26 Cdo 3445/2007
Datum rozhodnutí: 10.06.2009
Dotčené předpisy:





26 Cdo 3445/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce M. F., zastoupeného advokátem, proti žalované K. D., zastoupené advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 133/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2007, č. j. 69 Co75/2007-91, takto:


Dovolání se odmítá.


Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku 2.142,- Kč k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.


O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. 9. 2006, č.j. 13 C 133/2005-69, uložil žalované povinnost vyklidit byt č. 1, sestávající ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství, v prvním nadzemním podlaží domu č.p. 764 v P., (dále jen předmětný byt , resp. byt a předmětný dům , resp. dům ) a vyklizený jej předat žalobci, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobce je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětného domu, že matka žalované M. Č., byla společně s J. Č. a J. P. uvedena jako uživatelka předmětného bytu v listině ze dne 16. 1. 1968 označené jako pasport bytu , že dle evidenčního listu ze dne 13. 3. 1994 žila v předmětném bytě pouze M. Č. a J. Č., že K. Č. (žalovaná) je uvedena jako osoba bydlící v bytě pouze v předchozím evidenčním listu, který byl vystaven Obvodním podnikem bytového hospodářství v P., a že M. Č. byla hospitalizována v Ústřední vojenské nemocnici nepřetržitě od 8. 12. 2004 až do dne úmrtí dne 22. 1. 2005. Z dalších provedených důkazů, zejména z výpovědí svědků, žijících v předmětném domě a poštovních doručovatelek, docházejících jak k zemřelé nájemkyni, tak k žalované, vzal za prokázáno, že M. Č. v předmětném bytě bydlela před svojí smrtí sama; v rámci hodnocení svědeckých výpovědí rovněž zdůvodnil, proč výpovědím dalších svědků neuvěřil. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dovodil, že M. Č. svědčilo právo nájmu k předmětnému bytu, a že žalovaná nežila se zemřelou nájemkyní v den její smrti ve společné domácnosti v předmětném bytě. Dospěl k závěru, že na žalovanou nepřešlo právo nájmu bytu podle § 706 odst. 1 občanského zákoníku v tehdy platném znění, tj. ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen obč.zák. ); žaloba na vyklizení je proto důvodná.


K odvolání žalované Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 4. 4. 2007, č.j. 69 Co 75/2007-91, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým i právním závěrem soudu prvního stupně a shledal jeho rozsudek věcně správným.


Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř. ), a jako dovolací důvod uplatnila, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.] a dále, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Dle dovolatelky má napadené rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadní význam i přes skutečnost, že obdobné případy již byly nejvyšším soudem ČR projednávány, neboť pokud soudy jsou ve smyslu Ústavy povinny poskytovat mimo jiné ochranu právům, pak by toto ustanovení měly mít na mysli i v případě, kdy rozhodují o právu jednotlivce na bydlení . Namítá, že právní závěry obecných soudů jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, a že odvolací soud posoudil právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů a odkazuje mj. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 2. 2002, sp.zn. 26 Cdo 463/2000, ve kterém vyslovil názor, že smrt původního nájemníka v léčebném zařízení netvoří bez dalšího překážku existence trvalého soužití v den smrti. Dovolatelka zpochybňuje pravdivost svědeckých výpovědí a vyjadřuje přesvědčení, že soud při hodnocení svědeckých výpovědí vycházel pouze z části výpovědí a nehodnotil je jako celek, ačkoliv z nich vyplynuly okolnosti, které byly pro rozhodnutí zásadní. Namítá, že z provedeného dokazování vyplynulo, že to byla právě ona, která se o matku v posledních dnech jejího života starala, zajišťovala veškeré náležitosti před i po smrti své matky a docházela za ní pravidelně do nemocnice. Vadu řízení spatřuje dovolatelka v tom, že odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že nenavrhla důkaz, který by prokázal to, že z bytu matky telefonovala na záchrannou službu, přestože z protokolu o jednání ze dne 5. 12. 2005 vyplývá, že navrhla provést důkaz výpisem hovorů z telefonní linky č. 233 324 554, ze které mělo být na záchrannou službu voláno. Dovolatelka má za to, že šlo o stěžejní důkaz a dovozuje, že pokud z předmětného bytu telefonovala, pak v tomto bytě musela se svou matkou pobývat. Rovněž vyjadřuje přesvědčení, že tímto postupem došlo k hrubému porušení jejího práva a k situaci, že odůvodnění rozsudku je v extrémním nesouladu se skutečností. Dále namítá, že soud se nezabýval tím, zda žila ve společné domácnosti se svou matkou v den její smrti, ale místo toho posuzoval, zda je prokázaná její přítomnost před tímto dnem a uvádí, že tato skutečnost je pro posouzení věci nerozhodná. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Žalobce ve svém vyjádření k dovolání mimo jiné uvádí, že podané dovolání není dle jeho názoru přípustné, ledaže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Vzhledem k tomu, že je daná problematika již řešena v předchozích rozhodnutích Nejvyššího soudu, má žalobce za to, že dovolání není v tomto směru přípustné a navrhuje, aby soud dovolání v celém rozsahu zamítl.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.


Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.


Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá již z toho důvodu, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.


Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatelka.


Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.


Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.) nebo existenci vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).


Právě takovéto nepřípustné dovolací důvody obsahově uplatňuje dovolatelka. Byť formálně uplatňuje rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., podle obsahu dovolání především zpochybňuje právní závěr, na jehož základě bylo rozhodnuto o vyklizení předmětného bytu, námitkami směřujícími proti skutkovému (nikoliv právnímu, jak se mylně domnívá dovolatelka) závěru odvolacího soudu o neexistenci společné domácnosti mezi ní a její matkou M. Č., resp. proti skutkovým zjištěním o charakteru jejich soužití v předmětném bytě. Její námitky jsou tak zejména námitkami směřujícími proti nesprávně (neúplně) zjištěnému skutkovému stavu, resp. proti hodnocení důkazů soudem; dovolatelka v dovolání předkládá jinou (vlastní) verzi skutkových okolností týkajících se jejího soužití s M. Č. - nájemkyní bytu, z níž dovozuje nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem.


Dovolatelka tu však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout, avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak podle § 237 odst. 1 písm. a) nebo b) o.s.ř. přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.


Přípustnost dovolání nemůže založit ani dovolatelkou namítaná vada řízení (241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.); k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., totiž dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; sama o sobě však takováto vada, i kdyby byla dána, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládá.


Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalované podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 146 odst. 2 věty první a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovanou k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.500,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s ustanovením § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s ustanovením § 14 odst. 1, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 342,- Kč představující 19% DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř.)


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.


V Brně dne 2009


V Brně dne 10. června 2009


Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.


předsedkyně senátu