26 Cdo 3525/2009
Datum rozhodnutí: 16.02.2011
Dotčené předpisy: § 706 odst. 1 obč. zák.





26

Cdo 3525/2009



ROZSUDEK




Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce
města Litoměřic
, se sídlem Litoměřice, Mírové nám. 15/7, proti žalovanému
T. P.
, zastoupenému JUDr. Janou Betlamovou, advokátkou se sídlem Litoměřice, Dómská 8, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 8 C 125/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. dubna 2009, č. j. 9 Co 674/2008-60, takto:


I. Dovolání
se zamítá
.

II. Žalobce
je povinen
zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení čásstku 3.960,- Kč, k rukám JUDr. Jany Betlamové, advokátky se sídlem Litoměřice, Dómská 8, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.


O d ů v o d n ě n í:


Okresní soud v Litoměřicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. 7. 2008, č. j. 8 C 125/2008-37, uložil žalovanému vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku byt č. 13 o velikosti 3+1 s příslušenstvím v ulici Tylova 1035/8 (dále předmětný byt , resp. byt a předmětný dům ) a rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázáno, že nájemkyní předmětného bytu byla J. P., matka žalovaného, která zemřela dne 4. 5. 2007 v důsledku zranění způsobených žalovaným, že trestní stíhání vedené vůči němu pro trestný čin vraždy, pokusu trestného činu vraždy a neoprávněného užívání cizí věci bylo z důvodu jeho nepříčetnosti zastaveno, že usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem sp.zn. 3 Nt mu bylo uloženo ústavní ochranné léčení, a že žil se svojí matkou ve společné domácnosti. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný sice splnil podmínky pro přechod nájmu bytu podle § 706 odst. 1 občanského zákoníku (ve znění účinném po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. dále jen obč. zák. ), avšak právo nájmu na něho nepřešlo. Uvedl, že by bylo v rozporu s dobrými mravy, pokud by měl mít žalovaný prospěch (v podobě práva nájmu bytu) ze svého jednání, v důsledku něhož jeho matka zemřela; v této souvislosti poukázal na to, že je též dědicky nezpůsobilý (§ 469 obč. zák.).


K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem (odvolací soud) rozsudkem ze dne 9. 4. 2009, č. j. 9 Co 674/2008-60, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na vyklizení předmětného bytu zamítl; dále rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně nespatřoval v přechodu práva nájmu bytu rozpor s dobrými mravy. Uvedl, že i když žalovaný způsobil smrt své matky, nebyl v této době schopen pro nepříčetnost v důsledku duševní poruchy schopen rozpoznat následky svého jednání a ovládnout je; proto také bylo trestní řízení, vůči němu vedené, zastaveno. Protože žalovaný smrt své matky nezavinil, nelze mít za to, že by přechod nájmu předmětného bytu byl v rozporu s dobrými mravy. Za situace, kdy se žalovaný nedopustil vůči své matce úmyslného trestného činu, není na místě úvaha o dědické nezpůsobilosti.


Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatnil v něm dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že přechod nájmu bytu na žalovaného není v rozporu s dobrými mravy a poukazuje na charakter skutku, jehož se žalovaný dopustil. Uvádí, že žalovaný měl psychické problémy již dříve, a že soud měl posoudit, zda se dalo jeho skutku zabránit, pokud by dodržoval léčebný režim. Odvolacímu soudu vytýká nesprávnost jeho závěru, že se žalovaný nedopustil vůči své matce trestného činu, a že proto nepřichází v úvahu dědická nezpůsobilost, a namítá, že okolnost, že trestní stíhání bylo zastaveno, neznamená, že se jej nedopustil. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.


Žalovaný v dovolacím vyjádření poukázal na závěry znaleckých posudků, vypracovaných v trestním řízení, z nichž vyplývá, že v době spáchání skutku nebyl trestně odpovědný; proto také bylo trestní řízení vůči němu vedené, zastaveno. Přisvědčil závěru odvolacího soudu, že v dané věci nelze uvažovat o dědické nezpůsobilosti, a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.


Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 9. dubna 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen o. s. ř. ).


Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř., a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.



Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Obligatorně posuzované vady nebyly v dovolání namítány a jejich existence se nepodává ani z obsahu spisu.


Dovolací soud se proto zabýval uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní posouzení věci. O nesprávné právní posouzení ve smyslu uvedeného ustanovení jde tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.


Podle § 706 odst. 1 obč. zák. jestliže nájemce zemře a nejde-li o byt ve společném nájmu, stávají se jeho nájemci (mimo jiné) jeho děti, kteří prokáží, že s ním žili v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt.


Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v názoru, že přechod nájmu bytu je právním nástupnictvím (sukcesí) svého druhu (srov. např. rozsudek z 26. 6. 1997, sp. zn. 2 Cdon 862/96, uveřejněný pod č. 53 v časopise Soudní judikatura č. 7/1997, rozsudek z 15. 1. 2003, sp. zn. 26 Cdo 619/2002, uveřejněný pod C 1652 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, usnesení z 14. 1. 2005, sp.zn. 26 Cdo 507/2004, a rozsudek z 17. 4. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1284/2007).


K přechodu práva nájmu bytu podle ustanovení § 706 odst. 1 obč.zák. dochází přímo ze zákona (ex lege), za splnění podmínek v tomto ustanovení uvedených. Tato změna subjektů nájemního vztahu není podmíněna žádným právním úkonem osob, které do nájemního vztahu namísto stávajícího nájemce vstupují, a nastává bez ohledu na projev vůle (souhlas) pronajímatele (srov. již citované rozsudky sp. zn. 26 Cdo 619/2002 a sp. zn. 26 Cdo 1284/2007).


Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.


Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. může v konkrétním případě zamezit účinkům výkonu subjektivních práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů, nemůže ale vyloučit účinky, jaké má podle kogentní právní normy pro vznik, změnu nebo zánik právních vztahů zákonem předvídaná právní skutečnost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 1. 3. 2000, sp. zn. 26 Cdo 327/2000, uveřejněný pod č. 81 v časopise Soudní judikatura 8/2000, rozsudek z 12. 4. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1261/2004, a rozsudek z 28. 8. 2007, sp.zn. 28 Cdo 3497/2007, uveřejněný pod C 5544 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu /ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 3008/07/).


Z uvedeného vyplývá, že dovodil-li odvolací soud v projednávané věci, že za situace, kdy byly splněny zákonné předpoklady stanovené v § 706 odst. 1 obč. zák. nelze na základě ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. zabránit tomu, aby právo nájmu předmětného bytu přešlo na žalovaného, je jeho zamítavé rozhodnutí v konečném důsledku správné.


Pokud dovolatel argumentuje institutem dědické nezpůsobilosti, je třeba uvést, že jak již bylo uvedeno přechod práva nájmu bytu (§ 706 odst. 1 obč. zák.) je právním nástupnictvím svého druhu, který nelze zaměňovat s obecným právním nástupnictvím pro případ smrti fyzické osoby, tj. děděním. Ostatně podle stanoviska právní teorie (srov. Občanský zákoník, Komentář, Praha, C.H. Beck, 2. vydání 2009, s. 1411) dědickou nezpůsobilost nezakládá jednání naplňující znaky trestného činu, spáchala-li jej osoba, která pro duševní poruchu v době spáchání trestného činu nemohla rozpoznat jeho nebezpečnost pro společnost nebo ovládat své jednání (tj. osoba nepříčetná - § 12 tr. zák.).


Napadený rozsudek je tedy z hlediska uplatněného dovolacího důvodu, obsahově konkretizovaného dovolacími námitkami žalobce, správný.


Dovolací soud proto podle § 243a odst. 1 věty prvé a § 243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. dovolání bez nařízení jednání zamítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalobce, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 3.000,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), jakož i z DPH ve výši 20%, tj. 660,-Kč.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.


V Brně dne 16. února 2011



Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc., v. r.

předsedkyně senátu