26 Cdo 3517/2015
Datum rozhodnutí: 02.02.2016
Dotčené předpisy: § 704 odst. 1 obč. zák., § 703 odst. 3 obč. zák., § 708 obč. zák.



26 Cdo 3517/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně J. K. , zastoupené JUDr. Zuzanou Suchánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2 Vinohradech, Vinohradská 33/89, proti žalovanému B. K , zastoupenému JUDr. Milanem Jebavým, advokátem se sídlem v Praze 2 Vinohradech, Italská 1274/8, o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 29 C 87/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. února 2015, č. j. 35 Co 33/2015-268, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.178,- Kč k rukám JUDr. Zuzany Suchánkové, advokátky se sídlem v Praze 2 Vinohradech, Vinohradská 33/89, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. února 2015, č. j. 35 Co 33/2015-268, potvrdil rozsudek ze dne 14. října 2014, č. j. 29 C 87/2011-228, jímž Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) vyhověl žalobě a zrušil (podle § 705 odst. 2 věty druhé zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 dále jen obč. zák. ) právo společného nájmu účastníků k družstevnímu bytu č. 29 v jedenáctém nadzemním podlaží domu v ulici B. 34 v P. 4 (dále jen předmětný byt , resp. byt ), určil, že jako (jediný) člen družstva (Bytového družstva Benkova 1685-7, se sídlem v Praze 4 Chodově, Benkova 1685, dále jen družstvo ) bude nájemcem bytu žalovaný, žalobkyni uložil povinnost vyklidit předmětný byt do patnácti dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení účastníků; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, k němuž se žalobkyně prostřednictvím své advokátky písemně vyjádřila. Dovolací soud dospěl k závěru, že z posléze uvedených příčin je dovolání zčásti neprojednatelné pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a zčásti není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb. dále jen o.s.ř. ).

Jde-li o vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o.s.ř.), pak k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o.s.ř. (či jeho části), aniž by bylo z dovolání (z jeho celkového obsahu) zřejmé, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva, jež v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, má být v dovolacím řízení řešena, od kterého (svého) řešení se má dovolací soud odchýlit a od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odchýlil odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 26. listopadu 2013, sp. zn. 26 Cdo 3492/2013) .

Má-li tedy být dovolání přípustné podle citovaného ustanovení proto, že jak avizoval dovolatel napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného (nebo procesního) práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, musí být z obsahu dovolání patrno, která otázka hmotného (nebo procesního) práva je tímto soudem rozhodována rozdílně (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 a sp. zn. 29 Cdo 1983/2013 /ústavní stížnosti podané proti citovaným usnesením Ústavní soud České republiky odmítl usneseními z 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, a z 3. února 2014, sp. zn. I. ÚS 3043/13/, z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z 28. listopadu 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013). V daném případě však v dovolání (v celkovém jeho obsahu) není specifikována konkrétní právní otázku (či otázky), na níž napadené rozhodnutí spočívá a která má být dovolacím soudem rozhodována rozdílně.

Naopak v další části dovolání dovolatel rovněž uvedl, že dovolací soud posuzuje odlišně od obou soudů otázku, kdy manželé spolu žijí a otázku s tím úzce spjatou společnou domácnost ; v této souvislosti se dovolával tam označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, s nimiž má být napadené rozhodnutí v rozporu. Řečeno jinak, měl za to, že při posuzování uvedené otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz § 237 o.s.ř.).

Na tomto místě je zapotřebí především zdůraznit, že vedle způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 a 3 o.s.ř.) dovolatel uplatnil rovněž nezpůsobilé důvody, jejichž prostřednictvím se pokusil zpochybnit správnost (úplnost) zjištěného skutkového stavu, z něhož odvolací soud stejně jako soud prvního stupně čerpal svá skutková zjištění rozhodná pro právní posouzení věci.

Navíc nelze přehlédnout, že na řešení takto postavené otázky napadené rozhodnutí nespočívá. Měl-li snad dovolatel s přihlédnutím k obsahu dovolání v tomto ohledu za to, že odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu při posouzení otázky vzniku práva společného nájmu (nedružstevního) bytu manžely podle § 704 odst. 1 obč. zák., pak lze uzavřít, že jeho dovolání není v tomto směru přípustné podle § 237 o.s.ř., neboť hlediska rozhodná pro posouzení uvedené otázky odvolací soud (jakož i soud prvního stupně) vymezil v intencích ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 1. března 2000, sp. zn. 26 Cdo 327/2000, uveřejněné pod č. 81 v sešitě č. 8 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura, z 20. února 2001, sp. zn. 26 Cdo 423/2000, z 28. února 2007, sp. zn. 26 Cdo 2701/2005, z 8. října 2003, sp. zn. 21 Cdo 969/2002, uveřejněný pod č. 4 v sešitě č. 1 z roku 2004 časopisu Soudní judikatura, a ze 14. března 2013, sp. zn. 26 Cdo 50/2013), od níž není důvod se odchýlit ani v poměrech projednávané věci. Podle výše uvedené judikatury ke vzniku společného nájmu bytu manžely podle § 704 odst. 1 obč. zák. docházelo přímo ze zákona (uzavřením manželství), aniž by musela být splněna podmínka trvalého soužití manželů (jako tomu bylo při vzniku společného nájmu bytu manžely podle § 703 odst. 1 obč. zák. srov. § 703 odst. 3 obč. zák.) nebo vedení společné domácnosti manžely v bytě, jehož se právo společného nájmu týká. V dlouhodobě ustálené soudní praxi pak nebylo žádných pochybností o tom, že ustanovení § 704 odst. 1 obč. zák. bylo právní normou kogentní povahy, tj. právní normou, která nepřipouštěla, aby si účastníci občanskoprávních vztahů upravili smlouvou (ve smyslu § 2 odst. 3 obč. zák.) svá práva a povinnosti odlišně. To však nevylučovalo, aby společný nájem bytu manžely ze zákona (ve smyslu § 704 odst. 1 obč. zák.) nevznikl v případě, kdy manželé, kteří nezaložili společnou domácnost, prokazatelně vstoupili do manželství s úmyslem trvale žít odděleně nebo kdy jejich záměr (zákonem předpokládaný) trvale žít spolu nebyl nikdy uskutečněn v důsledku toho, že aniž by spolu vůbec někdy začali trvale žít došlo v jejich vztazích k trvalému a hlubokému rozvratu a manželství přestalo plnit svou společenskou funkci; v takovýchto případech, tedy jestliže manželé spolu trvale nežili, bylo možné analogickým užitím (ve smyslu § 853 obč. zák.) ustanovení § 703 odst. 3 obč. zák. dovodit, že právo společného nájmu bytu manžely podle § 704 odst. 1 obč. zák. nevzniklo (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu z 8. října 2003, sp. zn. 21 Cdo 969/2002, a dále např. rozsudky z 19. dubna 2007, sp. zn. 26 Cdo 1962/2006, ze 14. listopadu 2011, sp. zn. 26 Cdo 4134/2010, a z 30. května 2012, sp. zn. 22 Cdo 3322/2009). V daném případě však skutková zjištění (dovoláním nezpochybnitelná) nedávají podklad pro závěr, že v dané věci šlo o výjimečný případ, na který míří naposledy citované judikáty.

S dovolatelem lze souhlasit v tom, že žádný ze soudů se nezabýval otázkou, zda společný nájem bytu manžely (pokud vůbec vznikl) nezanikl podle ustanovení § 708 obč. zák. v návaznosti na ustanovení § 706 ( správně zřejmě § 707 ) odst. 1 obč. zák. opuštěním společné domácnosti . Ani absenci tohoto právního posouzení nelze soudům úspěšně vytýkat, neboť zjištěné skutečnosti podklad pro takové právní posouzení neposkytovaly. Nad rámec řečeného však dovolací soud přesto dodává, že v rozhodovací praxi soudů nebylo pochyb o tom, že ustanovení § 708 obč. zák. týkající se opuštění společné domácnosti bylo možno použít i pro opuštění společné domácnosti jedním z manželů, kteří byli společnými nájemci. Již v zobecňujícím materiálu: Zo správy a zhodnotenia rozhodovania súdov v Slovenskej socialistickej republike, prejednaných a schválených občianskoprávnym kolégiom Najvyššieho súdu SSR, z 15. 6. 1977, Cpj 11/77, uveřejněném pod č. 14/1978 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, byl vysloven závěr, že v případě opuštění společné domácnosti jedním z manželů (§ 181 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. posléze § 708 obč. zák.) zaniklo přímo ze zákona právo společného užívání (nyní nájmu) bytu manžely. Také ve Zprávě o výsledcích průzkumu rozhodování soudů ve věcech přechodu práva osobního užívání bytu (uvedená zpráva byla uveřejněna pod č. 34/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 19/1982 Bulletinu bývalého Nejvyššího soudu ČSR, občanskoprávní část, oddíl III., bylo uvedeno: Trvalé opuštění společné domácnosti je možno obecně vymezit jako jednání vedené s úmyslem domácnost zrušit a již neobnovit. Trvalé opuštění společné domácnosti ve vztahu mezi manžely je takové jednání, kdy za trvání manželství jeden z nich byt opustí a lze dovodit, že tak učinil s úmyslem se již nevrátit a neobnovit manželské soužití . V soudní praxi nebyl od těchto závěrů zaznamenán odklon (srov. nyní např. usnesení Nejvyššího soudu z 6. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 2494/2004, a z 12. ledna 2006, sp. zn. 26 Cdo 1399/2005).

Nad rámec uplatněných dovolacích námitek dovolací soud pokládá v tomto konkrétním případě jen pro úplnost za potřebné zdůraznit, že odvolací soud (a ani soud prvního stupně) se neodchýlil od ustálené soudní praxe ani v otázce vzniku práva společného nájmu družstevního bytu a společného členství manželů v družstvu. Byli-li totiž manželé společnými nájemci bytu ve smyslu ustanovení § 703 a § 704 obč. zák. a přešel-li dům, v němž se byt nacházel, do vlastnictví bytového družstva, vzniklo jim (ke dni, kdy bytové družstvo nabylo vlastnické právo k bytovému domu) právo společného nájmu družstevního bytu a společné členství v družstvu, jestliže se alespoň jeden z nich stal členem tohoto družstva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2005, sp. zn. 26 Cdo 2198/2003, uveřejněný pod č. 43/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání podle § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o.s.ř.) dílem pro vady řízení, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny, a dílem pro nepřípustnost.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 2. února 2016


JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu