26 Cdo 3494/2011
Datum rozhodnutí: 16.05.2012
Dotčené předpisy: § 37 odst. 1 obč. zák., § 39 obč. zák., § 711 odst. 2 písm. b) obč. zák.




26 Cdo 3494/2011
ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobců a) T. H. , bytem N., a b) I. H. , bytem tamtéž, zastoupených JUDr. Petrou Markovou, advokátkou se sídlem Plzeň, Barrandova 19, proti žalovanému městu Nejdek , se sídlem Nejdek, náměstí Karla IV. 239, zastoupenému JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou se sídlem Karlovy Vary, Vítězná 10, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 13 C 658/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. dubna 2011, č. j. 61 Co 456/2010-87, ve znění opravného usnesení ze dne 13. května 2011, č. j. 61 Co 456/2010-95, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 15. dubna 2011, č. j. 61 Co 456/2010-87, ve znění opravného usnesení ze dne 13. května 2011, č. j. 61 Co 456/2010-95, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Karlových Varech (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. 5. 2010, č. j. 13 C 658/2009-50, zamítl žalobu na určení, že výpověď žalovaného ze dne 12. 10. 2009 z nájmu bytu, I. kategorie, o velikosti 2+1 v domě v N. (dále též předmětný byt , resp. byt a předmětný dům ), daná žalobcům, je neplatná; současně rozhodl o nákladech řízení. Vzal především za prokázáno, že žalovaný (vlastník předmětného domu a pronajímatel bytu) dal žalobcům (společným nájemcům bytu) výpověď z nájmu předmětného bytu, datovanou dnem 12. 10. 2009 (dále jen Výpověď ), z důvodů podle § 711 odst. 2 písm. b), c) a d) občanského zákoníku ve znění účinném po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen obč. zák. ), že ve Výpovědi bylo mj. uvedeno, že podle ustanovení § 712 odst. 5 věty první obč. zák. nemají nájemci právo na bytovou náhradu a stačí poskytnout přístřeší, dále že do 60-ti dnů od doručení Výpovědi mají jako společní nájemci podle § 711 odst. 5 obč. zák. právo podat žalobu k soudu na určení její neplatnosti, a že nepodají-li ji v uvedené lhůtě, jsou povinni po uplynutí výpovědní doby byt vyklidit a vyklizený jej žalovanému předat. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že Výpověď je platným právním úkonem, který obsahuje všechny zákonné náležitosti ve smyslu ustanovení § 711 odst. 3 obč. zák., a že uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 2 písm. c) obč. zák. byl naplněn. Za tohoto stavu se nezabýval dalšími uplatněnými výpovědními důvody podle § 711 odst. 2 písm. b) a d) obč. zák.
K odvolání žalobců Krajský soud v Plzni (soud odvolací) rozsudkem ze dne 15. 4. 2011, č. j. 61 Co 456/2010-87, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 5. 2011, č. j. 61 Co 456/2010-95, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že Výpověď je neplatná; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud (s odkazem na citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu) dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že Výpověď je v důsledku absence závazku pronajímatele zajistit nájemcům odpovídající bytovou náhradu, resp. pro neurčitost jeho vyjádření, neplatná (§ 37 odst. 1 a § 39 obč. zák.). Především konstatoval, že jestliže Výpověď obsahuje sdělení, že nájemci nemají právo na bytovou náhradu, stanovuje povinnost nájemců byt vyklidit po uplynutí výpovědní lhůty a přitom současně odkazuje na § 712 odst. 5 obč. zák. a obsahuje text ,,stačí poskytnout přístřeší (jež je bytovou náhradou svého druhu), jedná se o formulaci dvou protichůdných alternativ postupu pronajímatele, které ,,v této části zpochybňují obsah Výpovědi, bez níž nemůže být platná; k jednoznačnému výkladu projevené vůle pronajímatele přitom nelze dospět ani za použití interpretačního ustanovení § 35 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatnil v něm dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Vyjadřuje přesvědčení, že judikaturu citovanou odvolacím soudem nelze aplikovat na souzenou věc, neboť se týkala případů, kdy se pronajímatel ve výpovědi buď vůbec nezavázal poskytnout nájemci bytovou náhradu nebo neurčil na jakou bytovou náhradu má nájemce nárok. Zdůrazňuje, že ve Výpovědi doslova citoval zákon, když uvedl, že podle § 712 odst. 5 věty první obč. zák. nemají nájemci právo na bytovou náhradu, a že jim stačí poskytnout přístřeší. Je tak toho názoru, že z textu Výpovědi je zřejmý jeho závazek přístřeší poskytnout. Dovolatel má za to, že rozšiřující výklad soudů ohledně přístřeší nemá oporu v zákoně a dovozování absolutní neplatnosti výpovědi z nájmu pro neexistenci či neurčitost závazku poskytnout přístřeší, který de lege lata neexistuje, je v rozporu s článkem 4 Listiny základních práv a svobod. Poukazuje na to, že povinnost k zajištění přístřeší v případě výpovědi podle § 711 odst. 2 písm. c) obč. zák. v situaci kdy nájemce vlastní několik bytů a domů a zjevně zneužívá svého vlastnického práva na úkor pronajímatele, když užívá a pronajímá dotovaný byt je v rozporu s dobrými mravy. Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobci se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnili s napadeným rozhodnutím, vyvraceli dovolací námitky a navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř. a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny. Existence uvedených vad nebyla dovolatelem namítána a ani z obsahu spisu nevyplývá.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právním závěru, že Výpověď je neplatná, neboť neobsahuje závazek pronajímatele (žalovaného) zajistit nájemcům (žalobcům) odpovídající bytovou náhradu. Dovolatel v dovolání správnost uvedeného právního názoru zpochybnil.
Výpověď z nájmu bytu jako hmotněprávní úkon pronajímatele musí splňovat jednak náležitosti stanovené v § 711 odst. 3 obč. zák., jednak obecné náležitosti právního úkonu ve smyslu § 34 a násl. obč. zák. Zákon (srov. § 710 odst. 1 a 2, § 711 odst. 3 obč. zák.) předepisuje pro výpověď pronajímatele z nájmu bytu pod sankcí absolutní neplatnosti (§ 40 odst. 1 obč. zák.) písemnou formu.
Podle soudní praxe (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1720/2008, uveřejněný pod R 75/2009 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek) je nezbytné, aby pronajímatel ve výpovědi z nájmu bytu z důvodu podle § 711 odst. 2 písm. b) obč. zák. dostatečně určitým způsobem vymezil formu bytové náhrady, kterou se zavazuje nájemci zajistit, a to nejen pro účely naplnění obecného požadavku na určitost právního úkonu (tak, aby mohl typický účastník v postavení adresáta výpovědi z nájmu tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu odpovídajícím způsobem vnímat), nýbrž i z důvodu právní jistoty účastníků nájemního vztahu. Je tomu tak (také) proto, aby si nájemce nevytvořil mylnou představu o bytové náhradě, která mu přísluší (a mohl se případně rozhodnout, zda podá žalobu na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu).
Závěr odvolacího soudu, že přístřeší je bytovou náhradou (svého druhu), je správný a odpovídá ustálené judikatuře (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 1997, sp. zn. 2 Cdon 568/1997, uveřejněný pod č. 60 v časopise Soudní judikatura 8/1997, již citovaný R 75/2009).
Odvolacímu soudu však nelze přisvědčit, dovodil-li, že Výpověď neobsahuje závazek pronajímatele zajistit bytovou náhradu přístřeší a je proto neplatná.
V projednávané věci žalovaný (pronajímatel) ve Výpovědi sice uvedl, že nájemci (žalobci) nemají právo na bytovou náhradu, že jim však stačí poskytnout přístřeší. Za tohoto stavu nemohli mít žalobci (nájemci) pochyby, že jim jako bytová náhrada náleží přístřeší a že se nemusí z bytu odstěhovat dříve, než jim bude toto přístřeší poskytnuto. I když tedy Výpověď neobsahovala doslovně vyjádřený závazek pronajímatele zajistit odpovídající bytovou náhradu, je výkladem textu Výpovědi (§ 35 obč. zák.) tento projev vůle pronajímatele bez rozumných pochybností zřejmý a tedy i dostatečně určitý (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4284/2009).
Dovolací soud je toho názoru, že Výpověď obstojí i za situace, kdy její text obsahuje v poslední větě formulaci .. jste povinni po uplynutí výpovědní lhůty byt vyklidit a vyklizený nám předat , neboť je nutno ji vykládat v návaznosti na předchozí část této věty, jakož i v návaznosti na předchozí text Výpovědi. Ostatně z tvrzení žalobců v průběhu řízení je zřejmé, že si byli vědomi toho, že jim při vyklizení bytu přísluší přístřeší.
Odkaz odvolacího soudu na konkrétní judikáty dovolacího soudu není zcela přiléhavý, neboť tyto se týkají případů, kdy výpověď pronajímatele buď vůbec neobsahovala údaj o bytové náhradě nebo tato bytová náhrada nebyla specifikována tak, že jde o přístřeší. Pro úplnost lze podotknout, že jednotlivé konkrétní výpovědi z nájmu bytu je nutno posuzovat s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu, a to i se zřetelem k tomu, že obsah tohoto hmotněprávního úkonu je třeba zjišťovat i za pomoci výkladu (§ 35 obč. zák.).
Se zřetelem k uvedenému Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. napadené rozhodnutí zrušil, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta první, § 226 o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. května 2012
Doc. JUDr. Věra Korecká, CS.
předsedkyně senátu