26 Cdo 3514/2009
Datum rozhodnutí: 16.02.2011
Dotčené předpisy: § 43 o. s. ř.




26 Cdo 3514/2009


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce Mgr. J. H., proti žalovanému F. B. , o určení neplatnosti zvýšení nájemného a o vrácení přeplatku na nájemném, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp.zn. 7 C 68/2008, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2009, č.j. 18 Co 102/2009-23, takto:

I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Žalobou ze dne 31. 1. 2008 se žalobce domáhal, aby soud zrušil jednostranné rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 9. 2007, které bylo žalobci doručeno dne 1. 10. 2007, kterým žalovaný s účinností od 1. 1. 2008 zvýšil žalobci nájemné na částku 51,17 Kč/m2, tj. 1.506,- Kč/měs., u pronajatého bytu č. 5 na adrese P., Kolodějská 1300/10 , a uložil žalovanému povinnost vrátit mu přeplatek na nájmu, který tímto rozhodnutím získal, spolu s příslušným občanskoprávním úrokem .

Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) usnesením ze dne 19. 1. 2008, č.j. 7 C 68/2008-15, podání žalobce ze dne 31. 1. 2008 odmítl; současně rozhodl o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že i přestože žalobce byl soudem vyzván k odstranění vad žaloby usnesením ze dne 30. 5. 2008, č.j. 7 C 68/2008-4, zůstává jeho podání nadále neprojednatelné. Dále konstatoval, že soudu nepřísluší rušit jednostranné právní úkony a pokud občanský zákoník používá termín zrušená smlouva (§ 457), míní tím zrušení smlouvy úkony účastníků nebo zrušení ze zákona, přičemž soud pouze určuje, že v důsledku těchto skutečností byla smlouva zrušena. Žalobce proto měl (v souladu s poučením, jež se mu dostalo) v žalobním petitu jasně vymezit, čeho se žalobou domáhá, tj. zda, popř. jaká povinnost má být uložena žalovanému, či zda má soud určit právní vztah, právo nebo právní skutečnost, neboť převzetí neurčitého žalobního petitu do výroku rozsudku by mělo za následek jeho nevykonatelnost. V části, v níž se domáhal vrácení přeplatku na nájmu, který žalovaný získal výše uvedeným rozhodnutím, spolu s občanskoprávním úrokem, se jedná o žalobu na plnění, která není přesná a určitá, neboť v ní není přesně stanovena částka, kterou požaduje, úroky nejsou specifikovány uvedením jejich výše, částky, z níž mají být přiznány a období, za které jsou požadovány. Vzhledem k tomu, že podání žalobce ze dne 31. 1. 2008 trpí vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat, soud toto podání odmítl (§ 43 odst. 2 o.s.ř.)

Městský soud v Praze (odvolací soud) usnesením ze dne 16. 4. 2009, č.j. 18 Co 102/2009-23, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Přisvědčil závěru soudu prvního stupně (jež se dle jeho názoru důsledně řídil ustanovením § 43 odst. 2 o.s.ř), že žaloba ze dne 31. 1. 2008 je věcně neprojednatelná.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustností ani důvodností se blíže nezabýval. Poté, co obsáhle shrnuje průběh dosavadního řízení a důvody, pro které podal žalobu v předmětné věci, namítá, že napadené rozhodnutí nevychází z popsaného a důkazně doloženého skutkového stavu , že nemá oporu v zákoně a že bylo vydáno podjatými soudci, neboť v rozporu se zásadami právní logiky a základními zásadami občanského soudního řízení, které jsou povinni dodržovat, nesprávně aplikovali právní normy na skutkový stav, a následně odmítli žalobci poskytnout právo na soudní ochranu, zaručenému Ústavou a Listinou základních práv a svobod . Navrhl, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání podáno nebylo.

Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 16. dubna 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen o.s.ř. ).

Dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o.s.ř., a je přípustné podle § 239 odst. 3 o.s.ř., neboť napadeným usnesením odvolacího soudu bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby.

Podle ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny. Jak vyplývá z obsahu dovolání dovolatel namítá tzv. zmatečnostní vadu podle § 229 odst. 1 písm. e) o.s.ř., spočívající v tom, že ve věci rozhodovali vyloučení soudci. Jak vyplynulo z obsahu spisu, dovolatel ve svém podání ze dne 1. 7. 2008 (jímž reagoval na usnesení soudu prvního stupně ze dne 30. 5. 2008, č.j. 7 C 68/2008-4, kterým byl vyzván k odstranění vad žaloby) mimo jiné uvedl, že jednání soudu považuje za podjaté, neboť mu byly uvedeným usnesením uloženy nadbytečné povinnosti a prohlášen jeho žalobní petit za nesrozumitelný, ačkoliv tomu tak není . Následně byl usnesením soudu prvního stupně ze dne 8. 8. 2008, č.j. 7 C 68/2008, vyzván, aby sdělil, zda tímto podáním hodlal vznést námitku podjatosti, resp. v čem spatřuje důvod pochybnosti o nepodjatosti soudce, kdy se o něm dozvěděl a jakými důkazy má být námitka prokázána, přičemž byl zároveň poučen, že v případě, že výzvě nevyhoví, nebude k jeho podání přihlíženo. Na toto usnesení žalobce nereagoval. Soud prvního stupně proto v souladu s ustanovením § 43 odst. 2 o.s.ř. k výše uvedenému podání nepřihlížel, neboť žalobce jeho vady (dosud) neodstranil. Pokud svou výtku obsaženou v dovolání směřoval i vůči soudcům odvolacího soudu, tuto nijak nekonkretizoval, přičemž z obsahu spisu se okolnosti, pro něž by bylo možno pochybovat o jejich nepodjatosti, nepodávají. Nelze tedy dospět k závěru, že by řízení trpělo vadou uvedenou v § 229 odst. 1 písm. e) o.s.ř. Pokud dovolatel dále namítal, že soudy postupovaly v rozporu se zásadami občanského řízení a že mu odmítly poskytnout právo na soudní ochranu, zaručené mu Ústavou a Listinou základních práv a svobod , ani tyto své námitky (jež lze podřadit pod dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř) nijak blíže nerozvedl. Ostatně z obsahu spisu nevyplývá, že by řízení těmito, resp. jinými vadami, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, bylo postiženo.

Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel rovněž uplatňuje dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a § 241a odst. 3 o.s.ř., které však nijak konkrétně nespecifikuje. Námitka dovolatele, že napadené rozhodnutí nevychází z popsaného a důkazně doloženého skutkového stavu (jíž je uplatňován dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř), je irelevantní, neboť v dané věci šlo toliko o odmítnutí žaloby, a tudíž skutkový stav věci nebyl (ani nemohl být) zjišťován. Pokud dovolatel namítá, že usnesení soudů obou stupňů nemají oporu v zákoně a že soudy nesprávně aplikovaly právní normy na skutkový stav (čímž uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.), ani tuto svou námitku blíže nerozvádí. Není proto zřejmé, v čem konkrétně spatřuje nesprávné právní posouzení věci. Ostatně dovolací soud je toho názoru, že odvolací soud zcela správně potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby, neboť ten postupoval v souladu s ustanovením § 43 o.s.ř (řádně vyzval žalobce k odstranění vad žaloby, uvedl, jakým způsobem je třeba vady odstranit a zároveň jej poučil o následcích nesplnění této výzvy).

Jelikož rozsudek odvolacího soudu je z pohledu uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace správný, Nejvyšší soud aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) - dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. odůvodněn procesním neúspěchem dovolatele, jakož i skutečností, že žalovanému, jež by ve smyslu výše uvedených ustanovení jinak právo na tuto náhradu měl, náklady dovolacího řízení (podle obsahu spisu) nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. února 2011
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu