26 Cdo 3487/2007
Datum rozhodnutí: 28.05.2009
Dotčené předpisy:





26 Cdo 3487/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy


JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně M. J., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) Z. o. d. M. a 2) Z. d. M. v l. , zastoupeným advokátem, o zaplacení částky 439.407,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 7 C 719/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. dubna 2007, č.j. 17 Co 234/2005-171, takto:


I. Dovolání žalovaných se odmítají.





II. Žalovaný 1) a žalobkyně mezi sebou nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


III. Žalovaný 2) je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.300,- Kč k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud ve Znojmě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. 3. 2005, č.j. 7 C 719/2004-137, uložil žalovanému 2) zaplatit žalobkyni 429.975,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 2 % za období od 12. 3. 2004 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zastavil řízení (v důsledku zpětvzetí žaloby) proti žalovanému 1) o jeho povinnosti zaplatit žalobkyni 429.975,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 2 % za období od 12. 3. 2004 do zaplacení (výrok II.) a řízení proti žalovaným 1) a 2) o jejich povinnosti zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni 9.432,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 2 % za období od 12. 3. 2004 do zaplacení (výrok III.) a rozhodl výroky IV. a V. o nákladech řízení mezi žalobkyní a žalovanými 2) a 1) a výrokem VI. o povinnosti žalovaného 2) zaplatit soudní poplatek.


K odvolání žalobkyně a žalovaného 2) Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 4. 4. 2007, č.j. 17 Co 234/2005-171, výrokem pod bodem I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích pod body I., IV. a VI., změnil jej ve výroku V. o nákladech řízení mezi žalobkyní a žalovaným 1) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení mezi žalobkyní a žalovanými 1), 2).


Soudy obou stupňů vzaly za zjištěné, že Z. d. M. (dále jen D. ) byl v souvislostí s transformací družstva podle zákona č. 42/1992 Sb.,


o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 42/1992 Sb.), vypočten M. P. základní podíl ve výši 366.182,- Kč představovaný nároky podle § 20 zákona č. 229/1991 Sb.,


o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 229/1991 Sb. ), že základní podíl sestával z náhrady za živý inventář 232.641,- Kč, za mrtvý inventář 81.204,- Kč, za krmiva 71.485,- Kč a za hnojiva 5.046,- Kč, přičemž z náhrady byla odečtena částka 24.194,- Kč již v minulosti proplacená za inventář, že vedle toho byl M. P. vypočten další majetkový podíl 63.793,- Kč za ostatní majetek v hodnotě 366.182,- Kč převzatý a užívaný D., že dne 6. 11. 1992 schválila valná hromada oprávněných osob transformační projekt, že přílohou č. 5 transformačního projektu byl seznam oprávněných osob, v němž byla vedena i M. P., že byla zařazena do registru členů a oprávněných osob ze dne 1. 12. 1992, že nebyla členem D. bezprostředně před transformací ani po transformaci, že smlouvou ze dne 10. 1. 1993 M. P. postoupila svoji pohledávku 429.975,- Kč (představovanou základním a dalším majetkovým podílem) J. J. (zeťovi), že ten byl členem D. před transformací i po transformaci, že v souvislosti s transformací D. dne 11. 12. 2002 zaniklo, a to rozdělením na Z. o. d. M. a Z. d. M., že závazky vůči J. J. převzalo Z. d. M., které dne 6. 3. 2006 vstoupilo do likvidace, že J. J. postoupenou pohledávku do Z. d. M. v likvidaci nevložil, že z něho dne 1. 6. 1996 vystoupil, že dne zemřel, že podle usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 16. 9. 1999, č.j. D 827/99-17, které nabylo právní moci dne 7. 10. 1999, nabyla postoupený majetkový podíl žalobkyně jako pozůstalá manželka, že dopisem ze dne 4. 2. 2004 (doručeným dne 8. 3. 2004) vyzvala oba žalované k úhradě své pohledávky do tří dnů od doručení této výzvy.


Na základě těchto skutkových zjištění soudy obou stupňů uzavřely, že M. P. byla oprávněnou osobou ve smyslu § 14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb., podle něhož jsou oprávněnými osobami občané, kterým se podíl na jmění družstva stanoví podle zvláštních předpisů. Takovým zvláštním předpisem mohl být i zákon č. 229/1991 Sb. Oba soudy dovodily, že M. P. vznikl nárok na náhradu za živý a mrtvý inventář a za zásoby a že ustanovení § 20 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. umožňovalo poskytnutí náhrady za živý a mrtvý inventář a za zásoby podílem na jmění družstva. Vyložily, že podle ustálené judikatury přicházel takový postup v úvahu, pokud se na tom účastníci dohodli. Z chování účastníků soudy dovodily, že takovou dohodu, pro niž zákon nepředepisoval žádnou zvláštní formu a mohla být uzavřena i konkludentně, M. P. a D. uzavřeli. Smlouvu ze dne 10. 1. 1993 označenou jako darovací smlouva, jíž M. P. bezúplatně převedla na J. J. svůj majetkový podíl, soudy hodnotily jako smlouvu o postoupení pohledávky ve smyslu


§ 524 a následujících zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ). Uzavřely, že na základě této smlouvy nabyl J. J. postavení osoby oprávněné z transformace družstva se všemi právy z toho plynoucími, tedy včetně práva na vypořádání takto nabytého majetkového podílu a to bez ohledu na skutečnost, že byl v době převodu pohledávky členem transformovaného družstva . Jelikož po smrti J. J. s ohledem na výsledek dědického řízení nabyla předmětnou pohledávku žalobkyně, získala tak podle názoru soudů obou stupňů postavení osoby oprávněné ve smyslu § 14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb. ona. Vzhledem k tomu, že se nestala členkou transformovaného družstva, neprovozovala zemědělskou výrobu a nebyla prokázána ani existence dohody podle ustanovení § 13 odst. 3 zákona č. 42/1992 Sb., mohla se domáhat vypořádání majetkového podílu peněžitou formou nejdříve ke dni 6. 11. 1999. Protože vyzvala žalovaného 2) k vypořádání majetkového podílu v penězích ve lhůtě do tří dnů od doručení výzvy a výzva byla žalovanému 2) doručena 8. 3. 2004, ocitl se žalovaný 2) dnem 12. 3. 2004 v prodlení se splněním peněžitého závazku.


Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání.


Žalovaný 1) napadl výrok rozsudku odvolacího soudu uvedený pod bodem II.


o nákladech řízení.


Žalovaný 2) dovoláním napadl podle jeho obsahu [§ 41 odst. 2 zákona


č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř. )] výrok ve věci samé. Jeho přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a jako dovolací důvod uplatnil, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Zásadní právní otázky, které dovoláním napadené rozhodnutí řeší v rozporu s hmotným právem, vymezil následovně: 1. Ke kterému okamžiku musí být splněny podmínky pro vznik postavení oprávněné osoby podle ustanovení § 14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb. 2. Zda postavení oprávněné osoby podle § 14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb. lze nabýt kdykoliv v průběhu transformace družstva. 3. Kdy se podíl na jmění družstva stanoví podle zvláštních předpisů. Zpochybnil, že by byla právní předchůdkyně žalobkyně oprávněnou osobou podle § 14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb. Namítal, že v projednávané věci nikdo řádně nezjišťoval, zda, kdy a jak žalobkyně uplatnila u družstva náhradu podle § 20 zákona č. 229/1991 Sb., dále zda jí nárok na náhradu vůbec vznikl a dále zda, kdy a jak došlo k uzavření dohody o náhradě podílem na jmění. Uvedl, že pokud jde o registr členů


a oprávněných osob, který sestavilo D., tak v té době bylo běžné, že se do registru zařazovaly veškeré osoby, jejichž půdu užívalo družstvo v době transformace, a i těmto osobám se bez splnění dalších podmínek zákona č. 42/1992 Sb. vypočetly majetkové podíly. Z takového mylného výpočtu však nemohla vzniknout osobám, které nebyly oprávněnými osobami, žádná práva a povinnosti. Patří mezi notoriety, že transformace družstev probíhala v ovzduší politického nátlaku, nezakrývané snahy o zničení zemědělských družstev, četných zmatků a lidové tvořivosti, vyplývající z dnes již obecně uznávané fatálně nepovedeného legislativního díla zákona č. 42/1992 Sb. Nesouhlasil ani s názorem odvolacího soudu, že se mohla stát žalobkyně oprávněnou osobou podle § 14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb. až po zahájení transformace, tj. až po dni konání první transformační valné hromady. Poukazoval na to, že oprávněné osoby se musely účastnit již první valné hromady (musely být na ni pozvány) jako účastníci transformace a nositelé celé řady specifických práv (účastnit se valné hromady k volbě transformační rady, být volen členem transformační rady, odkoupit podíly podle § 8 zákona č. 42/1992 Sb., účastnit se a hlasovat na valné hromadě k projednání a schválení transformačního projektu, předložit vlastní transformační projekt, rozhodnout se zda bude členem transformovaného družstva či nikoliv, mít vypočten majetkový podíl). Podle žalovaného 2) z uvedeného výčtu práv a povinností vyplývá, že fyzická osoba se mohla a zároveň musela stát oprávněnou osobou přede dnem konání (první) transformační valné hromady k volbě transformační rady. Konkrétní přesný termín, ke kterému se fyzická osoba mohla stát oprávněnou osobou vymezil nejpozději k datu


28. 4. 1992, kdy uplynula lhůta pro přihlášení oprávněných osob. Poukazoval na to, že kdyby se fyzická osoba mohla stát oprávněnou osobou po tomto datu a dokonce po konání první transformační valné hromady, valná hromada by nebyla řádně svolána, nemohla by platně zvolit transformační radu a veškeré navazující úkony transformace by byly vadné a nezákonné. Také by byla výrazně porušena rovnost potenciálních oprávněných osob, protože pro některé z nich by platila prekluzivní lhůta běžící do


28. 4. 1992, zatímco pro jiné by tato lhůta neplatila. Podle jeho názoru se tedy účastníky transformace ex lege staly pouze ty osoby (oprávněné ve smyslu § 14 písm. c/ zákona č. 42/1992 Sb.), které uplatnily nárok na náhradu podle ustanovení § 20 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. u družstva a které se s družstvem dohodly (výslovně či konkludentně), ale nesporně, že jim náhrada bude poskytnuta podílem na jmění v transformaci a které se tak dohodly s družstvem v době od účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. tj. od 24. 6. 1991 do dne 28. 4. 1992 tj. do počátku běhu lhůty pro svolání první transformační valné hromady. Případné dodatečné zapsání takové fyzické osoby do seznamu oprávněných osob protiprávním úkonem družstva nemůže měnit zákon; nemůže zhojit nedostatek zákonných podmínek pro účast v transformací a tím pro vznik nároku na majetkový podíl. Poukazoval dále na to, že právní předchůdkyně žalobkyně nebyla ani oprávněnou osobou podle § 14 písm. b) zákona č. 42/1992 Sb., neboť neprokázala, že D. užívalo půdu nebo jiný její majetek v hodnotě nejméně 30.000,- Kč, že se u družstva písemně přihlásila do tří měsíců od účinnosti zákona č. 42/1992 Sb., tj. do 28. 4. 1992 a že současně s přihláškou prokázala, že její majetek družstvo převzalo a užívá ke dni účinnosti zákona č. 162/1990 Sb. Rozsudky soudů obou stupňů tak podle něho spočívají na posouzení věci v rozporu s hmotným právem. Navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.


Žalobkyně se vyjádřila k dovolání žalovaného 2) tak, že navrhl, aby bylo jeho dovolání zamítnuto .


Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 20. července 2005, tedy po 1. dubnu, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních předpisů (srov. čl. II., bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen o.s.ř. ).


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a odst. 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval jeho přípustností.


Nejdříve se Nejvyšší soud zabýval přípustnost dovolání žalovaného 1) do výroku odvolacího soudu, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.


Rozhodnutí o nákladech řízení (a to i v případě, že je součástí výrokové části rozsudku) má, jde-li o jeho formu, povahu usnesení (§ 167 odst. 1 o.s.ř. ve spojení


s § 211 o.s.ř.).


Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu


a proti usnesení odvolacího soudu,


jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,


jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení), proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,


jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.


Podle § 237 odst. 1 písm. a), b) a c) o.s.ř. nemůže být dovolání proti napadeným nákladovým výrokům přípustné už proto, že výrok o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé. Pojem věc sama je totiž právní teorií i soudní praxí vykládán jednotně tak, že jde o předmět, ohledně něhož se řízení vede tedy žalobou uplatněný nárok, o němž má být v řízení věcně rozhodnuto.


Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům však nelze opřít ani o další ustanovení občanského soudního řádu upravující přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu (srov. § 238 odst. 1, § 238a odst. 1, § 239 o.s.ř.). Z řečeného vyplývá, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu přípustné.


Nejvyšší soud proto (aniž ve věci nařizoval jednání podle § 243a odst. 1 věty první o.s.ř.) dovolání žalovaného 1) podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobkyní a žalovaným 1) je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalovaný 1), jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalobkyni v souvislosti s dovolacím řízením žalovaného 1) náklady nevznikly.


Dále se Nejvyšší soud zabýval přípustnost dovolání žalovaného 2). Přestože dovolatel výslovně uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v jeho výrocích uvedených pod body I. a III., z obsahu jeho dovolání vyplývá, že napadl pouze výrok odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části, jímž byl zavázán zaplatit žalobkyni částku 429.975,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 2 % za období od 12. 3. 2004 do zaplacení.


Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.


Podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.


Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle


§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.


I když dovolatel výtkou, že nebyly splněny předpoklady stanovené v § 14


písm. c) zákona č. 42/1992 Sb., formálně avizoval dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ve skutečnosti vzhledem k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) uplatnil námitkami (že v řízení nebyl předložen řádný důkaz o tom, že právní předchůdkyni žalobkyně svědčil restituční nárok na náhradu za živý a mrtvý, že nebylo náležitě prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně tento nárok uplatnila řádně a včas u D., že je nedostatečné a tedy nesprávné zjištění o tom, že mezi ní a D. byla uzavřena dohoda o vypořádání těchto nároků podílem na jmění D., když takové zjištění je čerpáno s ohledem na úkony účastníků při transformaci i na jejich následné počínání, že za spolehlivý důkaz nelze pokládat ani registr členů a oprávněných osob a že soudy obou stupňů nesprávně uvěřily pouze žalobkyni) dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., jímž brojil proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud stejně jako soud prvního stupně čerpal svá skutková zjištění pro posouzení otázek, zda žalobkyně je oprávněnou osobou podle § 14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb. Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením tak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech, musel by návazně dospět k odlišným právním názorům při posouzení věci podle § 14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb. Dovolatel však přehlédl, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o.s.ř.) přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li jako v daném případě přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.


Dovolatel pak prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. zpochybnil právní závěr odvolacího soudu, že shora uvedená dohoda může být uzavřena až do schválení transformačního projektu. Z pohledu rozsudku odvolacího soudu by proto mohlo jít o otázku zásadního právního významu. Protože se však odvolací soud od ustáleného řešení této otázky neodchýlil, nelze vzhledem k ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. přisoudit rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam.


Z textu ustanovení § 14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb., zejména ze slov kterým se podíl stanoví a dále z ustanovení § 7 odst. 2 písm. a) zákona č. 42/1992 Sb., podle něhož se pro uspokojení nároků, které mohou být uplatněny podle zvláštních předpisů a nebyly uplatněny ke dni schválení transformačního projektu odečte od čistého jmění částka, která bude použita k jejich uspokojení, vyplývá, že ohledně oprávněných osob podle § 14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb., jde o stanovení podílu při transformaci nikoliv před ní a že časovým limitem pro vypořádání jejich nároků v základním podílu na majetku družstva (srov. § 7 odst. 4 zákona č. 42/1992 Sb.) je schválení transformačního projektu. Skutečnost, že základní podíl ve smyslu ustanovení § 7 odst. 4 věta první zákona č. 42/1992 Sb., mohl být vypočten pouze tehdy, jestliže nárok na náhradu existoval podle zvláštních předpisů ke dni schválení transformačního projektu Nejvyšší soud opakovaně zdůraznil v řadě rozhodnutí (srov. rozsudek ze dne 30. 12. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1098/96, rozsudek ze dne 26. 1. 1999, sp. zn. 24 Cdo 1818/98, rozsudek ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 29 Odo 1175/2003). Pokud tedy odvolací soud pokládal za rozhodné období pro uzavření dohody o vypořádání restitučních náhrad podílem na jmění družstva ještě i časový úsek až do schválení transformačního projektu, je jeho právní posouzení v souladu s ustálenou judikaturou a tedy i v souladu s hmotným právem.


Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání žalovaného 2) není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle § 243b odst. 5 věty první


a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobkyní a žalovaným 2) dovolací soud rozhodl podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1


a § 142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal žalovaného 2), který nebyl úspěšný, k náhradě nákladů dovolacího řízení, jež žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním jejího vyjádření (prostřednictvím advokáta) k dovolání žalovaného 2). Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 10.000,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 bod 5. ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění).


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.


V Brně dne 28. května 2009


JUDr. Miroslav Ferák, v. r.


předseda senátu