26 Cdo 3514/2014
Datum rozhodnutí: 11.02.2015
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř.



26 Cdo 3514/2014


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., v exekuční věci oprávněné Matco, s.r.o. , se sídlem v Praze 1 Malé Straně, Letenská 121/8, IČO 26425033, zastoupené Mgr. Petrem Budzińskim, advokátem se sídlem v Praze 1 Malé Straně, Letenská 121/8, proti povinnému Ing. M. V. , zastoupenému Mgr. Ivo Šotkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Ostružnická 325/6, pro pohledávku 1,000.000,- Kč s příslušenstvím, o zastavení exekuce, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 50 EXE 6153/2012, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 20. prosince 2013, č. j. 40 Co 669/2013-200, takto:
Dovolání se odmítá .
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci (odvolací soud) usnesením ze dne 20. 12. 2013, č. j. 40 Co 669/2013-200, potvrdil usnesení Okresního soudu v Olomouci (soud prvního stupně) ze dne 15. 7. 2013, č. j. 50 EXE 6153/2012-168, jímž soud prvního stupně zamítl návrh povinného ze dne 21. 3. 2013 na zastavení exekuce nařízené usnesením téhož soudu ze dne 30. 8. 2012, č. j. 50 EXE 6153/2012-22, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 29. 11. 2012, č. j. 40 Co 986/2012-69.

Nejvyšší soud České republiky dovolání povinného proti usnesení odvolacího soudu odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (srov. čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dále jen o. s. ř. ), neboť neobsahuje řádnou specifikaci údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a o. s. ř.), jenž je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Tuto vadu, pro níž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolatel včas (v průběhu trvání lhůty k dovolání) neodstranil (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). K projednání dovolání totiž nepostačuje pouhý odkaz na ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání (z jeho celkového obsahu) zřejmé, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva, jež v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, má být v dovolacím řízení řešena, od kterého (svého) řešení se má dovolací soud odchýlit a od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odchýlil odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 26. 11. 2013, sp. zn. 26 Cdo 3492/2013).

Pro úplnost dovolací soud dodává, že závěr odvolacího soud, na němž je jeho rozhodnutí rovněž založeno, že návrh na nařízení exekuce byl podán před uplynutím desetileté promlčecí lhůty stanovené v ustanovení § 408 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, nebyl odůvodněním dovoláním zpochybněn.

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. února 2015

JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu