26 Cdo 3444/2006
Datum rozhodnutí: 12.04.2007
Dotčené předpisy:





26 Cdo 3444/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce statutárního města O. městského obvodu P., proti žalovaným 1) O. H., zastoupenému advokátkou se sídlem v Ostravě Mariánských Horách, Prostorná 4, a 2) M. H., o přivolení k výpovědi ze společného nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 85 C 32/2004, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. března 2005, č. j. 11 Co 810/2004-59, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 26. dubna 2004, č. j. 85 C 32/2004-32, vyhověl žalobě a výrokem I. přivolil k výpovědi ze společného nájmu bytu č. 14, v domě č. p. 976, č. o. 12, na Španihelově ul. v O. P., který sestává z kuchyně, dvou pokojů a přísl., I. kat. (dále jen předmětný byt , resp. byt a předmětný dům , resp. dům ), určil, že nájemní poměr mezi žalobcem a žalovanými skončí uplynutím posledního dne tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet od prvního dne měsíce následujícího po právní moci rozsudku (výrok II.), žalovaným uložil povinnost po skončení nájemního poměru byt vyklidit do patnácti dnů od zajištění přístřeší (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok IV.).


K odvolání prvního žalovaného Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. března 2005, č. j. 11 Co 810/2004-59, potvrdil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a III. ve vztahu k prvnímu žalovanému (výrok I.), změnil ho ve výrocích I., II. a III. ve vztahu k druhé žalované tak, že žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu zamítl (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (výroky III. a IV.).


Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně především dovodil, že právo společného nájmu předmětného bytu svědčící původně žalovaným jako manželům zaniklo v říjnu 2003 v důsledku trvalého opuštění společné domácnosti druhou žalovanou (§ 708 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době opuštění společné domácnosti druhou žalovanou /a ve znění do 30. března 2006/ dále jen obč. zák. ), že v důsledku toho se jediným nájemcem bytu stal první žalovaný a že za této situace není druhá žalovaná v dané věci pasivně věcně legitimována; proto ohledně druhé žalované vyhovující rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu vůči ní zamítl. Poté konstatoval, že soud prvního stupně ve věci jednal a rozhodl správně v nepřítomnosti žalovaných, neboť ti se k jednání přes řádné předvolání nedostavili a ani nepožádali (z důležitého důvodu) o jeho odročení. Po provedeném dokazování pak vzal shodně se soudem prvního stupně mimo jiné za zjištěno, že první žalovaný (nájemce předmětného bytu) nezaplatil žalobci (vlastníku předmětného domu a pronajímateli bytu) nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu podstatně delší než tři měsíce (za dobu vymezenou v žalobě), že dluh z tohoto titulu dosáhl ke dni dání výpovědi z nájmu bytu (ke dni 11. listopadu 2003) částky 22.398,- Kč, že po doručení výpovědi z nájmu bytu chtěl první žalovaný dluh uhradit, avšak k této úhradě nedošlo, a že ke dni rozhodování soudu prvního stupně (ke dni 26. dubna 2004) tento dluh narostl do výše 45.030,- Kč. Poté rovněž zjistil, že manželství žalovaných bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ve věci sp. zn. 59 C 18/2002, který nabyl právní moci dne 1. prosince 2003, a že první žalovaný dluh částečně uhradil bezprostředně před odvolacím jednáním. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že ve vztahu k prvnímu žalovanému (výlučnému nájemci bytu) je naplněn uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. Dále rovněž dovodil, že nebyly-li v průběhu řízení zjištěny žádné okolnosti svědčící pro případnou aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. a vzrost-li zároveň dluh na nájemném na částku cca 40.000,- Kč bez příslušenství a první žalovaný, ač příjemce mzdy z pracovní činnosti, ho uhradil pouze zčásti až bezprostředně před odvolacím jednáním, nelze ani dovodit rozpor výpovědi z nájmu bytu s dobrými mravy ve smyslu citovaného ustanovení. Proto k výpovědi z nájmu bytu v konečném důsledku přivolil. Stejně jako soud prvního stupně pak dovodil, že bylo-li přivoleno k výpovědi z nájmu bytu podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák., lze vyklizovací povinnost prvního žalovaného z bytu, nejde-li v tomto případě o rodinu s nezletilými dětmi, vázat pouze na poskytnutí přístřeší (§ 712 odst. 5 věta první obč. zák.).


První žalovaný nezastoupen advokátem podal osobně dne 7. července 2005 u soudu prvního stupně vlastní podání (sepsané bez advokátního zastoupení), které lze s přihlédnutím k jeho obsahu (§ 41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. /dále jen o.s.ř. /) pokládat za dovolání proti rozsudku odvolacího soudu. V tomto podání požádal o přehodnocení rozsudku Krajského soudu v Ostravě a uvedl, že je si vědom problému, kterého se dopustil , že však u soudů byly pomíjeny fakta a to, že dluh splácel , že se snažil dluh zaplatit byl v platební neschopnosti, ale teď už má práci a snaží se vše dát do pořádku obývá byt s dcerou (22 let) a chodí za ním i nezletilý syn (15 let) je rozvedený a nemá na to, aby si pořídil jiný byt . Následně uvedené podání doplnil řádným dovoláním sepsaným zmocněnou advokátkou. V dovolání sepsaném advokátkou, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., výslovně odkázal na dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Odvolacímu soudu vytkl, že v rozporu s ustanovením § 120 o.s.ř. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci, a to ta skutečnost, že žalovaný nemohl platit nájem, staral se v době nemoci druhé žalované o nezl. O. a dlužnou částku uhradil ve výši 18.000,- Kč dne 12. 3. 2005 a ve výši 15.000,- Kč dne 27. 4. 2005 a v předmětném bytě bydlí s žalovaným jeho dcera M. H., a nezl. syn O. přes soboty a neděle . Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 14. března 2005, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen o.s.ř. ).


Podle § 240 odst. 1 věty první o.s.ř. může účastník podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Lhůta k podání dovolání je lhůtou procesní a zákonnou, nemůže být prodloužena a její zmeškání nelze prominout (srov. § 55, § 58 odst. 1, § 240 odst. 2 věta první o.s.ř.); jejím marným uplynutím se proto původně odstranitelné vady dovolání stávají neodstranitelnými a k opožděnému doplnění dovolání dovolací soud nemůže přihlédnout. Lhůta je však zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu (§ 240 odst. 2 věta druhá o.s.ř.). Podle § 240 odst. 3 věty první o.s.ř. je lhůta zachována také tehdy, jestliže dovolání bylo podáno po uplynutí dvouměsíční lhůty proto, že se dovolatel řídil nesprávným poučením soudu o dovolání. Neobsahuje-li rozhodnutí poučení o dovolání, o lhůtě k dovolání nebo o soudu, u něhož se podává, nebo obsahuje-li nesprávné poučení o tom, že dovolání není přípustné, lze podat dovolání do čtyř měsíců od doručení (§ 240 odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Podle § 241b odst. 3 o.s.ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Nebyla-li v době podání dovolání splněna podmínka uvedená v § 241 o.s.ř., běží tato lhůta až do uplynutí lhůty, která byla dovolateli určena ke splnění této podmínky; požádal-li však dovolatel před uplynutím lhůty o ustanovení zástupce (§ 30 o.s.ř.), běží lhůta podle věty první znovu až od právní moci usnesení, kterým bylo o této žádosti rozhodnuto.


V projednávané věci z obsahu spisu vyplývá, že dovolateli byl citovaný rozsudek odvolacího soudu doručen (§ 46 o.s.ř.) ve středu 18. května 2005. Dovolatel v něm byl řádně poučen o lhůtě k podání dovolání a o soudu, u něhož se dovolání podává. Proto od data doručení napadeného rozsudku, tj. od 18. května 2005, mu počala plynout dvouměsíční dovolací lhůta, jejíž poslední den připadl na pondělí 18. července 2005 (§ 57 odst. 2 věta první o.s.ř.). V uvedené lhůtě, konkrétně 7. července 2005, podal dovolatel osobně u soudu prvního stupně pouze vlastní podání (sepsané bez advokátního zastoupení). Jelikož však dovolatel nebyl zastoupen advokátem (přičemž ze spisu nevyplývá, že by měl právnické vzdělání) a dovolání nemělo zákonem stanovené náležitosti (jmenovitě v něm nebyl uveden rozsah, v němž je rozhodnutí odvolacího soudu napadáno, ani čeho se dovolatel domáhá dovolací návrh), byl dovolatel správně vyzván k odstranění vad dovolání nejprve ve lhůtě deseti dnů (viz usnesení soudu prvního stupně ze dne 9. února 2006, č. j. 85 C 32/2004-69) a poté ve lhůtě sedmi dnů (viz usnesení soudu prvního stupně ze dne 18. dubna 2006, č. j. 85 C 32/2004-74). Sedmidenní lhůta, v níž bylo možno dovolání doplnit podle usnesení soudu prvního stupně ze dne 18. dubna 2006, č. j. 85 C 32/2004-74, uplynula ve středu 3. května 2006. Podání sepsané dne 12. května 2006, jímž dovolatel (prostřednictvím zvolené advokátky) dovolání doplnil, bylo podáno osobně u soudu prvního stupně téhož dne (12. května 2006), tedy po lhůtě.


Marným uplynutím lhůty k odstranění vad dovolání se původně odstranitelné vady staly neodstranitelnými a dovolací soud, který k pozdějšímu podání již nemohl přihlížet, tedy musel nezpůsobilé dovolání za přiměřeného použití § 43 odst. 2 věty první o.s.ř. odmítnout (§ 243c odst. 1 o.s.ř.).


Pro úplnost zbývá dodat, že i kdyby nebylo dovolání odmítnuto pro nedostatek náležitostí, muselo by být odmítnuto jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. Proti potvrzujícímu výroku I. napadeného rozsudku by totiž mohlo být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil (v tam uvedeném rozsahu) v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání však nemůže být přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. V tomto případě je totiž způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, avšak dovolatel ve skutečnosti v dovolání uplatnil existenci vady, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a také brojil proti skutkovým zjištěním, učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění pro účely posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák.; uplatnil tak nepřípustně dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a), odst. 3 o.s.ř.


Dovolatel z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobci (a ani druhé žalované) nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolateli právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.).


Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 12. dubna 2007


JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.


předseda senátu