26 Cdo 3479/2007
Datum rozhodnutí: 03.07.2009
Dotčené předpisy:




26 Cdo 3479/2007

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně m. č. P., zastoupené advokátkou, proti žalované Mgr. J. K., zastoupené advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.zn. 10 C 274/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2006, č. j. 39 Co 32/2006-265, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2006, č. j. 39 Co 32/2006-265, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. října 2005, č. j. 10 C 274/2004-239, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. května 2007, č. j. 10 C 274/2004-275, se zrušují a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se žalobou původně domáhala přivolení k výpovědi z nájmu žalované Mgr. J. K. a žalovaného J. F. k bytu č. 9, II. kategorie, o třech pokojích a kuchyni s příslušenstvím, v 4. podlaží domu č.p. 338 v P. N., Dittrichova 11 (dále jen předmětný byt nebo byt a předmětný dům , resp. dům ).

Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 25. 3. 2003, č.j. 10 C 8/2000-145 (poté, co jeho vyhovující rozsudek ze dne 5. 4. 2001, č. j. 10 C 8/2000-51, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2001, č. j. 22 Co 261/2001-82, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), zastavil (pro zpětvzetí žaloby) řízení vůči žalovanému J. F., a zamítl žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu žalované k předmětnému bytu; současně rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 12. 6. 2003, č.j. 22 Co 225/2003-171, v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky (soud dovolací) rozsudkem ze dne 18. 11. 2004, č.j. 26 Cdo 2098/2003-188, rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Soud prvního stupně v pořadí třetím rozsudkem ze dne 17. 10. 2005, č.j. 10 C 274/2004-239, přivolil k výpovědi z nájmu žalované k předmětnému bytu, určil, že nájem skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, a žalované uložil povinnost byt vyklidit do 15 dnů po uplynutí výpovědní lhůty; současně rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 20. 9. 2006, č.j. 39 Co 32/2006-265, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, zrušil ho ve výroku o nákladech řízení a věc vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení soudu prvního stupně, který poté rozhodl o nákladech řízení usnesením ze dne 18. 5. 2007, č.j. 10 C 274/2004-275.

Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že dne 7. 1. 1997 uzavřela žalobkyně (jíž byla svěřena správa předmětného domu ve vlastnictví hlavního města Prahy) se žalovanou a jejím tehdejším manželem J. F. smlouvu o nájmu předmětného bytu, kteří v té době, jakož i v době dání, resp. doručení výpovědi z nájmu bytu (tj. ke dni 28. 4. 2000) měli ve společném jmění manželů dům č.p. 35 na pozemku p.č. 38, garáž na pozemku p.č. 39 a pozemek (zahradu) p.č. 40, vše v k.ú. Lhotka (dále dům, resp. nemovitosti ve L. ), že dne 21. 12. 2001 uzavřeli Dohodu o vypořádání společného jmění manželů a práv a povinností společného bydlení (dále též jen Dohoda ) obsahující ujednání, že nemovitosti ve L. připadnou do výlučného vlastnictví J. F., který se zavázal vyplatit žalované na vypořádání jejího podílu částku 990.000,- Kč, a v Dohodě uvedl, že společnou domácnost vedenou s žalovanou v předmětném bytě opustil v roce 1998, že návrh na vklad vlastnického práva z Dohody vyplývajícího byl podán dne 29. 4. 2002, že manželství žalované a J. F. bylo pravomocně rozvedeno ke dni 23. 2. 2002, že dne 26. 10. 2001 byla pravomocně schválena jejich dohoda o střídavé výchově nezletilého syna A. F., že žalovaná užívala předmětný byt toliko občas (od konce roku 1998 do jara roku 2000 značně poklesla spotřeba elektřiny a zemního plynu v předmětném bytě) a že k bydlení užívala rovněž dům ve L.

Soudy obou stupňů se nejprve zabývaly námitkou absolutní neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vznesenou žalovanou v závěrečném návrhu při jednání před soudem prvního stupně, odůvodněnou tím, že byla podána na základě plné moci udělené starostou, který však vůli obce nevytváří, ale toliko projevuje vůli vytvořenou rozhodnutím příslušného orgánu obce; neshledaly ji však opodstatněnou. Odvolací soud, vycházeje z tehdy platného zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále zákon č. 367/1990 Sb. ) a zákona č. 418/1990 Sb., o hlavním městě P., ve znění pozdějších předpisů (dále zákon č. 418/1990 Sb.) dovodil, že rada městské části má možnost delegovat vnitřním organizačním předpisem svou pravomoc na majetkový odbor úřadu městské části, což se také v dané věci stalo, když usnesením rady městské části č. 123 ze dne 17. 9. 1998 bylo schváleno nové znění organizačního řádu žalobkyně, kterým bylo majetkovému odboru svěřeno vydávat pokyny správcům nemovitostí k žalobám na přivolení k výpovědi z nájmu bytu. V dané věci je tak výpověď z nájmu bytu, jakožto hmotně právní úkon pojatý do žaloby, platným právním úkonem. V této souvislosti poukázal odvolací soud na nález Ústavního soudu sp.zn. II. ÚS 87/2004, a na usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp.zn. 11 Co 320/2000. Žalovaná byla navíc seznámena s usnesením rady městské části ze dne 9. 9. 2002, jež vymezilo možnosti smírného vyřešení sporu mezi účastníky, a kterým byl vyjádřen souhlas s pokračováním v řízení o přivolení k výpovědi (zde odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 26 Cdo 1169/2001).

Odvolací soud dále ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že výpovědní důvody podle § 711 odst. 1 písm. g) a h) občanského zákoníku v tehdy platném znění (tj. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. - dále jen obč.zák. ) byly naplněny, neboť v době dání výpovědi svědčilo žalované vedle práva nájmu k předmětnému bytu též vlastnické právo k domu ve L., který byl způsobilý k bydlení, a žalovaná ho také k bydlení skutečně užívala; naopak byt užívala jen občas, aniž jí v tom bránily vážné důvody. Okolnost, že následně (po dání výpovědi z nájmu bytu) žalovaná v důsledku uzavření Dohody přestala být (spolu)vlastnicí domu ve L., nemá na důvodnost výpovědi z nájmu bytu vliv. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, neshledal důvody pro odepření výkonu práva žalobkyně domáhat se přivolení k výpovědi z nájmu bytu ve smyslu § 3 odst. 1 obč.zák. Poukázal na to, že dům ve L. byl pro potřeby rodiny žalované volný od roku 1993, což trvalo až do 29. 4. 2002, kdy nastaly účinky vkladu vlastnického práva ve prospěch J. F.; žalovaná tak svým jednáním znemožnila žalobkyni disponovat s předmětným bytem ve prospěch potřebných obyvatel městské části. Ačkoliv podle Dohody získala částku 990.000,- Kč (bylo její věcí, s jakými splátkami souhlasila), neřešila otázku dalšího užívání předmětného bytu na úkor žalobkyně, a to i přesto, že jí tato poskytla součinnost.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 237 odst. 3 o.s.ř., a uplatnila v něm dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Obsáhle popisuje dosavadní průběh řízení a konstatuje, že starosta městské části, který podepsal plnou moc k podání žaloby o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, sám vůli obce nevytváří, ale pouze navenek projevuje vůli vytvořenou rozhodnutím příslušného orgánu obce (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2003, sp.zn. 26 Cdo 1829/2002). Oprávnění rozhodovat o majetkoprávních úkonech obce je podle zákona č. 367/1990 Sb. rozděleno mezi obecní zastupitelstvo a obecní radu, přičemž s ohledem na ustanovení § 45 písm. p) zákona č. 367/1990 Sb., je uzavírání smluv o pronajímání nemovitého majetku obce (stejně jako jejich změny a rušení) vyhrazeno obecní radě. Uvedený zákon však obecní radě neumožňuje, aby rozhodování v otázkách pronajímání nemovitého majetku obce přenesla na odbor, který zřídí. Pokud tedy bylo Organizačním řádem Obvodního úřadu městské části Prahy 2 přeneseno na majetkový odbor oprávnění vydávat pokyny správcům k žalobám o přivolení k výpovědi nájmu bytu , stalo se tak bez právního podkladu a v rozporu se zákonem; jde o právní předpis nižší právní síly než zákon, a proto jím nemohlo být v rozporu se zákonem o obcích platně delegováno rozhodování o pronajímání obecního majetku na bytový odbor. Navíc pokynu k podání žaloby o přivolení k výpovědi musí logicky předcházet rozhodnutí o výpovědi nájmu bytu. Dovolatelka má za to, že majetkový odbor Obvodního úřadu městské části P. nebyl legitimován ani k rozhodování o dání výpovědi z nájmu bytu, ani k vydávání jakýchkoliv pokynů k podávání žalob o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, pokud o takové výpovědi nebylo předem rozhodnuto radou městské části. V této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2003, sp.zn. 26 Cdo 1169/2001, a dále ze dne 16. 10. 2003, sp.zn. 26 Cdo 1829/2002 (z něhož dovozuje, že na závěr o absolutní neplatnosti právního úkonu směřujícího k ukončení nájmu nemovitostí, jež učinil starosta bez předchozího rozhodnutí obecní rady, nemůže vliv ani skutečnost, že obecní rada vzala takový úkon následně na vědomí), a na nález Ústavního soudu ze 12. 4. 2001, sp.zn. IV. ÚS 576/2000. Navrhla, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení; současně požádala o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s napadeným rozhodnutím a obsáhle vyvracela dovolací námitky, a to za pomoci argumentace zákonem č. 367/1990Sb. a zákonem č. 148/1990 Sb., resp. nyní platným zákonem č. 131/2000 Sb. o hlavním městě Praze. Navrhla, aby dovolání i návrh na odklad vykonatelnosti byly zamítnuty.

Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 21. ledna 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen o.s.ř. ).

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.

Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, neboť soud prvního stupně sice v pořadí třetím rozsudkem rozhodl jinak než ve svém předchozím rozhodnutí, důvodem jeho odlišného rozhodnutí však nebyla vázanost právním názorem odvolacího soudu, jež by jeho rozhodnutí zrušil, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně bylo zrušeno soudem dovolacím.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.

Dovolatelka sice výslovně neformuluje otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí, z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) však vyplývá, že prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2. písm. b) o.s.ř. brojí proti závěru odvolacího soudu, že výpověď z nájmu bytu je platným právním úkonem, jež byl založen mimo jiné na názoru, že obvodní rada byla oprávněna delegovat svou pravomoc (rozhodovat o dání výpovědi z nájmu bytu, resp. dát pokyn k vypovězení nájmu bytu správci nemovitosti) na majetkový odbor, resp. že dání výpovědi bylo navíc usnesením rady městské části následně schváleno. Vzhledem k tomu, že tato otázka byla odvolacím soudem posouzena v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, shledává dovolací soud pro její řešení dovolání v dané věci přípustným podle § 237 odst. 1 písm.c) o.s.ř.

V dané věci je třeba s ohledem na datum dání výpovědi shora vymezenou otázku posuzovat podle dřívější právní úpravy. tj. podle zákona č. 367/1990 Sb. (jež byl zrušen zákonem č. 128/2000 Sb.) ve spojení se zákonem č. 418/1990 Sb. o hlavním městě Praze (zrušeném zákonem č. 131/2000).

V poměrech této právní úpravy Nejvyšší soud dovodil, že výpověď z nájmu nemovitostí náleží do samostatné působnosti obce ve smyslu § 14 odst. 1 písm. b) zákona č. 367/1990 Sb. ve spojení s § 27 zákona č. 418/1990 Sb.; nejde -li o otázku vyhrazenou obecnímu zastupitelstvu (srov. § 36 a § 36a odst. 1 a 2 zákona č. 367/1990 Sb.), musí uvedená otázka náležet ve smyslu § 45 písm. p) citovaného zákona do působnosti obecní (v daném případě obvodní) rady (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2003, sp.zn. 26 Cdo 1169/2001/ústavní stížnost proti němu podaná byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2003, sp.zn. IV. ÚS 200/03/, a dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2004, sp.zn. 26 Cdo 704/2003 a ze dne 24. 10. 2006, sp.zn. 26 Cdo 3066/2005). Může-li obvodní rada podle § 51a zákona č. 367/1990 Sb. svěřit příslušnému odboru obvodního úřadu zcela nebo zčásti pouze pravomoci uvedené v § 47 odst. 3, § 48 a § 50 zákona č. 367/1990 Sb., nemůže mu svěřit rovněž další pravomoci, které pro ni ze zákona vyplývají, tudíž ani pravomoc uvedenou v § 45 písm. p) téhož zákona, o niž jde rovněž v projednávané věci (srov. již citované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 26 Cdo 1169/2001, a dále např. rozhodnutí ze dne 23. 6. 2004, sp.zn. 33 Odo 99/2004, a ze dne 11. 8. 2004, sp.zn. 33 Odo 742/2004). V rozsudku ze dne 16. 10. 2003, sp.zn. 26 Cdo 1829/2002 (ústavní stížnost podaná proti citovanému rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 8. 3. 2006, sp.zn. II. ÚS 580/03), pak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že učinil-li starosta městské části (P. 13) právní úkon směřující k ukončení nájmu nemovitostí, aniž tomu předcházelo rozhodnutí místní rady o ukončení nájemní smlouvy, jde o absolutně neplatný právní úkon podle § 39 obč.zák. pro rozpor se zákonem; oprávnění rozhodovat o skončení nájemní smlouvy bylo vyhrazeno místní radě a teprve poté byl starosta oprávněn smlouvu jménem městské části uzavřít. Okolnost, že místní rada posléze vzala starostou učiněný úkon na vědomí, nemůže mít na učiněný závěr vliv, neboť starosta nebyl sám oprávněn vůli obce (veřejnoprávní korporace) tvořit, nýbrž pouze místní radou již vytvořenou vůli projevit navenek. Rovněž je bez významu, zda právní úkon starosty učiněný při absenci předchozího rozhodnutí místní rady, závažným způsobem ohrozil majetek obce či nikoli. K závěrům vyjádřeným v rozsudcích sp.zn. 26 Cdo 1169/2001 a sp.zn. 26 Cdo 1829/2002 se pak Nejvyšší soud výslovně přihlásil v rozsudku ze dne 19. 12. 2007, sp.zn. 26 Cdo 350/2007, uveřejněném pod č. 85 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2008.

Jestliže tedy v projednávané věci odvolací soud dovodil, že výpověď z nájmu žalované k předmětném bytu je platným právním úkonem, neboť obvodní rada byla oprávněna v tomto směru delegovat svou pravomoc na majetkoprávní odbor, navíc dání výpovědi (resp. pokračování v řízení o přivolení k ní) sama následně schválila, není jeho právní posouzení otázky otevřené dovolacímu přezkumu, správné. Odkaz odvolacího soudu na nález Ústavního soudu ze dne 6 .4. 2005, sp.zn. IV. ÚS 87/04, stejně jako na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2003, sp.zn. 26 Cdo 1169/2001 je nepřípadný. V prvém rozhodnutí Ústavní soud vyjádřil názor, že starosta nemůže sám vytvářet vůli obce, avšak v případě, že již byla vůle obce v zásadních bodech vytvořena, nelze mu upřít právo, aby v intencích takto projevené vůle jednal. V projednávané věci však vůle obce zákonem předvídaným způsobem vytvořena nebyla. Nejvyšší soud pak v posléze uvedeném rozsudku dovodil, že přestože obecní rada neplatně svěřila svou pravomoc uvedenou v § 45 písm. p) zákona č. 367/2000 Sb., v daném konkrétním případě sama o dání výpovědi z nájmu bytu rozhodla, a to před tím, než byla takto vytvořená vůle obce projevena navenek. Jedná se tedy o odlišnou situaci, než v nyní projednávané věci, kdy usnesením ze dne 9. 9. 2002 (na které poukazoval odvolací soud) následně (tj. až po dání výpovědi) rada městské části rozhodla o možnostech smírného vyřešení sporu, a pro případ, že k němu nedojde, souhlasila s pokračováním řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu žalované. Dovolací soud je toho názoru, že dodatečný souhlas obecní rady (resp. v daném případě rady městské části) s dáním výpovědi z nájmu bytu, nemůže zhojit absolutní neplatnost tohoto právního úkonu ve smyslu § 39 obč.zák, jež působí ex tunc, neboť absolutně neplatný právní úkon nemůže být konvalidován. Nelze se proto ztotožnit se závěrem vyjádřeným ve výše citovaném rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem sp.zn. 11 Co 320/2000 (na něž rovněž poukazoval odvolací soud), že je-li výpověď z nájmu, kterou dal v zastoupení města (mandanta) správce bytového fondu (mandatář) bez předchozího rozhodnutí pronajímatele, dodatečným usnesením městské rady schválena, dochází tím k ratihabici právního úkonu s účinky ex tunc.

Se zřetelem k uvedenému Nejvyšší soud napadený rozsudek, zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.). Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí včetně usnesení soudu prvního stupně o nákladech řízení (jež má charakter závislého výroku ve smyslu § 242 odst. 1 písm. b) o.s.ř.), a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243d odst. 1 věta první, § 226 o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 3. července 2009

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.

předsedkyně senátu