26 Cdo 3519/2008
Datum rozhodnutí: 24.09.2009
Dotčené předpisy:





26 Cdo 3519/2008


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce Ing. J. N., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1/ M. V. a 2/ J. V., zastoupeným advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 48 C 288/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. března 2008, č. j. 19 Co 390/2007-153, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.800,- Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.


Odůvodnění:


Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 26. dubna 2007, č. j. 48 C 288/2004-133, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi žalobce z nájmu žalovaných k bytu č. 2, třípokojového s kuchyní a příslušenstvím, nacházejícího se ve druhém nadzemním podlaží domu č. p. 970 v katastrálním území Č. P., v B. na ul. M. č. or. 94 (dále jen předmětný byt , resp. byt ), určil, že nájem bytu skončí uplynutím posledního dne tříměsíční výpovědní lhůty, která začne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, žalovaným uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do patnácti dnů po zajištění přístřeší a rozhodl o nákladech řízení účastníků.


K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. března 2008, č. j. 19 Co 390/2007-153, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.


Na zjištěném skutkovém základě soudy obou stupňů především dovodily, že žalovaní jsou společnými nájemci předmětného bytu, jehož vlastníkem je žalobce, a že nájemní poměr k bytu byl sjednán na dobu neurčitou. Následně rovněž dovodily, že jsou naplněny oba uplatněné výpovědní důvody podle § 711 odst. 1 písm. c/ a d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 30. března 2006 (dále jen obč. zák. ), tj. výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. c/ obč. zák. (spočívající v pokračujícím obtěžování nájemců jiných bytů v domě zejména nadměrně hlasitou hudební a filmovou produkcí a zápachem šířícím se z bytu, a to přes předchozí písemnou výstrahu) a výpovědní důvod podle 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. (spočívající v chovu více než jednoho zvířete v bytě bez předchozího písemného souhlasu pronajímatele). Protože uplatněná výpověď z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), k výpovědi přivolily, přičemž vyklizovací povinnost žalovaných z bytu vázaly na poskytnutí pouhého přístřeší (podle § 712 odst. 5 věty první obč. zák.) se zdůvodněním, že nejde-li o rodinu s nezletilými dětmi, nelze jejich vyklizovací povinnost vázat na zajištění náhradního bytu či náhradního ubytování ve smyslu § 712 odst. 5 věty druhé obč. zák.


Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, k němuž se žalobce prostřednictvím své advokátky písemně vyjádřil.


Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 26. března 2008, tedy před 1. červencem 2009, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen o. s. ř. ).


Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.


Protože ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá (neboť rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.; není jím naopak dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu.


Dovolací soud zastává s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) názor, že vedle dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. dovolatelé uplatnili rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (jehož prostřednictvím soudům obou stupňů vytkli, že nevyslechly svědkyni paní J., nedokončily důkaz jednáním přímo v bytě za účelem zjištění, zda byt je skutečně užíván v rozporu s jeho účelem , a rozšířily výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. c/ obč. zák. tím, že na jeho naplněnost usoudily nad rámec skutkového vymezení i z toho, že neudržovali byt v čistotě a pořádku ) a dále nepřípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (jímž brojili proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění rozhodná pro posouzení věci podle § 711 odst. 1 písm. c/ a d/ obč. zák.).


K vadám podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (a také k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř.) dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) zásadně nezakládají (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005, a dále např. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 12. dubna 2006, sp. zn. IV. ÚS 155/06, a z 15. srpna 2008, sp. zn. III. ÚS 1482/08).


Nad rámec uvedeného dovolací soud dodává, že z hlediska ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. jsou právně významné pouze takové vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Byl-li v posuzovaném případě výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. c/ obč. zák. naplněn zejména rušením ostatních nájemců nadmíru hlučnou hudební a filmovou produkcí v bytě a obtěžováním ostatních nájemců v domě neúnosným zápachem, který se z bytu šíří , pak to, že soudy nad rámec skutkového vymezení rozšířily citovaný výpovědní důvod i o neudržování bytu v čistotě a pořádku , nemohlo mít za následek nesprávnost rozhodnutí ve věci.


I pro řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu platí, že účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení a že soud rozhoduje, které z navržených důkazů provede (§ 120 odst. 1 o. s. ř.). Je sice pravda, že v tomto řízení je soud povinen provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány (§ 120 odst. 2 o. s. ř.), avšak ani toto ustanovení nelze vykládat tak, že by soud byl povinen po důkazech pátrat a provádět důkazy, jejichž potřeba (ale též objektivní možnost provedení) se ze spisu (z okolností vyšlých najevo v průběhu řízení) ani nepodává.


V projednávané věci dovolatelé soudům obou stupňů rovněž vytkli, že nevyslechly svědkyni paní J. a nedokončily důkaz jednáním přímo v bytě za účelem zjištění, zda byt je skutečně užíván v rozporu s jeho účelem . Z obsahu spisu (zejména z rozhodnutí soudů obou stupňů) se však podává, že okolnosti, které měly být prokázány těmito důkazy, byly dostatečně spolehlivě prokázány jinými provedenými důkazy. Navíc nelze ani přehlédnout, že při jednání u soudu prvního stupně nevznesli účastníci další návrhy na doplnění dokazování, a to přesto, že byli poučeni podle § 119 (správně § 119a) o. s. ř.


K dovolacím námitkám podřaditelným pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze uvést následující.


Ustálená soudní praxe dovodila, že za hrubé porušení dobrých mravů zakládající výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. c/ obč. zák. lze považovat závadné chování nájemce vztahující se k soužití v domě, v němž se nachází pronajatý byt; může jít např. o obtěžování ostatních nájemců nad míru přiměřenou poměrům různými imisemi, např. nadměrným hlukem, pachem, hmyzem, nečistotami, neadekvátním chovem zvířat, nebo o slovní či dokonce fyzické útoky vůči ostatním nájemcům nebo vůči pronajímateli. Na hrubé porušení dobrých mravů lze usoudit např. z vážnosti následku způsobeného jednáním nájemce a z délky jeho trvání či opětování. Zbývá dodat, že hmotněprávní podmínkou výpovědi je předchozí písemná výstraha pronajímatele, která musí obsahovat nejen upozornění nájemce na jeho konkrétní závadné jednání (resp. na jednání osob, jež s ním bydlí), ale i na to, že bude-li v takovémto jednání pokračováno, může být z tohoto důvodu nájemní vztah ukončen. Pronajímatel může vypovědět nájem bytu až tehdy, jestliže nájemce (osoba, jež s ním bydlí) přes tuto písemnou výstrahu ve svém závadném chování pokračuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. listopadu 2005, sp. zn. 26 Cdo 1865/2004, uveřejněný pod č. 51 v sešitě č. 6 z roku 2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Uvedené právní názory dovolací soud sdílí i v projednávané věci.


Odvolací soud se od uvedené judikatury neodchýlil, jestliže na základě nezpochybnitelného skutkového stavu (viz výklad shora) shodně se soudem prvního stupně dovodil, že je naplněn uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. c/ obč. zák. Z toho, jak se obecně správná právní východiska uplatněná odvolacím soudem prosadila v konkrétní věci, na zásadní právní význam rozhodnutí, jenž se pojí s obecným přesahem řešené otázky do soudní praxe, usuzovat nelze (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 2482/99, uveřejněné pod č. 6 v sešitě č. 1 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura).


Lze-li pokládat za souladný s ustálenou judikaturou právní názor týkající se naplněnosti výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. c/ obč. zák., je logicky vzato nerozhodné (a to i z hlediska otázky bytové náhrady srov. § 712 odst. 5 obč. zák.), zda je správný závěr o naplněnosti výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. Za této situace se dovolací soud zejména z důvodu nadbytečnosti již touto otázkou nezabýval, přestože právní názor o naplněnosti tohoto výpovědního důvodu byl prostřednictvím uplatněného (a způsobilého) dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž napaden.


Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalované, kteří z procesního hlediska zavinili, že jejich dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 1.500,- Kč (§ 2 odst. 1, 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.


V Brně dne 24. září 2009


JUDr. Miroslav Ferák, v. r.


předseda senátu