26 Cdo 3506/2009
Datum rozhodnutí: 09.03.2011
Dotčené předpisy: § 241a odst. 3 o. s. ř., § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 714 obč. zák.




26 Cdo 3506/2009


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce Mgr. S. H. , proti žalovaným 1) A. S., zastoupenému Mgr. Barbarou Martinů, advokátkou se sídlem v Praze 1, Konvitská 291/24, 2) A. S. , o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 22 C 118/2004, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. února 2009, č. j. 69 Co 536/2008-384, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í: Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 10. 6. 2008, č. j. 22 C 118/2004-320 (v pořadí druhým), vyhověl žalobě a uložil žalovaným povinnost vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku byt č. 469/21 o velikosti 3+1 s příslušenstvím nacházející se v 6. podlaží domu č.p. 469 v P., k. ú. T., v ulici U Pentlovky 1 (dále jen předmětný byt , resp. byt a předmětný dům , resp. dům ); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 18. 2. 2009, č. j. 69 Co 536/2008-384, citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změnil tak, že žalovaným uložil povinnost předmětný byt vyklidit do patnácti dnů po zajištění přístřeší, jinak ho ve věci samé potvrdil; změnil výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (jejich výši) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Z provedených důkazů odvolací soud shodně se soudem prvního stupně zjistil, že předmětný byt byl v roce 1978 přidělen 1. žalovanému jako byt podnikový, že v roce 1995 bylo založeno bytové družstvo, jenž se stalo vlastníkem předmětného domu, že 1. žalovaný se stal jeho (výlučným) členem, že žalovaní dne 25. 4. 2003 uzavřeli manželství, že žalovaný neplatil nájemné a úhradu za služby spojené s užíváním bytu, že rozhodnutím představenstva družstva ze dne 20. 5. 2003 byl 1. žalovaný vyloučen z bytového družstva z důvodu porušování svých povinností (neplacení nájemného a záloh na služby spojených s užíváním bytu), že toto rozhodnutí vzala na vědomí členská schůze dne 22. 5. 2003, že rozhodnutí mu bylo doručeno dne 27. 5. 2003, kdy se zásilka dostala do sféry jeho dispozice (oznámením o uložení zásilky na poště), že se v té době zdržoval v místě svého bydliště, že tříměsíční (prekluzívní) lhůta k podání odvolání proti rozhodnutí představenstva o vyloučení z družstva k členské schůzi skončila dne 31. 8. 2003, že 1. žalovaný nesouhlas s rozhodnutím vyslovil až v září 2003, že se ani v roční (prekluzívní) lhůtě nedomáhal u soudu vyslovení neplatnosti tohoto rozhodnutí, že žalobce dne 9. 12. 2003 uzavřel s Bytovým družstvem U Pentlovky č. p. 469 smlouvu o převodu vlastnictví předmětné bytové jednotky a byl zapsán do katastru nemovitostí jako její vlastník, a že žalovaní doposud byt užívají. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů především dovodily, že 1. žalovanému zaniklo členství v družstvu k 31. 8. 2003, kdy mu marně uplynula prekluzívní lhůta k podání odvolání k členské schůzi (§ 231 odst. 4 obchodního zákoníku v tehdy platném znění dále též jen obch. zák. ), že tak zaniklo i právo nájmu žalovaných k předmětnému bytu (§ 714 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů dále jen obč. zák. ), že za této situace užívají žalovaní byt bez právního důvodu a že žalobce se stal (po vyloučení 1. žalovaného z družstva) vlastníkem předmětné bytové jednotky; proto pokládal za správný výrok, jímž soud prvního stupně uložil žalovaným povinnost předmětný byt vyklidit. Na rozdíl od soudu prvního stupně však vázal vyklizovací povinnost žalovaných z důvodů uvedených v napadeném rozsudku na zajištění přístřeší.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal 1. žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. - dále též jen o. s. ř. (zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že obsahuje několik rozhodnutí - aniž by je konkretizoval jež mají po právní stránce zásadní význam), a uplatnil v něm dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že byl platně vyloučen z bytového družstva, namítal, že v době, kdy mu bylo doručováno rozhodnutí o vyloučení z družstva, se nezdržoval v místě bydliště, ohledně této skutečnosti soudy obou stupňů nesprávně vyhodnotily provedené důkazy a další neprovedly. Zdůraznil, že nesprávné posouzení jeho vyloučení z družstva se promítlo i do nesprávného závěru o aktivní legitimaci žalobce, který se podle jeho názoru nemohl stát vlastníkem předmětné bytové jednotky (nikdy ani nebyl členem družstva). Tvrdil, že odvolací soud nesprávně aplikoval § 714 a § 680 odst. 2, 3 obč. zák., pokud nedospěl k závěru, že na žalobce přešly všechny závazky z nájemní smlouvy. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Podle čl. II. bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 18. 2. 2009, tedy před 1. červencem 2009, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, Nejvyšší soud České republiky projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen o. s. ř. ).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) usnesením ze dne 30. 9. 2009, č. j. 26 Cdo 3506/2009-421, odložil vykonatelnost napadeného rozsudku.

Nejvyšší soud České republiky shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů. Odvolací soud napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o bytové náhradě pro žalované (dále jen měnící výrok ), tj. ve výroku, proti němuž dovolání evidentně nesměřuje. Ve výroku o uložení vyklizovací povinnosti vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (dále jen potvrzující výrok ) a proti tomuto potvrzujícímu výroku naopak dovolání směřuje. Dovolací soud nebyl oprávněn přezkoumat věcnou správnost měnícího výroku, neboť nebyl dovoláním napaden. Propojení potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu, je-li proti němu dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) či c) o. s. ř., s měnícím výrokem, který není přípustné zkoumat (proto, že jeho správnost nebyla dovoláním zpochybněna), se při rozhodnutí o dovolání projeví toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení § 242 odst. 2 písm. d) o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 1493/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročníku 1997, pod číslem 87).

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku (výroku) odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.

Protože ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá (v pořadí první zamítavý rozsudek soudu prvního stupně z 4. 12. 2006, č. j. 22 C 118/2004-218 zrušil odvolací soud proto, že byla zpochybněna věrohodnost důkazů, na nichž rozhodnutí spočívalo, k /hmotně/právnímu posouzení věci však nezaujal žádné stanovisko), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).

Námitkami, kterými dovolatel brojil proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud stejně jako soud prvního stupně čerpal svá skutková zjištění pro posouzení věci podle § 714, § 126 obč. zák. (závěr, že mu bylo doručeno rozhodnutí o vyloučení z družstva a že žalobce prokázal, že byl členem bytového družstva), právě takový nepřípustný dovolací důvod (§ 241a odst. 3 o. s. ř.) uplatnil. Přehlíží totiž, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout, avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak přípustné (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zásadně nezakládají (vyjma případu o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatel kdy by samotná vada podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. spor o právo - ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních) ani dovolací námitky podřaditelné pod dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. K vadám podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jež dovolatel namítl poukazem na to, že v řízení nebyly provedeny další důkazy, dovolací soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolatel zpochybnil správnost (ne)aplikace § 680 odst. 2, 3 obč. zák. Zde lze konstatovat, že závěr soudů obou stupňů, že žalovaní užívají byt bez právního důvodu, je správný. Jestliže v řízení bylo zjištěno, že 1. žalovaný (výlučný člen družstva) byl z družstva vyloučen k 31. 8. 2003, zanikl mu zároveň i nájem bytu (§ 714 obč. zák.). Žalobce se stal vlastníkem bytové jednotky v době, kdy žalovaný již nebyl nájemcem předmětného bytu a proto ani nemohl vůči žalovanému vstoupit do právního postavení pronajímatele (§ 680 odst. 2, 3 obč. zák.).

Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolateli právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 9. března 2011 Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v. r.
předsedkyně senátu