26 Cdo 3481/2011
Datum rozhodnutí: 20.03.2013
Dotčené předpisy: § 711 odst. 2 písm. c) obč. zák.




26 Cdo 3481/2011
ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobců a) P. V. , b) M. V. , obou bytem v P., zastoupených Mgr. Markem Czivišem, advokátem se sídlem v Praze 3, Přemyslovská 13, proti žalované Fedrosa s. r. o., se sídlem v Praze 4, Vojtova 1968/30, identifikační číslo osoby 27121381, zastoupené JUDr. Lenkou Smolíkovou, LL. M., advokátkou se sídlem v Praze 2, Rubešova 8, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 6 C 256/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. února 2011, č. j. 68 Co 579/2010-176, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. února 2011, č. j. 68 Co 579/2010-176, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 30. 8. 2010, č. j. 6 C 256/2008-127, ve znění usnesení ze dne 30. 8. 2010, č. j. 6 C 256/2008-134, určil, že výpověď z nájmu bytu o velikosti 3+1 s příslušenstvím nacházející se v domě v P., (dále jen předmětný byt nebo byt ), ze dne 11. 11. 2008, je neplatná a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Zjistil, že právní předchůdkyně žalované J. P. (jako pronajímatelka a vlastnice domu) dala dne 11. 11. 2008 žalobcům (nájemcům bytu) výpověď z nájmu předmětného bytu (dále jen Výpověď ), kterou odůvodnila tím, že mají více bytů (§ 711 odst. 2 písm. c/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění do 31. 10. 2011, dále též jen obč. zák. ), neboť jsou spoluvlastníky bytové jednotky v domě na adrese P., S., zapsané na listu vlastnictví pro k. ú. N. M. (dále též jen byt v S. ), a dalších nemovitostí tam specifikovaných, a dále tím, že byt bez vážných důvodů užívají jen občas, neboť dlouhodobě bydlí v P. u R. (§ 711 odst. 2 písm. d/ obč. zák.). Zjistil, že žalobci byli vlastníky domu s byty v S. ulici (na základě restituce), že byty, vyjma bytu, posléze prodali asi za 3,5 mil. Kč, že již v té době byli několik let nájemci bytu v S. manželé K., že byt měli v nájmu i ke dni dání Výpovědi, že platili tzv. regulované nájemné, o jehož výši vedli s žalobci spor, že tento byt žalobci po doručení Výpovědi převedli na svého syna M. V. a že manželé K. následně v prosinci 2009 nájem ukončili a z bytu v S. se odstěhovali. Dospěl k závěru, že byt v S. byl obsazen nájemci, a proto v něm žalobci nemohli uspokojit svou bytovou potřebu, a že nelze po žalobcích spravedlivě požadovat, aby se uvolnění bytu domáhali žalobou na přivolení k výpovědi z nájmu bytu podle § 711 odst. 1 písm. a) obč. zák. Dále dospěl k závěru, že bytovou potřebu nemohli žalobci uspokojit ani v dalších nemovitostech, na něž poukazovala pronajímatelka ve Výpovědi a nebyl naplněn ani uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 2 písm. d) obč. zák. Pro závěr o naplněnosti výpovědních důvodů považoval za nevýznamné majetkové poměry žalobců.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 14. 2. 2011, č. j. 68 Co 579/2010-176, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Skutková zjištění soudu prvního stupně považoval za správná, posoudil je však jinak po právní stránce. Dospěl k závěru, že žalobci měli reálnou možnost uspokojovat svou bytovou potřebu v bytě v S., museli si být vědomi, že byť jsou vlastníci bytu, užívají nájemní byt jiného vlastníka, a situaci měli řešit dáním výpovědi manželům K. z důvodu § 711 odst. 1 písm. a) obč. zák. (neboť byt potřebovali pro sebe) a přivolením soudu k této výpovědi, měli i dostatečné finanční prostředky k zajištění bytové náhrady pro vypovídané nájemce. Přihlédl i k tomu, že žalobci svou bytovou situaci dlouhodobě nijak neřešili, že po doručení Výpovědi převedli byt v S. na syna, že po odstěhování manželů K. byl tento byt ponechán prázdný, a žalobci nadále užívali byt žalované. Uzavřel, že závěr o existenci dalšího bytu žalobců, tak odpovídá i spravedlivému uspořádání vztahů pronajímatele, vlastníka domu a nájemců. S ohledem na svůj závěr o naplněnosti výpovědního důvodu podle § 711 odst. 2 písm. c) obč. zák. pro existenci bytu v S., se již odvolací soud nezabýval existencí dalších nemovitostí označených ve Výpovědi a tím, zda v nich mohli žalobci uspokojit svou bytovou potřebu, ani naplněností dalšího uplatněného výpovědního důvodu podle § 711 odst. 2 písm. d) obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, aniž by se zabývali jeho přípustností, namítali, že rozsudek odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování, vychází z nesprávného hodnocení důkazů a písemné odůvodnění neodpovídá jeho ústnímu odůvodnění u odvolacího jednání. Nesouhlasili se závěrem odvolacího soudu, že měli objektivní možnost uspokojit svou bytovou potřebu v bytě v S., tento byl po celou dobu užíván manžely K., kteří platili regulované nájemné, marně se pokoušeli dosáhnout přivolení soudu k výpovědi z nájmu tohoto bytu, nedisponovali ani náhradním bytem, který by v případě, že by v řízení uspěli, museli manželům K. zajistit. Vytýkali odvolacímu soudu, že se nezabýval tím, zda byl byt v S. jako byt zkolaudován a zda byl způsobilý k užívání, ani tím, že Výpověď nebyla doručena jejich synovi, jenž předmětný byt rovněž užíval. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil mu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že napadený rozsudek považuje za správný, vyvracela námitky žalobců a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (tj. před 1. 1. 2013), Nejvyšší soud v souladu s čl. II bodu 7 tohoto zákona projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen o. s. ř. ).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjekty k tomu oprávněnými účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky jejich advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Podle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) dovolatelé posléze uvedenou vadu řízení namítli (námitkou, že při odůvodnění rozhodnutí po vyhlášení rozsudku u odvolacího jednání, odvolací soud uvedl, že výpovědní důvod neužívání bytu podle § 711 odst. 2 písm. d) obč. zák. nebyl dán, zatímco v písemném odůvodnění uvedl, že případné naplnění tohoto výpovědního důvodu není významné). O průběhu odvolacího jednání, u něhož byl vyhlášen napadený rozsudek, byl sepsán protokol, záznam jednání nebyl pořízen (§ 40 odst. 1, 2 o. s. ř.). V protokole obsah ústního odůvodnění napadeného rozsudku sice zachycen není, protože však vadou ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. není jakákoliv vada řízení, ale jen taková vada, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a odvolací soud své rozhodnutí na (ne)naplněnosti výpovědního důvodu podle § 711 odst. 2 písm. d) obč. zák. nezaložil, nemohlo by ani jeho případné odlišné odůvodnění rozhodnutí v této části mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. tedy nebyl užit opodstatněně; jiné vady řízení podřaditelné pod tento dovolací důvod z obsahu spisu nevyplynuly.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. zpochybnili dovolatelé správnost závěru odvolacího soudu, že je naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 2 písm. c) obč. zák., neboť mají kromě předmětného bytu i další byt, a to byt v Salmovské.
Soud posuzuje existenci výpovědního důvodu podle § 711 odst. 2 písm. c) obč. zák. vždy k okamžiku doručení výpovědi nájemcům bytu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 2. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1081/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročníku 1999, pod číslem 68 a ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4472/2009).
Dovolatelům v době doručení Výpovědi svědčilo právo nájmu k předmětnému bytu a zároveň byli i vlastníky bytu v S., byt v S. tak lze považovat za další byt dovolatelů. Jeden ze základních předpokladů naplněnosti výpovědního důvodu podle § 711 odst. 2 písm. c) obč. zák., existence dvou bytů, tedy byl splněn (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 4. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1653/1998, uveřejněný pod číslem 20/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dalším předpokladem naplnění výpovědního důvodu podle § 711 odst. 2 písm. c) obč. zák. je však kromě toho, že nájemce má dva byty, také to, že na něm lze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden z nich.
Ze skutkových zjištění odvolacího soudu vyplývá, že byt v S. získali dovolatelé v restituci a že již v té době (a tento stav se do doby doručení Výpovědi nezměnil) v něm bydleli na základě nájemní smlouvy manželé K., kteří platili regulované nájemné. Byt v S. byl tedy obsazen nájemníky, dovolatelé proto neměli objektivní možnost v něm bydlet a nelze tak po nich spravedlivě požadovat, aby užívali pouze tento byt (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2911/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 04. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4472/2009). Mohli-li dovolatelé uspokojit svou bytovou potřebu v bytě v S. jen v případě, že by soud přivolil k výpovědi, kterou by dali nájemcům tohoto bytu podle § 711a odst. 1 písm. a) obč. zák., pak tímto bytem volně nedisponovali, ani neměli možnost v něm realizovat své bydlení bez obtíží a nelze jim klást k tíži, že manželům K. (z tohoto důvodu) výpověď nedali. Pro závěr, zda lze po dovolatelích spravedlivě požadovat, aby užívali k uspokojení své bytové potřeby jen byt v S., není významné jejich nakládání s tímto bytem po doručení Výpovědi.
Protože vzhledem k uvedenému není rozhodnutí odvolacího soudu správné, dovolací soud ho zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.) a podle § 243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V dalším řízení se odvolací soud bude zabývat naplněností uplatněného výpovědního důvodu i s ohledem na další tvrzené nemovitosti dovolatelů a naplněností dalšího uplatněného výpovědního důvodu (§ 711 odst. 2 písm. d/ obč. zák.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. března 2013

JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu