26 Cdo 3407/2009
Datum rozhodnutí: 20.01.2011
Dotčené předpisy: § 711 odst. 1 písm. b) obč. zák. ve znění od 31.03.2006




26 Cdo 3407/2009


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců a) E. L. , b) K. B. , zastoupených JUDr. Martinem Kölblem, advokátem se sídlem Praha 1, Štěpánská 39, proti žalovaným 1) M. K. , 2) A. K. , 3) Ing. K. Z. , zastoupeným JUDr. Jitkou Pokornou, advokátkou se sídlem Praha 2, Trojanova 12, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.zn. 18 C 16/2007, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. února 2009, č.j. 28 Co 503/2008-64, takto:


I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.700,- Kč, k rukám JUDr. Martina Kölbla, advokáta se sídlem Praha 1, Štěpánská 39, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 3. 6. 2008, č. j. 18 C 16/2007-39, určil, že výpověď z nájmu žalobců k bytu č. 6 o velikosti 2+1, II. kategorie v Praze, ulice Sázavská 847/4 (dále předmětný byt , resp. byt a předmětný dům ), kterou jim dali žalovaní dne 10. 1. 2007, je neplatná; současně rozhodl o nákladech řízení.


K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 25. 2. 2009, č. j. 28 Co 503/2008-64, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, ve výroku o náhradě nákladů řízení jej změnil, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud vzal ve shodě se soudem prvního stupně za prokázáno, že žalovaní (spoluvlastníci předmětného domu) dali žalobcům (společným nájemcům předmětného bytu) dne 10. 1. 2007 výpověď z nájmu bytu podle ustanovení § 711 odst. 2 písm. b) občanského zákoníku ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen obč. zák. ) s odůvodněním, že bez souhlasu pronajímatelů provedli v bytě nepovolené stavební úpravy, čímž hrubým způsobem porušili své povinnosti vyplývající z nájmu bytu, konkrétně z ustanovení § 694 obč. zák. (dále též jen Výpověď ), že dopisy ze dne 15. 9. 1999 a 6. 6. 2000 žalobcům sdělili, že nemají námitek proti rekonstrukci předmětného bytu na náklady nájemců a že jim dávají souhlas s vybudováním plynového etážového teplovodního vytápění (s tím, že tyto dopisy nenahrazují stavební či jiná povolení), že rozhodnutím odboru výstavby Obvodního úřadu městské části v Praze 2 ze dne 22. 12. 1999 bylo vydáno stavební povolení na stavební úpravy předmětného bytu spočívající v rekonstrukci sociálního zařízení, že tato rekonstrukce proběhla, že následně - v roce 2006 vyměnili žalobci v koupelně vanu za sprchový kout a provedli s tím související úpravy dlažby, obkladů, vodovodu a kanalizace, a že tímto jejich jednáním žádná škoda na majetku žalovaných nevznikla. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, který s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 85/2004 (týkajícím se výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ občanského zákoníku ve znění do 30. 3. 2006) konstatoval, že zákon za hrubé porušení povinností nájemce zakládající důvod výpovědi označuje výslovně toliko neplacení nájemného nebo úhrad a za plnění poskytovaná s užíváním bytu převyšující trojnásobek měsíčního nájemného, že se však jedná o demonstrativní výčet a že důvodem k výpovědi tudíž může být i jiné porušení povinností nájemcem, svou závažností však srovnatelné s tím, jež zákon výslovně uvádí. Je proto třeba se zabývat posouzením intenzity protiprávního jednání nájemce, zda tímto způsobil pronajímateli škodu, jaká byla motivace jeho jednání, zda dosud plnil své povinnosti, příp. jaká doba uplynula od porušení povinnosti. V dané věci žalovaní souhlasili v roce 1999 s rekonstrukcí bytu, spočívající ve stavebních úpravách koupelny a WC; stavební úprava, pro kterou dali žalovaní žalobcům Výpověď, pak spočívala v následné výměně vany za sprchový kout a v provedení s tím souvisejících úprav obkladů, dlažby, vodovodního vedení a kanalizace. Dovodil, že se sice jedná o stavební úpravy, k nimž bylo třeba souhlasu pronajímatelů, s ohledem na okolnosti je však nelze považovat za natolik intenzivní, aby představovaly (i přes chybějící souhlas žalovaných) zvlášť hrubé porušení povinností nájemců, neboť se fakticky jednalo o výměnu bytového zařízení (které v daném případě do bytu instalovali sami žalobci), a tímto zásahem nedošlo ke znehodnocení bytu či ke škodě na majetku žalovaných, ani jím nebyli poškozeni ostatní nájemci v domě (přičemž tyto skutečnosti žalovaní ostatně ani netvrdí); zároveň nedošlo ke změně charakteru bytu. Se zřetelem k tomu je nelze považovat za hrubé porušení povinností nájemce, jež by mělo vést k výpovědi z nájmu bytu; Výpověď proto není důvodná.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatnili v něm dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Otázky zásadního právního významu (z nichž dovozují přípustnost dovolání) vymezili takto: 1) zda při posuzování otázky, došlo-li k hrubému porušení nájemní smlouvy ze strany nájemců, tedy k naplnění výpovědního důvodu dle § 711 odst. 2 písm. b) obč. zák., je nutno přihlížet i k předchozímu plnění povinností nájemců a ke skutečnosti, zda nájemci způsobili pronajímatelům škodu či nikoliv, 2) zda lze na pronajímateli spravedlivě požadovat, aby setrvával v nájemním vztahu s nájemcem, který bez jeho souhlasu provedl v pronajatém bytě stavební úpravu či jinou podstatnou změnu, 3) zda provedení úpravy v koupelně bytu, spočívající v záměně vany za sprchový kout a navazující úpravy vedení vody, kanalizace, elektroinstalace jsou podstatnou změnou v bytě ve smyslu § 694 obč. zák. nebo zda k těmto úpravám nájemce nepotřebuje souhlas pronajímatele, a 4) zda provedení úpravy specifikované pod bodem 3) bez souhlasu pronajímatele je hrubým porušením nájemní smlouvy. Odvolacímu soudu vytýkají, že neprovedl důkazy k prokázání rozsahu provedených změn v bytě, předchozího plnění povinností nájemci či k tomu, zda na jejich straně došlo v důsledku změn provedených žalobci ke vzniku škody. Tento postup odvolacího soudu je dle jejich názoru v rozporu s judikaturou (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 85/2004), z níž vyplývá, že k těmto skutečnostem je nutno přihlížet. Uvádějí, že stav, kdy nájemce bez souhlasu pronajímatele zasáhne do jeho vlastnického práva tím, že provede stavební úpravy a jiné podstatné změny v bytě, je nežádoucí a jedná se o protiprávní jednání, které nesmí požívat ochrany soudu. Pokud jde o právní argumentaci k věci, v plném rozsahu se odvolávají na svá tvrzení obsažená v odvolání ze dne 11. 7. 2008, doplnění odvolání a vyjádření ze dne 23. 1. 2009. Navrhli, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny.

Žalobci se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnili s napadeným rozsudek, vyvraceli dovolací námitky s tím, že rozsah stavebních úprav byl nesporný, a že žalovaným jejich provedením nemohla být způsobena škoda, naopak byl jejich majetek zhodnocen. Navrhli, aby dovolání odmítnuto, popř. zamítnuto.

Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 25. února 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen o. s. ř. ).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnými osobami účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Žalovaní dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu, nejde tedy o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a/, b/ o. s. ř. Dovolání tak může být přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.

Dovolateli označené otázky přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládají.

Podle § 711 odst. 2 písm. b) obč. zák. pronajímatel může vypovědět nájem bez přivolení soudu, jestliže nájemce hrubě porušuje své povinnosti vyplývající z nájmu bytu, zejména tím, že nezaplatil nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu ve výši odpovídající trojnásobku měsíčního nájemného a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu nebo nedoplnil peněžní prostředky na účtu podle § 686a odst. 3.

Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. 26 Cdo 2313/2009, zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že pro posouzení existence výpovědního důvodu podle § 711 odst. 2 písm. b) obč. zák. spočívajícího v hrubém porušení povinností vyplývajících z nájmu bytu (jiných než v tomto ustanovení výslovně uvedených) je i nadále využitelná dosavadní judikatura ohledně výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen obč. zák. před novelou ), neboť oproti předchozí právní úpravě liší pouze v demonstrativním výčtu jednání, které zákon výslovně označuje za hrubé porušení povinnosti nájemce (před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. se jednalo o neplacení nájemného nebo úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu po dobu delší než tři měsíce).

Ustálená soudní praxe dovodila, že při výkladu ustanovení § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. před novelou je třeba vzít v úvahu, že zákon za hrubé porušení povinností nájemcem bytu, které zakládá důvod výpovědi z nájmu bytu pronajímatelem, výslovně označuje neplacení nájemného nebo úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce. Jde o demonstrativní (příkladný) výčet (srov. slovo zejména ), což znamená, že důvodem k výpovědi může být i jiné porušení povinností nájemcem, svou závažností však srovnatelné s tím, které zákon výslovně uvádí. Základním hlediskem pro posouzení intenzity porušení povinností nájemce bude tedy úvaha, zda to porušení, jehož se nájemce dopustil, je svým významem (posuzováno zejména z hlediska oprávněných zájmů pronajímatele, avšak též z hlediska zájmů ostatních nájemců domu) alespoň tak závažné, jako neplacení nájemného (služeb) po dobu delší než tři měsíce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 26 Cdo 85/2004, uveřejněný pod C 2685 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1222/2003). K hlediskům pro posouzení intenzity porušení nájemcových povinností nepochybně patří okolnost, zda nájemce svým jednáním způsobil pronajímateli škodu (případně v jaké výši), zda způsobil újmu na právech či oprávněných zájmech jiných subjektů (např. ostatních nájemců bytů v domě), jaká byla motivace jeho jednání, dále také okolnost, zda dosud řádně plnil své povinnosti nájemce bytu, eventuálně jaká doba uplynula od porušení nájemcových povinností do dne dání výpovědi z nájmu bytu (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 1999, sp. zn. 20 Cdo 2059/98, uveřejněného pod č. 86 v časopise Soudní judikatura 9/1999). Bez významu nebude v naznačených souvislostech ani okolnost, zda svým jednáním nájemce porušil eventuálně i jiné právní předpisy (např. předpisy týkající se požární ochrany, stavební zákon a předpisy související) srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2005, sp. zn. 26 Cdo 291/2004, a ze dne 7. 3. 2005, sp.zn. 26 Cdo 2751/2004 (ústavní stížnost podanou proti posléze citovanému rozsudku odmítl Ústavní soud České republiky usnesením ze dne 6. 12. 2006, sp.zn. IV. ÚS 255/05). Ustálená soudní praxe je rovněž jednotná v názoru, že ustanovení § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. před novelou je s ohledem na užitý pojem "hrubě porušuje své povinnosti" normou s relativně neurčitou hypotézou. V důsledku toho je na soudu, aby v konkrétním případě z předem neurčené množiny skutečností vymezil (kupř. demonstrativním výčtem nebo stanovením obecných kritérií) ty, jejichž pomocí určí vlastní obsah hypotézy normy, kterou aplikuje. Takový výklad právní normy, a tím právní posouzení věci, mohou být proto nesprávné jen tehdy, lze-li učinit spolehlivý závěr, že to určení hypotézy, k němuž soud dospěl, z objektivních hledisek (logických nebo věcných) nemůže obstát (srov. obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31.8.1998, sp. zn. 3 Cdon 11/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 1999, sešit 3, pod poř. č. 26, ze dne 14.2.2001, sp. zn. 21 Cdo 971/2000, nebo ze dne 31.10.2001, sp. zn. 20 Cdo 2871/99).

Dovolateli označená otázka zásadního právního významu uvedená shora ad 1) již byla v judikatuře dovolacího soudu vyřešena (tak, že i po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. je využitelná dosavadní judikatura týkající se výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. před novelou) a odvolací soud se od jejího řešení neodchýlil, neboť se v dané věci náležitě řídil uvedenými hledisky pro posuzování závažnosti porušení povinností vyplývajících z nájmu bytu a dostatečně zdůvodnil, proč v daném případě provedení stavebních úprav bez souhlasu pronajímatelů za hrubé porušeností povinností nájemce zakládající výpovědní důvod podle § 711 odst. 2 písm. b) obč. zák. nepovažuje. Pokud dovolatelé poukazují na již citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 26 Cdo 85/2004, je třeba uvést, že v označené věci šlo (oproti dané věci) o skutkově odlišnou situaci, a to o vybudování sprchového koutu v bytě, v němž do té doby žádná sprcha (ani vana) nebyla.


Ani další dovolateli vymezené otázky (viz shora ad 2/, 3/, 4/) přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládají, neboť napadené rozhodnutí na jejich řešení nespočívá. Jak vyplývá z obsahu napadeného rozhodnutí, odvolací soud se otázkou, zda výše uvedená výměna vany za sprchový kout a s tím související úpravy vedení vody a kanalizace představuje podstatnou změnu v bytě ve smyslu § 694 obč. zák. (tj. otázkou ad 3/), nezabýval, neboť - ve shodě se soudem prvního stupně - dovodil, že se jedná o stavební úpravu, k níž je třeba souhlasu pronajímatele ve smyslu § 694 obč. zák. (nikoliv o jinou podstatnou změnu v bytě /tj. změnu nespočívající ve stavebních úpravách/ ve smyslu téhož ustanovení). Otázku ad 4) zda výměna vany za sprchový kout se souvisejícími úpravami výše označenými představuje ( bez dalšího ) hrubé porušení povinnosti nájemce odvolací soud neřešil, jelikož nehodnotil, zda uvedená stavební úprava provedená bez souhlasu pronajímatele sama o sobě představuje hrubé porušení povinnosti, ale v souladu s ustálenou judikaturou ji posuzoval v širších souvislostech z hledisek uvedených shora a správně tak vymezil hypotézu ustanovení § 711 odst. 2 písm. b) obč. zák. (přičemž uvedená hlediska dovolatelé zpochybňují pouze prostřednictvím nezpůsobilých dovolacích důvodů viz níže).

Pokud dovolatelé namítají, že odvolací soud neprovedl jimi navržené důkazy k prokázání rozsahu provedených změn v bytě a k tomu, zda jim vznikla škoda, je třeba především uvést, že k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tj. k vadám podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) zásadně tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. přichází v úvahu pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není postiženo vadou, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, usnesení Nejvyššího soudu z 10. 12. 2009. sp. zn. 23 Cdo 4562/2009, usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). V projednávané věci však uvedené námitky nesměřovaly k výkladu procesních předpisů, a proto jimi nelze založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nad rámec uvedeného lze dodat, že je povinností pronajímatele, aby (již) ve výpovědi z nájmu bytu dostatečně určitě vymezil uplatněný výpovědní důvod uvedením skutkových okolností, které jej zakládají (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 26 Cdo 1109/2009 , ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 26 Cdo 4111/2008, a ze dne 12. 9. 2010, sp.zn. 26 Cdo 4220/2009).

Nezpůsobilý dovolací důvod (241a odst. 3 o. s. ř.) představují i námitky proti neúplně zjištěnému skutkovému stavu. Pro úplnost lze poznamenat, že odvolací soud jak je uvedeno shora v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp.zn. 26 Cdo 85/2004 k namítaným okolnostem přihlédl.

Dovolací soud se nezabýval námitkami obsaženými v odvolání ze dne 11. 7. 2008, doplnění odvolání ze dne 15. 8. 2008 a ve vyjádření ze dne 23. 1. 2009, na něž dovolatelé odkázali, neboť podání předcházející vydání (vyhlášení) napadeného rozhodnutí totiž z povahy věci nemohou reagovat na závěry, na nichž následně odvolací soud založil své rozhodnutí, nehledě na to, že akceptace názoru, podle něhož by bylo možno z hlediska odůvodnění dovolání (jen) odkázat na dřívější podání by nejen odporovala ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., ale i znemožňovala soudu dostát požadavku vyplývajícímu z ustanovení § 210 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 241b odst. 1 o.s.ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008)


Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalované, jejichž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobcům vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.950,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 14, § 15, § 18 odst. 1 a § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 450,- Kč představující 20% DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř.)

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 20. ledna 2011

Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc., v. r.
předsedkyně senátu