26 Cdo 341/2011
Datum rozhodnutí: 07.12.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




26 Cdo 341/2011


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně TRI GROUP PRAHA s. r. o. , se sídlem v Praze 4 Modřanech, Obchodní náměstí 51, IČ: 25779036, zastoupené JUDr. Tomášem Kaiserem, advokátem se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 15, proti žalované S. B. , o zaplacení částky 200.505,30 Kč s přísl. a smluvní pokuty, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 24 C 138/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 19. února 2010, č. j. 73 Co 691/2009-122, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila dlužné nájemné za říjen, listopad a prosinec 2004 v částce 200.505,30 Kč z tam specifikovaných nebytových prostor a dále smluvní pokutu ve výši 0,5 % za každý den prodlení z částky 32.505,30 Kč od 2. října 2004 do zaplacení, z částky 84.000,- Kč od 2. listopadu 2004 do zaplacení a z částky 84.000,- Kč od 2. prosince 2004 do zaplacení (dále jen smluvní pokuta ).

Okresní soud v Liberci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 5. března 2009, č. j. 24 C 138/2005-97, ve spojení s opravným usnesením ze dne 13. listopadu 2009, č. j. 24 C 138/2005-112, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 200.505,30 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu ohledně zaplacení smluvní pokuty (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastnic (výrok III.).

Proti výroku II. rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně odvolání, v němž mimo jiné změnila žalobu tak, že se domáhala, aby v případě, že odvolací soud shledá nedůvodným její požadavek na zaplacení smluvní pokuty, uložil eventuálně žalované povinnost zaplatit jí úrok z prodlení ve výši 3 % ročně z částky 200.505,30 Kč od 17. června 2005 do zaplacení.

Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci jako soud odvolací nejprve usnesením vyhlášeným při odvolacím jednání dne 18. února 2010 změnu žaloby připustil a poté rozsudkem ze dne 19. února 2010, č. j. 73 Co 691/2009-122, citovaný rozsudek soudu prvního stupně (ve spojení s opravným usnesením) potvrdil v zamítavém výroku II. ohledně zaplacení smluvní pokuty (výrok II.) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku úrok z prodlení ve výši 3 % ročně z částky 200.505,30 Kč od 17. června 2005 do zaplacení (výrok III.); současně ho změnil v nákladovém výroku III. (výrok IV.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic (výrok V.) a o povinnosti žalobkyně zaplatit soudní poplatek za odvolání (výrok VI.).

Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že v souvislosti se svou podnikatelskou činností uzavřely žalobkyně jako pronajímatelka a žalovaná jako nájemkyně dne 6. listopadu 2002 písemnou smlouvu o nájmu nebytových prostor (dále jen Smlouva o nájmu nebytových prostor , resp. Smlouva ) na dobu určitou od 6. listopadu 2002 do 31. října 2003, že dodatkem č. 1 ke Smlouvě o nájmu nebytových prostor prodloužily dobu trvání nájmu do 31. října 2004, že ve Smlouvě se žalovaná mimo jiné zavázala zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 0,5 % z dlužné částky za každý i započatý den prodlení s placením nájemného a zboží (dále jen dotčené ujednání ) a že Smlouva o nájmu nebytových prostor obsahovala rovněž ujednání, v nichž se žalovaná zavázala zaplatit žalobkyni jednorázové smluvní pokuty v částkách 2.000,- Kč a 5.000,- Kč za porušení jiných povinností než řádného a včasného placení nájemného. Dále zjistil, že žalovaná dne 15. prosince 2004 písemně uznala závazek vyplývající ze Smlouvy o nájmu nebytových prostor ve výši 243.700,- Kč plus smluvní penále ve výši 0,5 % za každý den prodlení dle Smlouvy, co do důvodu a výše , že text uznání závazku odkazoval na přílohu, v níž byly specifikovány jednotlivé částky dlužného nájemného a jejich splatnost, a že žalovaná předala žalobkyni nebytové prostory dne 30. prosince 2004. Na tomto skutkovém základě odvolací soud dovodil, že dotčené ujednání je podle svého obsahu dohodou o smluvním úroku z prodlení ve smyslu § 369 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obch. zák. ), a nikoli o smluvní pokutě podle § 544 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ). V této souvislosti konstatoval, že ve vztahu k případnému dlužnému nájemnému nebyla mezi účastnicemi uzavřena písemná dohoda o smluvní pokutě, z níž by bylo možné dovozovat vznik práva na zaplacení smluvní pokuty. Zdůraznil, že zaplacení smluvního úroku z prodlení z dlužného nájemného v dohodnuté výši se žalobkyně nedomáhala, a proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku II. ohledně zamítnutí (primárního) požadavku žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty. V návaznosti na toto (potvrzující) rozhodnutí vyhověl jejímu (eventuálnímu) požadavku na zaplacení úroku z prodlení ve výši 3 % ročně z částky 200.505,30 Kč (tj. z dlužného nájemného) od 17. června 2005 do zaplacení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř. ). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání odvolacímu soudu především vytkla, že dospěl-li k závěru, že uplatněný nárok nelze podřadit pod institut smluvní pokuty, měl ho za zcela nezměněného skutkového stavu (uzavření nájemní smlouvy a následné prodlení žalované s placením nájemného) podřadit pod ustanovení § 369 odst. 1 obch. zák. a vyhovět žalobě ohledně uvedeného nároku z titulu smluvních úroků z prodlení. V této souvislosti odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000. Vyjádřila rovněž přesvědčení, že odvolací soud naopak neměl vyhovět jejímu požadavku na zaplacení zákonného úroku z prodlení (tj. úroku z prodlení ve výši 3 % ročně z částky 200.505,30 Kč od 17. června 2005 do zaplacení), neboť z ustanovení § 369 odst. 1 obch. zák. vyplývá, že smluvní ujednání o výši úroku z prodlení má přednost před jeho zákonnou úpravou. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).

Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud nepřehlédl sdělení dovolatelky, že dovolání podává proti rozsudku odvolacího soudu do jeho výroků II., III., IV., V. a VI. , tedy nejen proti potvrzujícímu výroku II. napadeného rozsudku, nýbrž i proti jeho vyhovujícímu výroku III. (a nákladovým výrokům IV. a V. a výroku VI., jímž odvolací soud rozhodl o její povinnosti zaplatit soudní poplatek za odvolání). Přitom neopomenul, že výrokem III. napadeného rozsudku bylo vyhověno eventuálnímu petitu (žalobnímu požadavku) na zaplacení tam uvedeného úroku z prodlení, a to v souvislosti s potvrzením výroku rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl zamítnut (primární) požadavek na zaplacení smluvní pokuty. Vyhovující výrok III. napadeného rozsudku byl tak závislý na jeho potvrzujícím výroku II.; přitom odvolací soud správně rozhodoval o eventuálním petitu, potvrdil-li výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl primární petit zamítnut (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 2887/2004, uveřejněný pod C 3419 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu). Za této situace nemá dovolatelka subjektivní legitimaci k podání dovolání proti vyhovujícímu výroku III., neboť dovolání je oprávněn podat pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v sešitě č. 3 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, a z 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné pod č. 7 v sešitě č. 1 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura). Propojení potvrzujícího výroku II. rozsudku odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ či c/ o.s.ř., s jeho výrokem III., který není přípustno zkoumat (proto, že dovolatelka není k podání dovolání proti tomuto výroku subjektivně legitimována), se pak při rozhodnutí o dovolání projeví toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení § 242 odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 1493/96, uveřejněný pod č. 87 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (v daném případě jeho potvrzujícímu výroku II.) upravují ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.

Protože ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá (neboť rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (srov. § 237 odst. 3 větu za středníkem o.s.ř.).

Způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. dovolatelka uplatnila námitkou, že dospěl-li odvolací soud k závěru, že uplatněný nárok na zaplacení smluvní pokuty nelze pod institut smluvní pokuty podřadit, měl ho za zcela nezměněného skutkového stavu (uzavření nájemní smlouvy a následné prodlení žalované s placením nájemného) podřadit pod ustanovení § 369 odst. 1 obch. zák. a vyhovět žalobě ohledně uvedeného nároku z titulu smluvních úroků z prodlení.

Ve vztahu k uvedené dovolací námitce je především zapotřebí zdůraznit, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na právním názoru, že skutkový stav, o který se opíral nárok na zaplacení smluvní pokuty, nelze posuzovat podle ustanovení o smluvní pokutě ve smyslu § 544 a násl. obč. zák. Naopak odvolací soud rozhodující skutečnosti vylíčené v žalobě (§ 79 odst. 1 o.s.ř.) posuzoval podle ustanovení o smluvní pokutě ve smyslu § 544 a násl. obč. zák., neboť dospěl k závěru, že smluvní pokutu nelze žalobkyni přiznat, nebyla-li mezi účastnicemi ve vztahu k případnému dlužnému nájemnému uzavřena písemná dohoda o smluvní pokutě, z níž by bylo možné dovozovat vznik práva na zaplacení smluvní pokuty. Dovolací soud proto z uvedeného závěru vychází.

V soudní praxi není pochyb o tom, že rozhodujícími skutečnostmi (které musí být ve smyslu § 79 odst. 1 o.s.ř. obsaženy v žalobě) se rozumějí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, kterými (pravdivě) vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem). Právní charakteristiku skutku (tzv. právní důvod žaloby) není povinen v žalobě uvádět. Vylíčení rozhodujících skutečností slouží k vymezení předmětu řízení po skutkové stránce; zároveň však z něho musí vyplynout, o jaký právní poměr žalobce svůj nárok opírá (právní důvod žaloby), byť žalobce sám není povinen tento právní důvod v žalobě výslovně uvádět. K tomu srov. Občanský soudní řád, Komentář, 5. vydání 2001, vydaný nakladatelstvím C. H. BECK, strana 241, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 21. května 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96, a z 28. května 1998, sp. zn. 2 Odon 154/97, uveřejněné pod č. 4 v sešitě č. 1 z roku 1998 a pod č. 119 v sešitě č. 17 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura.

Současně však nelze ztratit ze zřetele, že soudní praxe se již dříve, tj. za účinnosti občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., ustálila v názoru, že rozhoduje-li soud o nároku na peněžité plnění, který vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit nárok po právní stránce i podle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno, popř. dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je povinností soudu uplatňovaný nárok takto posoudit, a to bez ohledu, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden či nikoliv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, uveřejněný pod č. 178 v sešitě č. 9 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, tj. rozhodnutí, na které dovolatelka odkázala v dovolání). Rovněž v rozsudku ze dne 31. července 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněném pod č. 78 v sešitě č. 9 10 z roku 2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 154 v sešitě č. 9 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud České republiky dovodil, že je-li žalobou uplatněn nárok na peněžité plnění vycházející ze skutkového tvrzení, že na základě smlouvy o nájmu žalovaný užíval nebytové prostory a neposkytl za to žalobci smluvené protiplnění (nájemné), avšak podle názoru soudu je nájemní smlouva neplatná a jiný důvod užívání není tvrzen, není změnou skutkového stavu vymezeného v žalobě, posoudí-li soud nárok žalobce na zaplacení požadované částky podle hmotněprávních norem upravujících nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení.

Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí bylo již uvedeno, že rozhodující skutečnosti vylíčené v žalobě (§ 79 odst. 1 o.s.ř.) odvolací soud podřadil pod ustanovení o smluvní pokutě ve smyslu § 544 a násl. obč. zák., přičemž na základě zjištěného skutkového stavu (zejména na základě skutečností zjištěných ze Smlouvy o nájmu nebytových prostor) dospěl k závěru, že žalobě na zaplacení smluvní pokuty nelze podle citovaných ustanovení vyhovět. Požadované plnění ovšem nemohl dovolatelce bez dalšího přiznat z titulu smluvních úroků z prodlení (§ 369 odst. 1 obch. zák.). Je tomu tak proto, že nárok na zaplacení smluvního úroku z prodlení vychází z jiného skutku (skutkového děje) než nárok na zaplacení smluvní pokuty. Závazky ze smluvní pokuty a ze smluvních úroků z prodlení se zakládají dvou či vícestrannými právními úkony (smlouvami), které mají vzhledem k rozdílné povaze uvedených závazků a odlišným právním režimům, jimž jsou tyto závazky podřízeny různé právní důsledky. Posouzení, o který z těchto závazkových právních vztahů se opírá uplatněné peněžité plnění, tak závisí mimo jiné na tom, k čemu podle vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě směřovala vůle účastníků právního úkonu, jenž měl dotčený právní vztah založit (§ 35 odst. 2 obč. zák.). Bez další procesní aktivity dovolatelky v daném sporném řízení proto skutkový děj vylíčený v žalobě neumožňoval odvolacímu soudu podřadit uplatněný nárok na požadované plnění pod jiné hmotněprávní ustanovení (pod ustanovení § 369 odst. 1 obch. zák.). V této souvislosti nelze ztratit ze zřetele, že o změnu žaloby (§ 95 o.s.ř.) jde nejen tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě, nebo požaduje-li na základě stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě, ale rovněž v případě, že žalobce sice i nadále požaduje stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. srpna 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněný pod č. 21 v sešitě č. 3 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolatelka tedy mohla dosáhnout přiznání požadovaného plnění z titulu smluvních úroků mimo jiné jen za předpokladu změny žaloby, což však neučinila. Se zřetelem k řečenému dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku II. napadeného rozsudku ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Soudní praxe je dlouhodobě ustálena v názoru, že podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 není přípustné dovolání proti nákladovým výrokům (v daném případě proti výrokům IV. a V. napadeného rozsudku), byť jsou součástí rozsudku odvolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 1edna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 88 v sešitě č. 5 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura).

Zbývá dodat, že dovolání není přípustné ani proti výroku VI. rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o povinnosti žalobkyně zaplatit soudní poplatek za odvolání (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze 14. listopadu 2007, sp. zn. 29 Cdo 113/2007, z 25. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 850/2007, a z 24. května 2011, sp. zn. 33 Cdo 2548/2009).

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.) dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. b/ a c/ o.s.ř. odmítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalované nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelce právo. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. prosince 2011 JUDr. Miroslav F e r á k, v. r.
předseda senátu