26 Cdo 3467/2009
Datum rozhodnutí: 23.11.2010
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 30.06.2009




26 Cdo 3467/2009


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce MVDr. F. Š., zastoupeného JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem se sídlem v Moravské Třebové, Cihlářova 4, proti žalované L. O. , zastoupené JUDr. Jiřinou Fellnerovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Resslova 9, o zaplacení částky 32.266,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 26 C 345/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 23. října 2008, č. j. 12 Co 393/2008-85, ve spojení s usnesením ze dne 13. července 2009, č. j. 12 Co 393/2008-145, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.197,- Kč k rukám JUDr. Jiřiny Fellnerové, advokátky se sídlem v Olomouci, Resslova 9, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Olomouci (dále též jen soud prvního stupně ) dne 12. prosince 2007 domáhal, aby mu žalovaná zaplatila částku 32.266,- Kč s tam uvedeným příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tvrzením, že i v době od 1. dubna 2006 do 31. března 2007 žalovaná užívala byt v jeho domě ( byt sestávající z kuchyně, tří pokojů a příslušenství tvořeného chodbou, záchodem, koupelnou a místností ve sklepě, nacházející se v domě čp. 34 na ulici D. v obci D. nad B., zapsaném na LV č. 272 u Katastrálního úřadu pro O. k., Katastrální pracoviště O. dále jen předmětný byt , resp. byt ), že v uvedené době měla podle jeho názoru platit úhradu za užívání bytu v částce 4.000,- Kč měsíčně na místo částky 1.081,- Kč měsíčně, kterou mu v této době platila, že za dobu třinácti měsíců od 1. dubna 2006 do 31. března 2007 mu proto dluží 37.947,- Kč s příslušenstvím a že z titulu dlužného nájemného za uvedenou dobu se domáhá zaplacení částky 32.266,- Kč s příslušenstvím.

Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. dubna 2008, č. j. 26 C 345/2007-35, ve spojení s usnesením ze dne 5. března 2009, č. j. 26 C 345/2007-123, a usnesením Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci jako soudu odvolacího ze dne 29. dubna 2009, č. j. 12 Co 155/2009-135, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.


K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 23. října 2008, č. j. 12 Co 393/2008-85, ve spojení s usnesením ze dne 13. července 2009, č. j. 12 Co 393/2008-145, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů mimo jiné za zjištěno, že pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 26. dubna 2006, č. j. 26 C 203/2005-51, byla (k žalobě žalobce) žalované (užívající předmětný byt v režimu § 713 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů dále jen obč. zák. ) uložena povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do třiceti dnů od zajištění přiměřeného náhradního bytu a že žalovaná v předmětném bytě žila i v žalovaném období, v němž za jeho užívání platila úhradu v částce 1.081,- Kč měsíčně. Na tomto skutkovém základě (který v daném případě nelze úspěšně zpochybnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. dále jen o.s.ř. ) oba soudy dovodily, že žalované svědčí ve vztahu k předmětnému bytu právo na bydlení podle § 712a ve spojení s ustanovením § 853 obč. zák., že za této situace je povinna platit úhradu za užívání bytu ve výši nájemného, že nájemné z bytu je oprávněn soud zvyšovat pouze konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) a nikoli zpětně (v daném případě však byla žaloba podána 12. prosince 2007 a šlo o zvýšení nájemného za předchozí dobu od 1. dubna 2006 do 31. března 2007) a že lze-li zde uvažovat o nájemném z bytu, nelze požadovanou částku přiznat z titulu bezdůvodného obohacení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, k němuž se žalovaná prostřednictvím své advokátky písemně vyjádřila.

Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 23. října 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen o. s. ř. ).


Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.

Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Pro úplnost zbývá dodat, že k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. a také k vadám podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (které dovolatel uplatnil námitkami, že okresní soud ve skutkových zjištěních opomenul provést důkaz stanovením nájemného ze dne 23.12.2004 , že opomenul provést důkaz sdělením ze dne 30. 6. 2005 , že opomenul právně hodnotiti skutečnost, že pronajímatel zaslal žalované zvýšení nájemného od 1. 1. 2005 ), dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) zásadně nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005, a dále např. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 12. dubna 2006, sp. zn. IV. ÚS 155/06, a z 15. srpna 2008, sp. zn. III. ÚS 1482/08).

Napadené rozhodnutí spočívá především na právním názoru, že ve vztahu mezi účastníky nejde o vztah nájmu bytu a že žalované svědčí ve vztahu k předmětnému bytu právo na bydlení podle § 712a ve spojení s ustanovením § 853 obč. zák., byla-li jí rozhodnutím soudu uložena ve smyslu § 713 odst. 1 obč. zák. povinnost byt vyklidit po zajištění přiměřeného náhradního bytu. Je však založeno rovněž na právních názorech, že nájemné z bytu lze zvyšovat pouze konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) a nikoli zpětně a že požadovaná částka nemůže být pronajímateli přiznána z titulu bezdůvodného obohacení.

Již v rozsudku ze dne 27. března 2002, sp. zn. 33 Odo 438/2001, uveřejněném pod C 1112 ve svazku 15 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nejvyšší soud dovodil právní závěr (od něhož se neodklání ani v souzené věci), že právní vztah mezi osobou, které nikdy nesvědčilo právo nájmu bytu, je však podle pravomocného soudního rozhodnutí oprávněna v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady, a vlastníkem bytu, je obdobný vztahu mezi bývalým pronajímatelem a bývalým nájemcem, který čeká na zajištění bytové náhrady. Nejvyšší soud opakovaně (srov. rozsudky z 24. října 2002, sp. zn. 26 Cdo 492/2001, uveřejněný pod č. 20 v sešitě č. 2 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura a pod C 1503 ve svazku 21 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, z 3. září 2003, sp. zn. 26 Cdo 939/2003, z 31. května 2004, sp. zn. 32 Odo 1109/2003, uveřejněný pod C 2792 ve svazku 30 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a z 22. června 2004, sp. zn. 33 Odo 24/2004, uveřejněný pod C 2705 ve svazku 30 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu) vyjádřil právní názor, podle něhož osoba, jíž po skončení nájmu bytu svědčí právo v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady, má povinnost platit úhradu za užívání bytu ve výši, která odpovídá výši nájemného sjednaného za trvání nájemního poměru. Pro úplnost zbývá dodat, že v naposledy citovaném rozsudku pak Nejvyšší soud dovodil, že zanikl-li takovýto právní důvod bydlení, jde již o užívání bytu bez právního důvodu, a osoba byt nadále užívající je povinna zaplatit (vydat) bezdůvodné obohacení, jehož výše odpovídá ceně obvyklé v daném místě a čase, která se vytváří na trhu s byty s neregulovaným nájemným (tzv. tržní nájemné). Výše uvedená rozhodnutí nejsou v rozporu ani s nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 7. září 2005, sp. zn. IV. ÚS 113/05, v němž se uvádí, že ustanovení § 712a občanského zákoníku je třeba vykládat tak, že dopadá na vztah mezi bývalým pronajímatelem a nájemcem pouze do okamžiku, než bývalý pronajímatel zajistil nájemci bytovou náhradu. Od tohoto okamžiku užívá bývalý nájemce byt bez právního titulu, přičemž tento vztah se již neřídí ustanovením § 712a občanského zákoníku. Po tomto okamžiku vzniká vlastníku bytu nárok na vydání bezdůvodného obohacení, jehož výše by měla odpovídat výši obvyklého nájemného v daném místě a čase.


Ustálená soudní praxe rovněž dovodila, že nedošlo-li ohledně výše nájemného k dohodě mezi účastníky právního vztahu nájmu bytu, pak při absenci pozitivní právní úpravy v době do 30. března 2006 byl obecný soud oprávněn zasáhnout do obsahu nájemního vztahu a nájemné z bytu zvýšit (stanovit), avšak nikoli zpětně, nýbrž konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze 7. července 2006, sp. zn. 26 Cdo 32/2006, z 30. srpna 2006, sp. zn. 26 Cdo 1013/2005, z 31. srpna 2006, sp. zn. 26 Cdo 1039/2006, z 10. října 2006, sp. zn. 26 Cdo 1924/2006, z 24. října 2006, sp. zn. 26 Cdo 2106/2006, z 21. března 2007, sp. zn. 26 Cdo 1598/2006, a z 27. dubna 2007, sp. zn. 33 Odo 541/2005. V rozsudku ze dne 29. října 2008, sp. zn. 26 Cdo 3663/2007, pak Nejvyšší soud s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 26. července 2007, sp. zn. II. ÚS 361/06 dovodil, že tento postup je ústavně konformní do doby účinnosti platné právní úpravy, řešící od 1.1.2007 právní vztah mezi pronajímatelem a nájemcem . Zbývá dodat, že usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 14. srpna 2008, sp. zn. Pl. ÚS 7/07, byl odmítnut návrh Krajského soudu v Hradci Králové pobočky v Pardubicích na zrušení části první zákona č. 107/2006 Sb. Navíc plénum Ústavního soudu České republiky přijalo pod sp. zn. Pl.ÚS-st 27/09 dne 28. dubna 2009 stanovisko k náhradě za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny ve věcech protiústavní regulace nájemného (uveřejněno pod č. 136/2009 Sb.). V citovaném stanovisku se plénum Ústavního soudu odchýlilo od právních názorů vyslovených v nálezech z 9. září 2008, sp. zn. IV. ÚS 175/08, a ze 4. prosince 2008, sp. zn. III. ÚS 3158/07, a mimo jiné dovodilo, že obecné soudy mohou rozhodovat o zvýšení nájemného za období od podání žaloby do 31. prosince 2006. Nájemné za období před podáním žaloby zvyšovat nemohou, neboť tomu brání povaha rozhodnutí s konstitutivními účinky; zvýšení nájemného za období od 1. ledna 2007 přiznat nelze, neboť od tohoto data již jednostranné zvyšování nájemného připouští § 3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb. (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 8. července 2009, sp. zn. 26 Cdo 1366/2008, z 20. října 2009, sp. zn. 26 Cdo 1819/2009, a z 10. listopadu 2009, sp. zn. 26 Cdo 5408/2008).

Je-li uživatel bytu, jemuž svědčí právo na bydlení ve smyslu § 712a obč. zák., povinen platit úhradu za užívání bytu ve výši nájemného sjednaného za trvání nájemního poměru, lze uvedené právní názory vztahující se k otázce zvyšování nájemného z bytu soudem vztáhnout i na právní vztah spravující se režimem § 712a obč. zák. (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. srpna 2006, sp. zn. 26 Cdo 594/2005).

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal dovolatele, který zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 3.197,50 Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 bod 4. ve spojení s § 10 odst. 3, § 16 odst. 2, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 699,50 Kč představující 20 % DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 23. listopadu 2010 JUDr. Miroslav F e r á k, v. r. předseda senátu