26 Cdo 349/2014
Datum rozhodnutí: 19.02.2014
Dotčené předpisy: § 107a o. s. ř.



26 Cdo 349/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce Ing. Tomáše Zůzy , se sídlem v Praze 10, Kodaňská 45, správce konkursní podstaty úpadkyně VELTEX spol. s r.o., v konkursu, se sídlem v Praze 10 Vršovicích, Moskevská 95/45, IČ: 48039691, zastoupeného JUDr. Lambertem Halířem, advokátem se sídlem v Praze 5 Smíchově, Kroftova 329/1, proti žalované DIRICKX BOHEMIA spol. s r.o. , se sídlem v Havlíčkově Brodě, U Panských 1447, IČ: 49810090, zastoupené Mgr. Irenou Jonákovou, advokátkou se sídlem v Havlíčkově Brodě, Horní 14, o zaplacení částky 337.339,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 5 C 19/2007, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. listopadu 2013, č. j. 17 Co 125/2013-489, takto: Dovolání se zamítá .
O d ů v o d n ě n í :

Žalobce jako správce konkursní podstaty úpadkyně VELTEX spol. s r.o., se sídlem v Praze 10 Vršovicích, Moskevská 95/45 (dále jen úpadkyně ), se domáhal, aby žalovaná zaplatila do konkursní podstaty úpadkyně částku 337.339,70 Kč s příslušenstvím (v podobě úroků z prodlení) z titulu dlužného nájemného (v širším smyslu) za období od 5. prosince 2005 do 30. června 2006 z nebytových prostor, které jí úpadkyně pronajala nájemní smlouvou ze dne 22. července 2003 na dobu určitou do 1. září 2013.
V pořadí první a druhý rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě (soudu prvního stupně), tj. zamítavý rozsudek ze dne 21. ledna 2009, č. j. 5 C 19/2007-193, a vyhovující rozsudek ze dne 5. dubna 2011, č. j. 5 C 19/2007-304, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 17. května 2011, č. j. 5 C 19/2007-314, byly k odvolání obou účastníků zrušeny usneseními Krajského soudu v Hradci Králové jako soudu odvolacího ze dne 9. září 2009, č. j. 17 Co 146/2009-222, a ze dne 31. srpna 2011, č. j. 17 Co 295/2011-331; současně byla věc vždy vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí třetím) ze dne 6. listopadu 2012, č. j. 5 C 19/2007-433, žalobu zamítl a žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení v částce 275.531,- Kč.
Proti citovanému (v pořadí třetímu) rozsudku soudu prvního stupně podal včasné odvolání žalobce, který následně v průběhu odvolacího řízení podáním ze dne 31. ledna 2013 navrhl, aby do řízení na jeho místo vstoupila společnost MARTIBE s.r.o., se sídlem v Praze 5 Košířích, Musílkova 104/40, IČ: 24151599 (dále jen jmenovaná společnost ), s čímž jmenovaná společnost vyslovila písemný souhlas. Uvedený návrh odůvodnil tvrzením, že dne 8. ledna 2013 uzavřel jako postupitel s ní jako s postupníkem smlouvu o postoupení mimo jiné i pohledávky na zaplacení dlužného nájemného, jež je předmětem řízení v dané věci (viz podání na č. l. 449 a 450 spisu).
Odvolací soud usnesením ze dne 12. listopadu 2013, č. j. 17 Co 125/2013-489, zamítl návrh, aby na místo žalobce vstoupila do řízení jmenovaná společnost. Odvolací soud sice dovodil, že žalobce doložil postoupení své pohledávky na dlužné nájemné na jmenovanou společnost, která vyslovila souhlas se svým vstupem do řízení na jeho místo, a že tedy byly splněny formální předpoklady pro vyhovění návrhu na procesní nástupnictví ve smyslu § 107a zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném v době rozhodování odvolacího soudu (dále jen o.s.ř. ). Přesto však dospěl k závěru, že uvedenému návrhu nelze vyhovět. Podle jeho názoru bylo totiž cílem tohoto návrhu zneužití procesní právní úpravy (§ 2 o.s.ř.) s úmyslem, aby se
žalobce vyhnul uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení vynaložených žalovanou v daném sporu a potažmo aby se její eventuální pohledávka na náhradu nákladů řízení stala nedobytnou. V této souvislosti zejména zdůraznil, že postoupení pohledávky žalobcem bylo podle učiněných skutkových zjištění motivováno snahou odvrátit zatížení konkursní podstaty stanovenou náhradovou povinností (míněno povinností k náhradě nákladů řízení uloženou žalobci v pořadí třetím rozsudkem soudu prvního stupně), přičemž v řízení nebyly doloženy dostatečné podklady pro přesvědčivý závěr , že jmenovaná společnost je podle všeho subjektem, jehož majetkové, resp. celkové hospodářské poměry vylučují, že se jeho vstupem do řízení vyhlídky žalované na uspokojení jejího případného náhradového práva zhorší . Dodal, že o účelovosti návrhu žalobce na procesní nástupnictví pak svědčí i okolnost, že podle údajů zapsaných v obchodním rejstříku jmenovaná společnost vznikla teprve v roce 2011, má základní kapitál pouhých 200.000,- Kč, její vlastnická struktura sestává toliko z jediného společníka, ve sbírce listin má založeny pouze dokumenty týkající se jejího vzniku a má se zabývat prováděním staveb, jejich změnami a odstraňováním, a také blíže nespecifikovanými výrobou, obchodem a službami neuvedenými v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona .
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 238a o.s.ř. V dovolání mimo jiné namítl, že v daném případě je nepochybné, že nastala právní skutečnost (představovaná smlouvou o postoupení pohledávky), s níž právní předpisy spojují převod práva, o něž jde v souzené věci (právo na zaplacení dlužného nájemného), a že jenom ničím nepodložená obava (nikoliv jistota), že případná pohledávka na náhradu nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou , odvolacímu soudu neumožňovala zamítnout jeho návrh na procesní nástupnictví podle § 107a o.s.ř. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 23 Cdo 1665/2013. Podle jeho mínění navíc nelze ztratit ze zřetele, že následkem nevyhovění návrhu na procesní nástupnictví dojde k zamítnutí žaloby pro nedostatek jeho aktivní věcné legitimace, neboť již není vlastníkem předmětné pohledávky . Navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu změnil tak, že jeho návrhu na procesní nástupnictví vyhoví.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s důvody napadeného usnesení, vyvracela správnost uplatněných dovolacích námitek a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalobce (dovolatele) proti citovanému usnesení odvolacího soudu projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 2 ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb. dále opět jen o.s.ř. ).
Dovolací soud předně shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle § 238a o.s.ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§ 107a).
Poté přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovoláním nebyla zpochybněna správnost právního názoru (který ostatně dovolateli prospívá), že byly splněny (formální) předpoklady pro vyhovění návrhu na procesní nástupnictví ve smyslu § 107a o.s.ř. Za této situace dovolací soud z uvedeného právního názoru vychází.
Ustálená soudní praxe (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. října 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněné pod č. 46/2012 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení ze dne 25. června 2013, sp. zn. 23 Cdo 1665/2013, na nějž dovolatel odkázal v dovolání) dovodila, že nelze vyloučit, že soud může ve výjimečných případech založit důvod k zamítnutí žalobcova návrhu podle § 107a o.s.ř. (při jinak formálně doložených předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno) prostřednictvím ustanovení § 2 o.s.ř. Takový postup by byl namístě např. tehdy, bylo-li by možno dovodit podle toho, co v řízení vyšlo najevo, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí dle § 107a o.s.ř. je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou. Prostá obava, že případná pohledávka na náhradě nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou, však k takovému kroku nepostačuje. Obdobný závěr přijal (mimo jiné s odkazem na citované R 46/2012) Ústavní soud, jenž v nálezu ze dne 9. února 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11, zdůraznil, že obecné soudy nemohou přistupovat k rozhodnutí o procesním nástupnictví podle § 107a o.s.ř. formalisticky, ale musí také posoudit skutečnost, zda nejde pouze o účelové zneužití procesní úpravy zejména s ohledem na ustanovení § 2 o.s.ř. (zda pohledávka nebyla účelově postoupena s úmyslem zneužít procesní úpravu).
V projednávané věci odvolací soud nepochybil, jestliže z citované judikatury vycházel a zabýval se otázkou, zda návrh dovolatele podle § 107a o.s.ř. není zneužitím práva ve smyslu § 2 o.s.ř. Přitom vzal v úvahu všechny zjištěné skutečnosti, zejména pak i dostupné okolnosti na straně jmenované společnosti, a jeho úvaha není zjevně nepřiměřená, a to i s přihlédnutím k časové posloupnosti jednotlivých právně významných událostí a dále k tomu, že v řízení před soudem prvního stupně byl postupitel neúspěšný, byla mu uložena povinnost k náhradě relativně vysokých nákladů řízení a postupníka zastupuje v řízení týž advokát, jenž ve sporu zastupuje postupitele.
Lze uzavřít, že z pohledu uplatněných dovolacích námitek napadené usnesení obstojí. Za této situace dovolací soud dovolání zamítl (§ 243d písm. a/ o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhoduje, neboť dovoláním napadené rozhodnutí není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a řízení nebylo doposud skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. února 2014

JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu