26 Cdo 3465/2011
Datum rozhodnutí: 02.10.2012
Dotčené předpisy: § 115 obč. zák.




26 Cdo 3465/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobců a) I. U. , bytem v P., F. 18, b) J. U. , bytem v Ž. R., Š. 108, zastoupených Mgr. Lukášem Zscherpem, advokátem se sídlem v Plzni, Lochotínská 18, proti žalovanému statutárnímu městu Plzeň , se sídlem v Plzni, náměstí Republiky 1, zastoupenému JUDr. Karlem Havlem, advokátem se sídlem v Plzni, Martinská 8, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 18 C 298/2009, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. března 2011, č. j. 11 Co 522/2010-143, takto: I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.160,- Kč k rukám JUDr. Karla Havla, advokáta se sídlem v Plzni, Martinská 8, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :


Žalobci napadli dovoláním rozsudek Krajského soudu v Plzni (odvolací soud) ze dne 8. 3. 2011, č. j. 11 Co 522/2010-143, kterým potvrdil rozsudek Okresního soudu
Plzeň - město (soud prvního stupně) ze dne 4. 8. 2010, č. j. 18 C 298/2009-101, jímž zamítl žalobu o určení neplatnosti výpovědi žalovaného ze dne 12. 5. 2009 z nájmu bytu, v podlaží domu č. p. v P, F. t. 18 (dále též jen předmětný byt , popř. byt ), a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen o. s. ř. (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (který byl nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl.ÚS 29/11, uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušen).
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, způsobilým dovolacím důvodem je proto zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) - že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci - a § 241a odst. 3 o. s. ř. - jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu - se nepřihlíží.
Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud (s výjimkou určitých vad řízení) vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení dovolatelé napadli.
Dovolatelé nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu (soudu prvního stupně), že dovolatelka nevedla s manželi F. společnou domácnost. Brojí proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud (soud prvního stupně) čerpal svá skutková zjištění a nabízí vlastní verzi toho, co měl podle jejich názoru odvolací soud z provedených důkazů zjistit, tj. vlastní verzi skutkového stavu rozhodného pro posouzení, zda manželům F. přenechali předmětný byt bez souhlasu pronajímatele do podnájmu, nebo zda s nimi dovolatelka žila ve společné domácnosti. Přehlíží však, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak (podle § 237 odst. 1 písm. a/, b/ o. s. ř. nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o. s. ř.) přípustné (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Dovolatelé tak zpochybňují právní posouzení § 711 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 719 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 10. 2011 (dále též jen obč. zák. ), odvolacím soudem, prostřednictvím námitek skutkových. Uplatňují tedy (posouzeno podle obsahu dovolání - § 41 odst. 2 o. s. ř.) nepřípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.
Řešením právní otázky společné domácnosti, se Nejvyšší soud zabýval již ve svém rozhodnutí uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1982, pod pořadovým číslem 34 (dále jen R 34/1982), od něhož se judikatura neodchýlila ani po účinnosti novely občanského zákoníku, provedené zákonem č. 509/1991 Sb. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 04. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1740/2000); dospěl k závěru, že společnou domácnost tvoří ti, kteří spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby.
Podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů, jež nelze se zřetelem ke způsobu, jímž má být založena přípustnost dovolání, zpochybnit, nežila dovolatelka v době před doručením výpovědi z nájmu bytu trvale společně v předmětném bytě s manželi F., neměla v úmyslu vytvořit s nimi časově neomezené životní společenství, ale přenechala jim (společně s manželem - dovolatelem) byt do podnájmu a to bez souhlasu pronajímatele (žalovaného). Závěr odvolacího soudu (soudu prvního stupně), že dovolatelé naplnili výpovědní důvod podle § 711 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 719 obč. zák. je v souladu s těmito zákonnými ustanoveními i ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 05. 2000, sp. zn. 26 Cdo 250/99), a jeho rozsudek proto nemá po právní stránce zásadní právní význam.
Přípustnost dovolání tak nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolání tedy směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal dovolatele, kteří zavinili, že jejich dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.500,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před účinností vyhlášky 64/2012 Sb.), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a náhrady ve výši 360,- Kč za 20% daň z přidané hodnoty, kterou je povinen odvést z přiznané odměny a náhrad (§ 137 odst. 1, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 2. října 2012
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu