26 Cdo 3440/2015
Datum rozhodnutí: 18.11.2015
Dotčené předpisy: § 711 odst. 5 obč. zák., § 237 o. s. ř.



26 Cdo 3440/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce statutárního města Brna, městské části Brno střed , se sídlem v Brně, Dominikánská 2, proti žalované I. S. , zastoupené JUDr. Ivo Panákem, advokátem se sídlem v Brně Veveří, Kounicova 284/39, o vyklizení bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 43 C 271/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. října 2014, č. j. 19 Co 97/2014-94, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:


Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 25. října 2012, č. j. 43 C 271/2009-34, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost vyklidit tam specifikovaný byt (dále jen byt ) do šesti měsíců od právní moci rozsudku, a to ve lhůtě patnácti dnů po zajištění přístřeší (výrok I.). Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).

K odvolání žalované Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. října 2014, č. j. 19 Co 97/2014-94, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil ve vyhovujícím výroku I. jen tak, že žalovaná je povinna byt vyklidit do patnácti dnů od zajištění přístřeší; v nákladovém výroku II. ho potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Dovolání žalované (dovolatelky) proti rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalobkyně písemně vyjádřila, není přípustné podle § 237 o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb./ dále opět jen o.s.ř. ), neboť otázka, zda lze přezkoumávat platnost výpovědi z nájmu bytu až v řízení o vyklizení bytu vedeném na základě pronajímatelovy žaloby podané poté, co nájemci marně uplynula lhůta k podání žaloby na určení neplatnosti výpovědi stanovená v § 711 odst. 5 obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v daném případě ve znění účinném do 31. října 2011 dále jen obč. zák. ), byla již v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena.

Při posuzování dovolacích námitek vztahujících se k posouzení dovolatelkou nastolené právní otázky dovolací soud vycházel z dosavadních právních předpisů (§ 3074 odst. 1 věta první za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).

Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 13. srpna 2008, sp. zn. 26 Cdo 778/2008, dovodil, že šedesátidenní lhůta podle § 711 odst. 5 obč. zák. je lhůta hmotněprávní prekluzivní; nepodá-li proto nájemce žalobu podle § 711 odst. 5 obč. zák. v tam uvedené prekluzivní lhůtě, je povinen byt po skončení nájemního poměru uplynutím výpovědní lhůty (§ 711 odst. 2 obč. zák.) vyklidit. K neplatnosti výpovědi z nájmu bytu nelze přihlížet až v řízení o vyklizení bytu vedeném na základě žaloby pronajímatele v případech, kdy nájemce, ač povinen, byt nevyklidil. V tomto ohledu je soudní praxe ustálena, o čemž svědčí i navazující rozhodnutí Nejvyššího soudu, např. rozsudky z 10. června 2009, sp. zn. 26 Cdo 2813/2007, z 28. dubna 2011, sp. zn. 26 Cdo 2693/2009, a z 2. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 2423/2012, a dále rovněž usnesení ze 17. dubna 2014, sp. zn. 29 Cdo 801/2013, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud České republiky odmítl usnesením z 12. srpna 2014, sp. zn. I. ÚS 1922/2014. V soudní praxi není pochyb ani o tom, že pokud nájemce po zániku nájemního vztahu k bytu (resp. po právní moci rozsudku, jímž byla zamítnuta jeho žaloba na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu) byt nevyklidí, nezbývá pronajímateli než domáhat se jeho vyklizení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 5. srpna 2010, sp. zn. 26 Cdo 3524/2009). Uvedené právní závěry dovolací soud sdílí též v poměrech souzené věci a neodchyluje se od nich ani přes v tomto směru uplatněné dovolací námitky. Zastává přitom názor, že se navíc ani nikterak neprotiví závěrům vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu z 15. prosince 2004, sp. zn. 20 Cdo 2662/2003, uveřejněném pod č. 30/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jak chybně uvažovala dovolatelka. Zásada, že absolutní neplatnost právního úkonu působí přímo ze zákona (ex lege) a od počátku (ex tunc) a soud k ní přihlíží i bez návrhu (tj. z úřední povinnosti), totiž nebrání zákonodárci, aby posouzení otázky (ne)platnosti určitého právního úkonu vyhradil samostatnému řízení a tím vyloučil, aby dotčenou otázku mohl soud řešit v jiném řízení byť jako otázku předběžnou. O tom, že takové (nebo přinejmenším obdobné) případy existují (jsou možné), třebaže nejsou příliš četné, vypovídá nejen shora uvedená judikatura, ale např. i rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 40/1969, 5/2000, 51/2002, 53/2006, 10/2007 a 58/2012.

Jestliže tedy odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu dovodil, že v daném řízení o vyklizení bytu (vedeném na základě žaloby pronajímatele podané po marném uplynutí lhůty k podání žaloby na určení neplatnosti výpovědi stanovené v § 711 odst. 5 obč. zák.) se již dovolatelka nemůže úspěšně dovolat neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, neodchýlil se od citované judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe, od níž není důvod se odchýlit ani v poměrech projednávané věci.

S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné podle § 237 o.s.ř., a proto je dovolací soud podle § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o.s.ř.) pro nepřípustnost.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 18. listopadu 2015

JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu