26 Cdo 3529/2016
Datum rozhodnutí: 13.12.2016
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř., § 2238 o. z.



26 Cdo 3529/2016 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně E. H., P., zastoupené Mgr. Michalem Čerňanským, advokátem se sídlem v Praze 5 Stodůlkách, Bavorská 856/14, proti žalované městské části Praha 2 , se sídlem v Praze 2, náměstí Míru 600/20, o nahrazení projevu vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 46/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. března 2016, č. j. 53 Co 38/2016-155, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í : Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. března 2016, č. j. 53 Co 38/2016-155, odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů dále opět jen o. s. ř. ), neboť neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., přičemž tyto vady (nedostatky), pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolatelka včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranila (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). V této souvislosti nelze opomenout, že může-li být dovolání přípustné (jako v této věci) jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Z povahy věci vyplývá, že ohledně jedné právní otázky může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání (splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné). Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li ve vztahu k jedné (konkrétní) právní otázce provedeno označením (volbou) několika (více) v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání upravených v ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud České republiky odmítl usnesením z 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14). Právě to však učinila dovolatelka konstatováním (nadto zcela obecným), že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak . Z obsahu dovolání pak vyplývá pouhý nesouhlas s názorem, že dovolatelka nemohla být v dobré víře (že jí svědčí nájemní právo k bytu ve smyslu § 2238 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník dále jen o. z. ), zanikl-li jí její dřívější nájem pravomocným rozhodnutím, jímž soud přivolil (podle dříve účinné právní úpravy) k výpovědi z nájmu, a byla-li poté (po zániku dřívějšího nájemního vztahu k bytu) opakovaně vyzývána k vyklizení bytu s upozorněním, že pro ni bylo zajištěno soudem přisouzené přístřeší. Okolnost, že nesouhlasila s napadeným rozhodnutím proto, že určitá právní otázka měla být odvolacím soudem posouzena jinak (než jak byla posouzena v tomto rozhodnutí) a že tedy jinými slovy řečeno napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je již samotným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř.; už proto nemůže být současně údajem o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

Vzhledem k charakteru některých dovolacích námitek je nutné rovněž zdůraznit, že výtky mířící na zjištěný skutkový stav a případné vady řízení nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
Považovala-li snad dovolatelka vzhledem k aplikaci nové právní úpravy obsažené v ustanovení § 2238 o. z. za dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nevyřešenou otázku dobré víry (užitou v citovaném ustanovení), je zapotřebí konstatovat následující. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. září 2016, sp. zn. 26 Cdo 1236/2015, dovodil, že uživatel bytu může být považován za řádného nájemce ve smyslu § 2238 o. z. jen tehdy, jestliže byt užíval alespoň tři roky v dobré víře, že je jeho nájemcem, a zároveň jeho dobrá víra trvala k 1. 1ednu 2014. Z řečeného současně, byť nepřímo, vyplývá, že dovolatelka by nemohla být úspěšná se svou žalobou na nahrazení projevu vůle k uzavření nájemní smlouvy, opřenou o ustanovení § 2238 o. z., pokládá-li se nájemní smlouva za již (řádně) uzavřenou za splnění předpokladů normovaných ustanovením § 2238 o. z. Se zřetelem k právě uvedenému je v daném řízení o nahrazení projevu vůle k uzavření nájemní smlouvy právně bezvýznamné zkoumat naplnění předpokladů upravených v citovaném ustanovení, tedy i existenci dobré víry.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. prosince 2016
JUDr. Miroslav Ferák předseda senátu