26 Cdo 35/2010
Datum rozhodnutí: 07.12.2011
Dotčené předpisy: § 696 obč. zák., § 3 předpisu č. 107/2006Sb.




26 Cdo 35/2010

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce Ing. J. S. , zastoupeného JUDr. Josefem Machem, advokátem se sídlem v Praze 2, Budečská 974/6, proti žalovanému B. Š. , o určení výše nájemného, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 14 C 191/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2008, č. j. 11 Co 180/2008-151, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2008, č. j. 11 Co 180/2008-151, ve výroku III., v části týkající se povinnosti žalovaného zaplatit žalobci nájemné z bytu ve výši 221.714,67 Kč za dobu od 12. srpna 2003 do 31. prosince 2006, v nákladovém výroku V., a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 22. června 2007, č. j. 14 C 191/2003-125, ve výroku II., pokud jím byla zamítnuta žaloba ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobci nájemné ve výši 221.714,67 Kč za dobu od 12. srpna 2003 do 31. prosince 2006, a v nákladovém výroku III. ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení. II. Jinak se dovolání zamítá .
O d ů v o d n ě n í:

Žalobci a) E. H. (v průběhu řízení zemřela, v řízení bylo pokračováno s jejím nástupcem K. H.), b) Ing. J. S., c) MUDr. R. J. (v průběhu řízení soud rozhodl, že na její místo vstupuje K. H. jako nástupce E. H., jíž v průběhu řízení prodala svůj spoluvlastnický podíl a která posléze zemřela), d) O. V. - se domáhali, aby žalovaný zaplatil částku 221.714,67 Kč jako rozdíl mezi tím, co na nájemném z bytu (z bytu č. 2 v domě č. p. 182, Havanská 17 v Praze 7 dále jen předmětný byt , resp. byt ) zaplatil za dobu od 12. 8. 2003 do 31. 12. 2006 a co by za uvedené období zaplatil při nájemném v částce 7.720,- Kč ( obecným nájemným ) a aby mu byla uložena povinnost platit jim od 1. 1. 2007 dále nájemné z předmětného bytu ve výši 7.720,- Kč měsíčně (141,- Kč/m2 obytné plochy). Tvrdili, že regulované nájemné, jenž žalovaný doposud platí, nedosahuje ani oprávněných nákladů pronajímatele. V průběhu řízení před soudem prvního stupně vzal zpět žalobu žalobce a) K. H., v průběhu odvolacího řízení pak i žalobkyně d) O. V.; na žalobě setrval jen žalobce b) Ing. J. S. (dále jen žalobce ).
Obvodní soud pro Prahu 7 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 22. 6. 2007, č. j. 14 C 191/2003-125, zastavil řízení mezi žalobcem K. H. a žalovaným (zpětvzetí žaloby), zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali zaplacení částky 221 714,67 Kč za dobu od 12. 8. 2003 do 31. 12. 2006 a zaplacení částky 7.720,- Kč měsíčně od 1. 1. 2007, rozhodl o nákladech řízení účastníků a zavázal žalobce a žalobkyni Otu Vlčkovou zaplatit českému státu doplatek soudního poplatku ve výši 18.530,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
K odvolání účastníků Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 25. 6. 2008, č. j. 11 Co 180/2008-151, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobkyní O. V. a žalovaným a řízení v tomto rozsahu zastavil (zpětvzetí žaloby - odstavec I. výroku), rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů mezi těmito účastníky (odstavec II. výroku), potvrdil citovaný rozsudek v části, v níž soud prvního stupně zamítl žalobu, a ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovaným (odstavec III. výroku), dále potvrdil výrok o povinnosti doplatit soudní poplatek (odstavec IV. výroku) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení mezi žalobcem a žalovaným (odstavec V. výroku).
Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalovanému (společně s manželkou) vzniklo právo užívání předmětného bytu (na základě dohody uzavřené 18. 7. 1998), které se k 1. 1. 1992 změnilo na společný nájem, že řádně platí nájemné ve výši stanovené vyhláškou 176/1993 Sb., ve spojení s výměry ministerstva financí č. 01/2002 a 6/2002 ve výši 2.993,58 Kč měsíčně, a že se s žalobci (pronajímateli) nedohodl na jiné výši nájemného. Uzavřel, že žaloba nemůže být důvodná, neboť neexistuje žádný právní předpis, podle něhož by mohl pronajímatel nájemné jednostranně zvýšit a soud nemůže zasáhnout do smluvního vztahu účastníků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, aniž by se zabýval jeho přípustností a uplatnil v něm dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ). Poukázal na to, že předmětem řízení bylo určení výše nájemného a zaplacení rozdílu mezi regulovaným nájemným a obecným nájemným a na závěry Ústavního soudu v jeho nálezu sp. zn. II. ÚS 121/06, o porušování práva pronajímatelů na soudní ochranu při neexistenci právního předpisu o jednostranném zvyšování nájemného (před účinností zákona č. 107/2006 Sb.). Namítal, že odvolací soud nesprávně vyložil § 696 zákona č. 40/1964 Sb., v tehdy platném znění (dále též jen obč. zák. ) a § 80 o. s. ř., že žalovaný by neměl zneužívat svého hospodářského postavení k získávání nepřiměřeného prospěchu tím, že bude platit nájemné v částce, z níž (spolu)vlastníci domu nejsou schopní ani pokrýt náklady na údržbu nemovitosti a mít zisk z pronájmu bytu. Má za to, že s odkazem na § 513 obč. zák. může žalovaného o plnění (zaplacení neregulovaného nájemného) požádat kterýkoliv z věřitelů (pronajímatelů). Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že řádně platí nájemné ve výši určené majoritním vlastníkem domu. Ke sporům dochází jen s minoritním spoluvlastníkem domu (žalobcem), jenž se po stávajících nájemcích domáhal placení tržního nájemného, ač neměl oprávnění nakládat s majetkem.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 25. 6. 2008, Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen o. s. ř. ).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá, neboť v obou případech rozhodl soud prvního stupně zamítavým rozsudkem (jeho první rozsudek ze dne 16. 11. 2004, č. j. 14 C 191/2003-20, zrušil odvolací soud usnesením ze dne 7. 12. 2005, č. j. 11 Co 61,62/2005-55).
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolatel výslovně neoznačil právní otázku, s níž spojuje zásadní význam napadeného rozhodnutí. Z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) se podává, že nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že rozhodnutím soudu nemůže být nájemné z bytu zvýšeno, neboť neexistuje právní předpis umožňující jednostranné zvyšování nájemného pronajímatelem nebo soudem.
Protože tuto otázku neposoudily soudy obou stupňů v souladu s judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu, dospěl dovolací soud k závěru, že rozsudek odvolacího soudu má v napadeném potvrzujícím odstavci III. výroku zásadní právní význam. Je-li napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání pro řešení zmíněné otázky přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
O nesprávné právní posouzení věci jde tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Plénum Ústavního soudu přijalo pod sp. zn. Pl.ÚS-st 27/09 dne 28. 4. 2009 stanovisko k náhradě za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny ve věcech protiústavní regulace nájemného (uveřejněno pod č. 136/2009 Sb.). V tomto stanovisku se plénum Ústavního soudu odchýlilo od některých právních názorů vyslovených dříve (v nálezech z 9. 9. 2008, sp. zn. IV. ÚS 175/08, a ze 4. 12. 2008, sp. zn. III. ÚS 3158/07), a mimo jiné dospělo k závěru, že obecné soudy mohou rozhodovat o zvýšení nájemného za období od podání žaloby do 31. 12. 2006. Nájemné za období před podáním žaloby zvyšovat nemohou, neboť tomu brání povaha rozhodnutí s konstitutivními účinky; zvýšení nájemného za období od 1. 1. 2007 přiznat nelze, neboť od tohoto data již jednostranné zvyšování nájemného připouští § 3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb.
Nedošlo-li tedy ohledně výše nájemného k dohodě mezi účastníky právního vztahu nájmu bytu, pak při absenci pozitivní právní úpravy v době do 30. 3. 2006 byl obecný soud oprávněn zasáhnout do obsahu nájemního vztahu a nájemné z bytu zvýšit (stanovit), avšak nikoli zpětně, nýbrž konstitutivním rozhodnutím - pro futuro (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze 7. 7. 2006, sp. zn. 26 Cdo 32/2006, z 10. 10. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1924/2006).
Za období od 1. 1. 2007 zvýšení nájemného přiznat nelze, neboť od tohoto data již jednostranné zvyšování nájemného připouští § 3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb. (srovnej rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 26 Cdo 3663/2007, usnesení Nejvyššího soudu z 8. 7. 2009, sp. zn. 26 Cdo 1366/2008, nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. II. ÚS 361/06).
V souzené věci se žalobce domáhal, aby mu žalovaný platil nájemné z bytu v částce 7.720,- Kč od 12. 8. 2003 (ode dne podání žaloby), a to i za dobu od 1. 1 2007, kdy již jednostranné zvyšování nájemného upravovalo a připouštělo ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb. a jeho zvyšování konstitutivním rozhodnutím soudu už proto nepřicházelo v úvahu. Požadavku žalobce na stanovení (zvýšení) nájemného za dobu od 1. 1. 2007 konstitutivním rozhodnutím soudu nelze s ohledem na ustálenou judikaturu vyhovět.
Napadený výrok III. rozsudku odvolacího soudu je tak postižen věcnou nesprávností toliko v části, v níž byla zamítnuta žaloba ohledně povinnosti žalovaného platit žalobci nájemné za užívání předmětného bytu ve výši 7.720,- Kč měsíčně za dobu od 12. 8. 2003 (od podání žaloby) do 31. 12. 2006. Právní názor odvolacího soudu, že obecný soud není oprávněn konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) zvýšit (stanovit) nájemné z bytu (za období od podání žaloby do 31. 12. 2006), není správný; za toto období byl vytvořen prostor pro případné zvýšení nájemného z bytu soudem.
Se zřetelem k uvedenému dovolací soud podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku III., pokud jím byla zamítnuta žaloba ohledně povinnosti žalovaného platit žalobci nájemné z předmětného bytu ve výši 7.720,- Kč měsíčně za dobu od 12. 8. 2003 do 31. 12. 2006, a v souvisejícím nákladovém výroku. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil v rozsahu vymezeném ve výroku I. tohoto rozsudku i toto rozhodnutí a věc vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.). V dalším řízení soudy nepřehlédnou tvrzení žalovaného o nedostatku aktivní legitimace žalobce s ohledem na nesouhlas ostatních (majoritních) spoluvlastníků domu s požadovaným zvýšením nájemného, kterým se doposud vůbec nezabývaly.
Protože napadený výrok III., pokud jím byla zamítnuta žaloba ohledně povinnosti žalovaného platit nájemné z bytu ve výši 7.720,- Kč měsíčně za období od 1. 1. 2007, je v konečném důsledku věcně správný, Nejvyšší soud aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) dovolání v tomto ohledu zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 7. prosince 2011
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu