26 Cdo 3482/2011
Datum rozhodnutí: 23.08.2012
Dotčené předpisy: § 659 obč. zák., § 126 odst. 1 obč. zák.




26 Cdo 3482/2011


ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce JUDr. Tomáše Pelikána , advokáta se sídlem Praha 1, Dušní 22, insolvenčního správce Pražského stavebního bytového družstva se sídlem Praha 5, Na Hutmance 7/300, zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem Praha 5, Jindřicha Plachty 3163/28, proti žalovanému D. Č. , zastoupenému Mgr. Danielem Šimánkem, advokátem se sídlem Čelákovice, Vašátkova 176, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 26 C 37/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2010, č. j. 39 Co 219/2010-84, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2010, č. j. 39 Co 219/2010-84, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í:
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. 2. 2010, č. j. 26 C 37/2009-55, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost vyklidit a žalobci předat do 15 dnů od právní moci rozsudku byt bytovou jednotku č. 2489/8 v objektu bydlení budově vedené pod popisnými čísly 2486, 2487, 2488, 2489, 2490 a 2491, postavené na pozemcích parc. č. 2780/2, 2780/3, 2780/4, 2780/5, 2780/6, 2780/7, zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha, obec Praha, na LV č. 3025 pro katastrální území Stodůlky (dále jen předmětný byt , resp. byt ); současně rozhodl o nákladech řízení. Po provedeném dokazování vzal zejména za zjištěno, že Pražské stavební bytové družstvo (dále též Družstvo nebo úpadce ) je zapsáno v katastru nemovitostí jako vlastník předmětného bytu, že na jeho majetek byl prohlášen konkurz s účinky ke dni 17. 4. 2009 a insolvečním správcem byl ustanoven JUDr. Tomáš Pelikán, advokát se sídlem Praha 1, Dušní 22, jenž navrhl, aby v řízení bylo pokračováno, že Družstvo jako budoucí převodce bytu a žalovaný jako budoucí nabyvatel bytu uzavřeli dne 1. 4. 1993 smlouvu o uzavření smlouvy budoucí o majetkovém převodu bytu z družstevního majetku (dále jen Smlouva o smlouvě budoucí ), v níž se Družstvo zavázalo, že s žalovaným uzavře smlouvu o majetkovém převodu bytu a že žalovaný uhradil Družstvu sjednanou kupní cenu ve výši 590.128,- Kč a předmětný byt převzal. Vzal rovněž za prokázáno, že dne 22. 3. 1994 uzavřelo Družstvo s žalovaným k předmětnému bytu smlouvu označenou jako Smlouva z 22. 3. 1994 reg. č. 638 (dále jen Smlouva z 22. 3. 1994 ), uzavřenou na dobu určitou, která začne běžet dnem jejího podpisu a skončí vložením vlastnického práva k předmětnému bytu a spoluvlastnickému podílu na společných částech domu do katastru nemovitostí, vedeného Katastrálním úřadem Praha -město , že nájem byl sjednán s ohledem na uzavření Smlouvy o smlouvě budoucí jako bezúplatný, a že Družstvo uzavřelo s žalovaným dne 29. 11. 1995 dodatek ke Smlouvě o smlouvě budoucí, dle něhož bude převod předmětného bytu proveden podle zákona č. 72/1994 Sb., a to ve lhůtě 12 měsíců ode dne, kdy bude mezi vlastníkem zastavěného pozemku (hl. m. Prahou) a budoucím prodávajícím (Družstvem) upraven právní vztah způsobem, který vyžaduje citovaný zákon. Na tomto skutkovém podkladě především dovodil, že Smlouva z 22. 3. 1994 svým obsahem odporuje zákonu a je proto absolutně neplatná podle § 39 občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen obč.zák. ), neboť přestože je označena jako nájemní, nesplňuje jednu z podstatných náležitostí nájemní smlouvy podle § 663 a násl. obč.zák., kterou je její úplatnost. Dospěl k závěru, že na základě neplatné nájemní smlouvy nemohl mezi Družstvem a žalovaným vzniknout nájemní vztah, a jelikož se žalovaný nestal z důvodů rozvedených v odůvodnění rozsudku ani vlastníkem předmětného bytu, užívá byt bez právního důvodu. Na základě toho žalobě na vyklizení s poukazem na § 126 obč.zák. vyhověl, přičemž neshledal důvody, pro něž by výkon práva žalobce byl v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč.zák.).
Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 15. 12. 2010, č. j. 39 Co 219/2010-84, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil, přisvědčil i jeho právnímu závěru, že Smlouva z 22. 3. 1994 není platnou nájemní smlouvou ve smyslu § 663 a násl. obč.zák. Současně konstatoval, že je třeba na ni nahlížet dle toho, jaký právní úkon byl obsahem i účelem této smlouvy podle vůle jejich účastníků . S poukazem na znění ustanovení § 659 obč.zák. dovodil, že Smlouva z 22. 3. 1994 splňuje všechny atributy smlouvy o výpůjčce, a třebaže byla účastníky označena jak smlouva nájemní, jednalo se fakticky o smlouvu o výpůjčce. Odvolací soud se neztotožnil s námitkou žalobce, že případná výpůjčka by již stejně zanikla s ohledem na ustanovení § 255 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), přičemž v této souvislosti uvedl, že nebylo prokázáno, že by žalobce o vrácení věci ve smyslu citovaného ustanovení požádal; za žádost o vrácení výpůjčky přitom nemůže být považována ani podaná žaloba, neboť ta uvedené tvrzení neobsahuje a ani obsahovat nemohla, neboť v té době ještě úpadce v konkurzu nebyl. Uzavřel, že žalovaný tak užívá předmětný byt na základě právního titulu, jímž je smlouva o výpůjčce. Na základě toho rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatnil v něm dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř. Vyjadřuje přesvědčení, že závěr odvolacího soudu, že Smlouva z 22. 3. 1994 byla ve skutečnosti smlouvou o výpůjčce, je nesprávný, neboť vůle stran uzavřít nájemní smlouvu byla účastníky shodně deklarována a je rovněž zcela nepochybná z názvu Smlouvy, jejího textu a v hlavičce Smlouvy obsaženého odkazu na § 685 obč.zák.; prakticky jediným prvkem smlouvy o výpůjčce, který v sobě Smlouva zahrnuje, je bezúplatnost. Namítá, že uvedený závěr nemá oporu v provedeném dokazování a jelikož odvolací soud ani nijak neodůvodnil, z čeho dovodil vůli účastníků uzavřít smlouvu o výpůjčce, je jeho rozhodnutí rovněž nepřezkoumatelné. Dále vyjadřuje nesouhlas s názorem odvolacího soudu, že žaloba nemůže být považována za žádost o vrácení věci podle § 255 insolvenčního zákona a namítá, že podání žaloby na vyklizení nemovitosti lze interpretovat jako žádost o vrácení výpůjčky. Poukazuje na to, že z jeho jednání v celém řízení je viditelná vůle, aby mu předmětný byt byl vrácen, resp. jej žalovaný přestal užívat, a namítá, že jeho veškeré úkony (podání žaloby a návrhu na pokračování v řízení dle § 264 insolvenčního zákona, jakož i veškerá jeho tvrzení a vyjádření) směřovaly k vrácení eventuelní výpůjčky a je možno je i jako žádost o její vrácení interpretovat. V této souvislosti vyjadřuje názor, že žalovanému nesvědčí právo užívat předmětný byt ani na základě smlouvy o výpůjčce, neboť došlo k zániku výpůjčky podle § 255 insolvenčního zákona. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o.s.ř., a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny. Z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) vyplývá, že posléze uvedenou vadu uplatňuje dovolatel námitkou, že odvolací soud neodůvodnil svůj právní závěr, že v případě Smlouvy jde o smlouvu o výpůjčce podle § 659 a násl. obč.zák., z čehož dovozuje nepřezkoumatelnost rozsudku v této části. Uvedená námitka obsahově souvisí s dovolacím důvodem podle § 242 odst. 2 písm. b) o.s.ř. - viz níže. Jiné vady nebyly dovolatelem namítány a ani z obsahu spisu se nepodávají.
Přestože dovolatel ve svém dovolání formálně uplatnil rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., zastává dovolací soud názor, že ostatní námitky dovolatele obsahově rovněž vystihují dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolatel především brojí proti právnímu závěru odvolacího soudu, že v případě Smlouvy jde o smlouvu o výpůjčce ve smyslu § 659 a násl. obč.zák.
Podle § 34 obč.zák. právní úkon je projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem vůle spojují.
V projednávané věci dospěl odvolací soud k závěru, že Smlouva z 22. 3. 1994 je smlouvou o výpůjčce podle o 659 obč.zák. Uvedený závěr učinil poté, co porovnal znění této smlouvy s formálními znaky uvedeného smluvního typu upraveného v zákoně, aniž by se zabýval tím, jaká byla vůle účastníků této smlouvy, tj. zda skutečně zamýšleli vyvolat právní následky, jež zákon se smlouvou o výpůjčce spojuje. Přitom pro úvahu o tom, jakému smluvnímu typu odpovídá konkrétní smlouva, je obecně vzato významné právě to, jaký právní následek její účastníci zamýšleli vyvolat.
Právní posouzení věci odvolacím soudem je tak neúplné, a tudíž i nesprávné.
Veden nesprávným právním názorem se odvolací soud nezabýval posouzením věci z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák. a námitkami, jež v tomto směru vznášel žalovaný (a to i ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně).
Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. napadené rozhodnutí zrušil, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o.s.ř.). V něm odvolací soud nepřehlédne právní názor vyjádřený ve stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněném pod č. 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. v jeho rozsudku z 24. 4. 2012, sp.zn. 26 Cdo 915/2011.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta první, § 226 o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. srpna 2012

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu