. října 2002, sp. zn. 26 Cdo 492/2001, uveřejněný pod C 1503 ve svazku 21 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu a pod č. 20 v sešitě č. 2 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura, ze dne 31. května 2004, sp. zn. 32 Odo 1109/2003, uveřejněný pod C 2792 ve svazku 30 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, ze dne 30. května 2006, sp. zn. 33 Odo 394/2004, a ze dne 24. července 2008, sp. zn. 33 Odo 1304/2006) je ustálena v názoru, že právní vztah mezi (dosavadním) pronajímatelem a osobou, jejíž nájemní poměr skončil, vychází z kontinuity právního vztahu nájmu bytu a specifického vztahu mezi pronajímatelem a nájemcem po zániku práva nájmu, který je výslovně upraven v § 712a obč. zák. a zahrnuje tzv. právo bydlení dřívějšího nájemce. Podle § 712a obč. zák. se jedná o právní vztah, v němž se obsah vzájemných práv a povinností účastníků řídí § 687 až § 699 obč. zák. (přiměřeně § 700 až § 702 odst. 1 obč. zák.), tedy i § 696 až § 699 obč. zák. o nájemném a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu. Soudní praxe rovněž dovodila, že osoba, která nemá povinnost byt vyklidit dříve, než jí bude zajištěna bytová náhrada, je oprávněna u soudu uplatnit, aby vlastník trpěl její užívání bytu, přičemž v tomto řízení nemůže být právně významná otázka, zda výkon tohoto práva je v souladu s dobrými mravy (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. března 2002, sp. zn. 22 Cdo 1853/2000, a ze dne 20. února 2002, sp. zn. 26 Cdo 833/2000, uveřejněné pod C 1078 ve svazku 15 a pod C 1017 ve svazku 14 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon ani od názoru, že nejde o porušení právní povinnosti (ve smyslu § 420 odst. 1 obč. zák.), jestliže rozvedený manžel bydlí v bytě ve vlastnictví druhého z manželů do doby, kdy mu bude zajištěna bytová náhrada (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. března 2003, sp. zn. 25 Cdo 1260/2001, uveřejněné pod C 1769 ve svazku 24 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Osoba, jíž svědčí právní důvod bydlení podle § 712a obč. zák., má tudíž chráněné právní postavení ve vztahu k bytu, v němž bydlí do zajištění přisouzené bytové náhrady, a má proto (obdobně jako nájemce bytu) také povinnost platit úhradu za užívání bytu, a to ve výši, která odpovídá výši nájemného sjednaného za trvání nájemního vztahu. Nezaplatí-li uvedenou úhradu ve výši nájemného nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu do pěti dnů po její splatnosti, je povinna ve smyslu § 697 zaplatit pronajímateli poplatek z prodlení, jenž je upraven v § 2, 3 nařízení vlády č. 142/1994 Sb.

Z uvedeného vyplývá, že nárok žalobce na úhradu dlužné částky za období od srpna 1999 do července 2000 odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou v návaznosti na ustanovení § 712a obč. zák. jako nárok podle § 687 a násl. obč. zák. ze vztahů mezi pronajímatelem bytu a jeho nájemcem. Za období od srpna 1999 do července 2000 tak jde o nárok podle § 687 až 699 obč. zák., tj. i podle § 696 a 697 obč. zák. (§ 712a obč. zák.).

Dlouhodobá soudní praxe je, a to i vzhledem k jednoznačnému znění ustanovení § 101 obč. zák. (viz věta před první větnou čárkou citovaného ustanovení), které nečiní v soudní praxi žádné výkladové problémy, ustálena v názoru, že není-li u práva podle § 696 a § 697 ve spojení s ustanovením § 712a obč. zák. stanovena jiná promlčecí doba (srov. ustanovení § 106 až § 110 obč. zák.), uplatní se zde obecná tříletá promlčecí doba podle § 101 obč. zák. Ani v tomto směru se tedy odvolací soud od ustálené soudní praxe neodklonil.

Se zřetelem k uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.

Žalovaná z procesního hlediska zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalované právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. prosince 2008

JUDr. Miroslav F e r á k

předseda senátu