26 Cdo 342/99
Datum rozhodnutí: 31.08.2000
Dotčené předpisy:




26 Cdo 342/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Jindřicha Fastnera a JUDr. Hany Müllerové v právní věci žalobkyně B. K., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. K., zastoupenému advokátem, o zrušení práva společného nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 15 C 159/94, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 28. května 1998, č. j. 40 Co 879/97-94, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 28. 5. 1997, č. j. 15 C 159/94-76 (poté, co jeho rozsudek ze dne 10. 5. 1995, č. j. 15 C 159/94-19, byl k odvolání žalovaného zrušen usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 1. 1996, č. j. 40 Co 887/95-30), zrušil právo společného nájmu účastníků k bytu č. 32 v 7. poschodí domu č. 20 v Š., F. ulice, sestávajícímu ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství (dále jen "předmětný byt"), určil, že výlučnou nájemkyní bytu bude žalobkyně, a žalovanému uložil povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do 15-ti dnů po zajištění náhradního bytu. Současně rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že odbor bytového hospodářství bývalého Městského národního výboru v Š. svým rozhodnutím ze dne 4. 10. 1990 přidělil předmětný byt J. K. na základě té skutečnosti, že jmenovaný byl zapsán v seznamu žadatelů o přidělení bytu a v pořadníku organizace, která měla k tomuto bytu dispoziční právo (Okresní správa Veřejné bezpečnosti Š.). Žalovaný byl v té době příslušníkem Policie České republiky a v tomto služebním poměru je dodnes. Manželství účastníků bylo rozvedeno pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 20. 4. 1994, č. j. 6 C 7/94-11, a jejich nezletilá dcera V. byla svěřena do výchovy žalobkyně. Příčinu rozvratu manželství soud shledal v chování žalovaného, který často požíval alkoholické nápoje. Žalovaná od rozvodu manželství účastníků v předmětném bytě bydlí s nezletilou dcerou účastníků, přičemž žalovaný do něj dochází jen asi jednou až dvakrát týdně a po noční službě v něm přespává. Žalovaný uzavřel v únoru 1995 nové manželství s H. W., z něhož se 18. 7. 1995 narodila dcera. S touto svojí novou rodinou bydlí ve služebním bytě Č. v B., okr. Š., který však jeho nynější manželka musí na základě pravomocného rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 7. 11. 1990, č. j. 8 C 266/90-14, po přidělení náhradního bytu vyklidit. Na základě těchto zjištění soud prvního stupně konstatoval, že "do 31. 12. 1991 se na straně žalovaného jednalo o osobní užívání bytu sloužícího k trvalému ubytování pracovníků organizace, ovšem s účinností od 1. 1. 1992 došlo k přeměně tohoto právního vztahu na společný nájem bytu manželi, když žalovanému vznikl nájem tohoto bytu podle § 871 odst. 4 obč. zák. a žalobkyni podle § 703 odst. 1 obč. zák. Později vydaný zákon č. 102/1990 Sb. je použitelný pouze pro vznik nájmu služebního bytu, k němuž dochází až za účinnosti tohoto zákona, tedy po 5. 3. 1992." Na základě toho dospěl k závěru, že účastníkům vzniklo právo společného nájmu předmětného bytu, že se po rozvodu o dalším nájmu bytu nedohodli, a proto rozhodl o zrušení tohoto práva v souladu s ustanovením § 705 odst. 1 obč. zák. Při rozhodování o dalším nájmu bytu vycházel soud prvního stupně z toho, že nezletilá dcera účastníků byla svěřena na dobu po rozvodu do výchovy žalobkyni, a dále i z příčin rozvratu manželství účastníků a ze stanoviska pronajímatele předmětného bytu. Povinnost žalovaného k vyklizení bytu vázal na zajištění náhradního bytu (§ 712 odst. 6 věta první obč. zák.), když neshledal žádné důvody pro to, aby žalovanému bylo přiznáno pouze právo na náhradní ubytování.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 28. 5. 1998, č. j. 40 Co 879/97-94, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že návrh na zrušení práva společného nájmu účastníků k předmětnému bytu zamítl. Současně uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud po doplnění dokazování listinnými důkazy (sděleními Městského úřadu Š. ze dne 18. 5. 1998, a ředitele Policie ČR, Okresního ředitelství Š., ze dne 18. 5. 1998) a výpovědí žalovaného, dospěl k závěru, že předmětný byt byl za trvání manželství účastníků přidělen žalovanému podle § 24 tehdy platného zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty. Dovodil, že se jednalo o byt ministerstva vnitra podle § 69 odst. 1 bodu 1 cit. zákona, který měl charakter bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace ve smyslu ustanovení § 7 vyhlášky č. 45/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Občanský zákoník ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. ve svém ustanovení § 182 výslovně vyloučil tyto byty z režimu práva společného užívání bytu manželů. Právo manžela, kterému byt, přidělen nebyl, bylo jen právem od uživatele bytu odvozeným, které zaniklo rozvodem manželství s důsledky vyjádřenými v § 187 odst. 1 obč. zák. ve znění před citovanou novelou. Podle názoru odvolacího soudu proto "dodatečně, účinností zákona č. 102/1990 Sb., společné právo účastníků, včetně společného nájmu předmětného bytu, vzniknout nemohlo, a to i kdyby se podle § 871 odst. 4 obč. zák. ve znění zákona č. 509/1991 Sb. osobní užívání nepřeměnilo na nájem služebního bytu". Za tohoto stavu nepovažoval za právně významnou otázku, zda má předmětný byt charakter služebního bytu podle § 7 nebo § 8 zákona č. 102/1992 Sb. Dovodil, že předpoklad vyslovený v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, že totiž dnem 1. 1. 1992 vzniklo účastníkům právo společného nájmu bytu účinností zákona č. 102/1992 Sb., ačkoliv podle předchozí úpravy nevzniklo právo společného užívání bytu manželi, je nesprávný. Odvolací soud uzavřel, že žalovaná bydlí v předmětném bytě pouze na základě odvozeného práva jakožto bývalá manželka nájemce bytu, a není proto "aktivně legitimována s bytem nakládat".

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a v němž podřadila uplatněný dovolací důvod pod ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a namítá, "že nikdy neodvozovala vznik práva společného práva bytu od účinnosti zákona č. 102/1992 Sb., nýbrž od účinnosti zákona č. 509/1991 Sb., který v § 871 odst. 4 o. z. připustil transformaci osobního užívání bytu sloužícího k trvalému ubytování pracovníků organizace na nájem služebního bytu jen v těch případech, kdy šlo o byt splňující kritéria stanovená zákonem pro služební byty. V době vydání zákona č. 509/1991 Sb. definoval pojem služební byt zákon č. 41/1964 Sb. ve svém § 67 tak, že tato definice na daný případ zjevně nedopadala. Použitelnost definice služebního bytu obsažené v zákoně č. 102/1992 Sb. nepřipadala v úvahu, neboť tento zákon nabyl účinnosti až časově později, tedy 5. 3. 1992". Dovozuje, že nedošlo-li v daném případě k transformaci užívacího práva žalovaného na nájem služebního bytu, došlo ke vzniku práva společného nájmu účastníků, neboť dnem 1. 1. 1992 se jeden z nich, tedy žalovaný, stal nájemcem bytu, a k tomuto dni manželství účastníků trvalo a účastníci spolu žili. Dovolací návrh žalobkyně proto směřoval ke zrušení rozsudků soudů obou stupňů a k vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací shledal, že dovolání je přípustné (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.). Bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), účastnicí řízení, řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), má formální i obsahové náležitosti uvedené v ustanovení § 241 odst. 2 o. s. ř., a opírá se o způsobilý dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.

Vady řízení, které dovolací soud posuzuje podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. z úřední povinnosti, nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají. Dovolací soud byl proto ve své přezkumné povinnosti vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.).

Předmětem dovolacího přezkumu v dané věci je tak posouzení správnosti právního názoru odvolacího soudu, že účastníkům nevzniklo k předmětnému bytu právo společného nájmu.

Dovoláním nebylo zpochybněno, že předmětný byt byl žalovanému přidělen za trvání manželství účastníků podle § 24 tehdy platného zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o hospodaření s byty"), a že šlo o byt ministerstva vnitra ve smyslu ustanovení § 69 odst. 1 bodu 1 tohoto zákona. Z posléze uvedeného ustanovení vyplývá, že těmito byty byly byty v obytných domech určených výhradně k ubytování příslušníků ozbrojených sborů ministerstva vnitra v činné službě a jednotlivé byty, které ministerstvo vnitra získalo ze státní bytové výstavby. Vzhledem k účelovému určení těchto bytů (jež sloužily pro bydlení osob, které byly v pracovním, resp. v obdobném vztahu k ministerstvu vnitra) a k trvalosti tohoto jejich určení, měly tyto byty charakter bytů trvale určených pro ubytování pracovníků organizace ve smyslu ustanovení § 7 tehdy platné vyhlášky č. 45/1964 Sb. (srov. též rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971, pod pořadovým číslem 39), zatímco byty uvedené v § 69 odst. 1 bodu 2 zákona o hospodaření s byty tento charakter neměly (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1970, pod pořadovým číslem 2, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27.3.1997, sp.zn. 3 Cdon 56/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1997, pod pořadovým číslem 61), a to právě vzhledem k tomu, že mohly - za podmínek stanovených v § 69 odst. 2 zákona o hospodaření s byty - pozbýt povahu bytu ministerstva vnitra.

Měl-li tedy předmětný byt - ve smyslu výše uvedeného - charakter bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace, bylo vyloučeno, aby k němu vzniklo účastníkům právo společného užívání (§ 182 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.1991). Rozhodnutím o přidělení tohoto bytu a následnou dohodou o jeho odevzdání a převzetí tedy vzniklo právo osobního užívání bytu pouze tomu z manželů (v dané věci žalovanému), jemuž byl byt přidělen, od tohoto práva bylo odvozeno právo druhého z manželů (v dané věci žalobkyně) a tento odvozený právní důvod užívání zanikl rozvodem manželství. Protože pro vznik společného nájmu bytu podle § 871 odst. 1 občanského zákoníku ve znění po novele provedené s účinností k 1.1.1992 zákonem č. 509/1991 Sb., bylo podmínkou, aby byl byt před 1.1.1992 ve společném užívání nebo ve společném užívání manželů (a tato podmínka v souzené věci splněna nebyla), je vyloučeno, aby účinností zákona č. 509/1991 Sb., vzniklo účastníkům k předmětnému bytu právo společného nájmu, jak mylně dovozuje dovolatelka. Tak by tomu nemohlo být ani v případě, kdyby se podle § 871 odst. 4 občanského zákoníku ve znění zákona č. 509/1991 Sb., osobní užívání nepřeměnilo na nájem služebního bytu (srov. též výše citované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 3 Cdon 56/1996).

Neexistence práva společného nájmu předmětného bytu vylučuje možnost vyhovět žalobě na zrušení takového práva; z toho vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem je správné a z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je správný i jeho rozsudek, napadený dovoláním žalobkyně. Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. dovolání zamítl.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. a o skutečnost, že žalovanému v tomto řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by měl podle výsledků dovolacího řízení proti neúspěšné dovolatelce právo.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 31. srpna 2000

Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc., v. r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Lucie Ševčíková