26 Cdo 3408/2013
Datum rozhodnutí: 25.03.2014
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



26 Cdo 3408/2013


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce Š. V. , proti žalovaným 1) E. G. , zastoupenému Mgr. Milanem Burešem, advokátem se sídlem Kladno, T. G. Masaryka 108, a 2) A. G. , o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp.zn. 18 C 59/2009, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. března 2013, č.j. 19 Co 539/2012-148, takto:

I. Dovolání se odmítá .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.


O d ů v o d n ě n í :
Žalovaný 1) podal včasné dovolání proti rozsudku ze dne 14. 3. 2013, č.j. 19 Co 539/2012-148, kterým Krajský soud v Praze (soud odvolací) potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kladně (soudu prvního stupně) ze dne 30. 3. 2012, č.j. 18 C 59/2009-117, jímž byla žalovaným uložena povinnost vyklidit dům v H., okres K. (dále též jen předmětná nemovitosti ) a předat jej žalobci do 6 měsíců od právní moci rozsudku, a rozhodnuto o nákladech řízení; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Dovolání není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. článek II., bod 1. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., a část první, článek II. bod 2 zákona č. 293/12013 Sb.) dále jen o.s.ř. , neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nejedná se o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Ve věcech týkajících se vyklizení bytu (nemovitosti sloužící k bydlení) užívaného bez právního důvodu Nejvyšší soud totiž soudní praxi usměrnil stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. 10. 2009, sp.zn. Cpjn 6/2009, uveřejněným pod č. 6 v sešitě č. 1-2 (ve znění redakční opravy uveřejněné v sešitě č. 5-6) z roku 2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož skutečnost, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovitosti sloužící k bydlení) je uplatňován v rozporu s dobrými mravy, se podle okolností daného případu projeví buď určením delší než zákonné lhůty k vyklizení (§ 160 odst. 1 o.s.ř.), vázáním vyklizení na poskytnutí přístřeší či jiného druhu bytové náhrady, nebo i zamítnutím žaloby (pro tentokrát). Přitom zamítnutí žaloby na vyklizení bytu na základě aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. má být až poslední možností (ultima ratio), jak ve zcela mimořádných případech odstranit přílišnou tvrdost zákona v situaci, kdy by se odložené či podmíněné vyklizení bytu jevilo krajně nespravedlivým. Pokud v daném případě odvolací soud vázal (po zhodnocení všech rozhodujících skutečností) vyklizení předmětné nemovitosti na poskytnutí delší než zákonné lhůty (§ 160 odst. 1 o.s.ř.), nikoliv na zajištění bytové náhrady, nelze pokládat jeho úvahu za zjevně nepřiměřenou.
Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věta první a § odst. 2 o.s.ř.).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. března 2014
Doc. JUDr. Věra K o r e c ká, CSc.
předsedkyně senátu