26 Cdo 3407/2007
Datum rozhodnutí: 19.08.2009
Dotčené předpisy:





26 Cdo 3407/2007


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce J. P., proti žalovanému s. m. H. K., o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 19 C 204/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. března 2007, č. j. 21 Co 116/2007-48, takto:


Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. března 2007, č. j. 21 Co 116/2007-48, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.


Odůvodnění:


Okresní soud v Hradci Králové (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne


19. října 2006, č. j. 19 C 204/2006-27, zamítl žalobu na určení neplatnosti výpovědi žalovaného dané dne 16. června 2006 (dále též jen výpověď ) z nájmu žalobce k bytu č. 72 na adrese H. K., J. 1438 (dále jen předmětný byt , resp. byt a předmětný dům , resp. dům ); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.


K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. března 2007, č. j. 21 Co 116/2007-48, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl a určil, že je neplatná výpověď žalovaného daná dne 16. června 2006 z nájmu žalobce k předmětnému bytu; zároveň rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.


Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně mimo jiné za zjištěno, že žalovaný (pronajímatel předmětného bytu) doručil žalobci (nájemci bytu) dne 16. června 2006 výpověď z nájmu předmětného bytu datovanou dnem 8. června 2006, že ve výpovědi uplatnil výpovědní důvody podle § 711 odst. 2 písm. b/, c/ a d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ), že v předmětném bytě žije vedle žalobce ještě M. D., s níž žalobce od jara 2005 žije v druhovském poměru a vede s ní společnou domácnost, že byt je označen jménem žalobce a paní D., že nájemci dalších bytů vídají


v domě především paní D., která podepisuje i odečty vody, že žalobce pracuje v B., okres N., že v době před jednotlivými pracovními turnusy přespává v domě svých zletilých dětí v J., že je vlastníkem domu čp. 547 v L. nad L. (dále jen dům v L. nad L. ), který v roce 2002 zdědil po rodičích,


a že dům v L. nad L. k bydlení neužívá a hodlá ho prodat. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že uplatněné výpovědní důvody podle § 711 odst. 2 písm. b/ a d/ obč. zák. nejsou naplněny proto, že žalobce předmětný byt nepodnajímá M. D., nýbrž v něm žije s M. D. v druhovském poměru (od jara 2005). Na rozdíl od soudu prvního stupně však dovodil, že výpověď je neplatná proto, že byť žalobce má dva byty, tj. vedle předmětného bytu ještě dům v L. nad L., není naplněn ani výpovědní důvod podle § 711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. Podle názoru odvolacího soudu je tomu tak proto, že na žalobci nelze spravedlivě požadovat, aby k bydlení užíval dům v L. nad L.; z H. K. do B. je to totiž pouhých 25 km, zatímco L. nad L. je od B.c vzdálena 90 km, což je nepřiměřená vzdálenost od místa žalobcova pracoviště. V této souvislosti odvolací soud dodal, že pokud by byl žalobce vlastníkem domu v L. nad L. delší dobu, pak by bylo namístě přihlédnout k tomu, zda a jaké kroky činil k vyřešení své bytové situace; po žalobci, který je v předdůchodovém věku, však nelze spravedlivě požadovat, aby jen z důvodu vyřešení otázky bydlení měnil v současné době zaměstnání.


Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen o.s.ř. ). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o.s.ř. V dovolání především zpochybnil správnost právního názoru, který odvolací soud přijal s odkazem na ustanovení § 711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. Uvedl, že žalobce nejen neprokázal, nýbrž ani netvrdil, že užívá předmětný byt z důvodu výkonu svého zaměstnání v B.; tvrdil totiž, že před výkonem práce přespává vzhledem k místu pracoviště u svých dětí v J. a toto tvrzení účelově změnil až v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Odvolacímu soudu rovněž vytkl, že nepřihlédl k tomu, zda žalobce činil kroky k vyřešení své bytové situace, a nevzal v úvahu ani dobu, po kterou stav dvou bytů trvá. V této poměrně dlouhé době mohl žalobce vyměnit zaměstnání či koupit nemovitost blíže svého současného pracoviště,


a to za peníze, které by získal prodejem domu v L. nad L. Žalobce si však takto nepočínal, i nadále využíval výhod nájemního vztahu na úkor pronajímatele a přitom netvrdil a ani neprokazoval, že by měl potřebu užívat více bytů. Podle názoru dovolatele hodlá žalobce předmětný byt získat za zvýhodněnou cenu v rámci třetí vlny privatizace bytového fondu. Ve vztahu k výpovědním důvodům podle § 711 odst. 2 písm. b/ a d/ obč. zák. dovolatel namítl, že jediným důkazem o tom, že předmětný byt žalobce užívá k bydlení a nepodnajímá ho M. D., je svědecká výpověď samotné M. D., která je na výsledku sporu zainteresovaná; proto soud z její výpovědi neměl vycházet. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právními názory, které v dané věci přijal odvolací soud.


Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 26. března 2007, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen o.s.ř. ).


Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), jednajícím v dovolacím řízení prostřednictvím pověřeného zaměstnance s právnickým vzděláním (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.


Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož


i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci


(§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Uvedené vady nebyly v dovolání uplatněny a z obsahu spisu jejich existence nevyplývá.


Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout (je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení), že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.


Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení


§ 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování


v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).


Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu


v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.


Právě v takové nepřípustné polemice se způsobem hodnocení důkazů spočívají dovolací námitky žalovaného. Okolnost, že soudy obou stupňů hodnotily důkazy způsobem, s nímž žalovaný nesouhlasil, a učinily na jejich základě jiné skutkové závěry, než žalovaný předpokládal, není ještě důvodem k tomu, aby dovolací soud mohl označit skutková zjištění soudů obou stupňů za vadná. Naopak dovolací soud s přihlédnutím k obsahu spisu shledal, že odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly; přitom neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Lze proto konstatovat, že skutkové závěry odvolacího soudu a z nich vyplývající skutkový stav rozhodný pro posouzení naplněnosti výpovědních důvodů podle § 711 odst. 2 písm. b/ a d/ obč. zák. jsou výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení § 132 o.s.ř. (ve spojení s § 211 o.s.ř.). Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.


Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.


Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího důvodu


o posouzení správnosti právního názoru, že není naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. proto, že na žalobci nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden ze dvou bytů, které má.


Podle § 711 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen obč. zák. před novelou ), mohl pronajímatel vypovědět nájem bytu z důvodů taxativně v tomto ustanovení vyjmenovaných jen s přivolením soudu. Podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. před novelou pak mohl pronajímatel s přivolením soudu vypovědět nájem bytu, měl-li nájemce dva nebo více bytů, vyjma případů, že na něm nebylo možno spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt. Ze stejného důvodu (od 31. března 2006 obsaženého v ustanovení § 711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.), avšak již bez přivolení soudu, může pronajímatel vypovědět nájem bytu i po novele občanského zákoníku provedené zákonem č. 107/2006 Sb. Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že pro účely naplněnosti výpovědního důvodu podle § 711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. bude i od


31. března 2006 využitelná judikatura, na níž se soudní praxe ustálila při výkladu ustanovení § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. před novelou.


Dovoláním nebyla zpochybněna správnost právního názoru, že žalobce má ve smyslu § 711 odst. 2 písm. c/ věty před první větnou čárkou obč. zák. dva byty, tj. předmětný byt a dům v L. nad L. Lze dodat, že uvedený závěr je v souladu s ustálenou soudní praxí, která dovodila, že o situaci, kdy nájemce má ve smyslu § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. před novelou (nyní § 711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.) dva nebo více bytů, jde v případě, svědčí-li nájemci právní titul k užívání dvou (více) bytů. Tak je tomu nejen tehdy, kdy nájemci svědčí právo nájmu bytu ve smyslu § 685 a násl. obč. zák. ke dvěma (více) bytům, ale i tehdy, užívá-li nájemce jeden byt z titulu práva nájmu bytu a další byt z titulu vlastnického práva k domu či bytu či práva odpovídajícího věcnému břemenu apod. Z hlediska naplněnosti předpokladu existence dvou (více) bytů ve smyslu ustanovení § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. před novelou (nyní § 711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.) je tedy především rozhodné, zda nájemci svědčí dva, resp. více právních titulů zakládajících právo na bydlení trvalé povahy (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1978, pod pořadovým číslem 14, str. 160, dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. srpna 2000, sp. zn. 26 Cdo 813/99, a ze dne 12. července 2007, sp. zn. 26 Cdo 1837/2006).


Z ustanovení § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. před novelou (nyní § 711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.) však vyplývá, že výpovědní důvod podle citovaného ustanovení není naplněn, nelze-li na nájemci spravedlivě požadovat , aby užíval pouze jeden ze dvou či více bytů, které má. Soudní praxe a to i s přihlédnutím ke znění § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. se ustálila v názoru, že musí jít o stav, kdy nájemce užívá dva či více bytů k účelu, k němuž je byt určen, tj. k bydlení, a přitom na něm z objektivního hlediska nelze spravedlivě požadovat, aby svou potřebu bydlení uspokojoval užíváním pouze jednoho bytu. Zároveň rovněž dovodila, že o situaci, kdy na nájemci nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt (§ 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.), jde především tehdy, jestliže užívá k bydlení současně dva byty, z nichž ani jeden nevyhovuje svou velikostí či kvalitou bytové potřebě nájemce a členů jeho rodiny, nebo tehdy, užívá-li druhý byt v místě svého pracoviště, odkud nemůže denně dojíždět do místa trvalého bydliště apod. Bez významu není ani okolnost, po jakou dobu stav užívání dvou (více) bytů trvá, a zda (případně jaké) činí nájemce kroky k vyřešení bytové situace (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. října 2000, sp. zn. 26 Cdo 2471/99, uveřejněný pod č. 4 v sešitě č. 1 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura). Zároveň platí, že existenci výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. je nutno posuzovat k okamžiku doručení výpovědi nájemci bytu.


Ustálená soudní praxe (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 107/2004, z 24. června 2004, sp. zn. 26 Cdo 761/2003, z 1. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 909/2004, a 12. července 2007, sp. zn. 26 Cdo 1837/2006) rovněž dovodila, že ustanovení § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. je třeba vyložit a aplikovat tak, aby bylo dosaženo spravedlivého uspořádání vztahů pronajímatele a nájemce, a mimo jiné též eliminován stav, kdy nájemce na úkor pronajímatele sám využívá výhod regulovaného nájemného a svou vlastní nemovitost,


v níž by bez obtíží mohl uspokojovat svou bytovou potřebu, pronajímá za tržní nájemné, resp. svůj další nájemní byt za těchto pro něj výhodných podmínek např. podnajímá. Dovolací soud zastává názor, že o obdobnou situaci [a tudíž existenci dvou bytů (nyní ve smyslu § 711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.)] jde i v případě, kdy nájemce na úkor pronajímatele sám využívá výhod regulovaného nájemného v nájemním bytě a přitom volně disponuje s bytem v nemovitosti, jejímž je vlastníkem.


Z dovoláním nezpochybněného skutkového stavu vyplývá, že žalobce je nájemcem předmětného bytu a že ke dni dání výpovědi z nájmu bytu (a také v době rozhodování odvolacího soudu) byl vlastníkem domu v L. nad L. V době dání výpovědi z nájmu bytu měl tedy (již po dobu čtyř let) dva byty (ve smyslu § 711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.), jak správně dovodil odvolací soud. Dovolací soud však nesdílí názor odvolacího soudu, že na žalovaném nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt. Zde především nelze ztratit ze zřetele, že v době doručení výpovědi z nájmu bytu (a také v době rozhodování odvolacího soudu) užíval žalovaný k bydlení pouze jeden byt (předmětný byt a nikoli také dům v L. nad L., který evidentně ke svému bydlení nepotřeboval a hodlá ho prodat). Na rozdíl od odvolacího soudu zastává dovolací soud též názor, že doba čtyř let, po kterou ke dni dání výpovědi z nájmu bytu stav dvou bytů u žalobce trval, je relativně dlouhá doba na to, aby žalobce uskutečnil příslušné kroky k vyřešení své bytové situace (vedle jiných možností se nabízí i možnost nastíněná dovolatelem, tj. zakoupení bytu /domu/ v blízkosti současného žalobcova pracoviště za peníze, které by získal prodejem domu v L. nad L., v němž nebydlí a zřejmě ani v budoucnu bydlet nehodlá /neboť ho chce prodat/). Žalobce však svou bytovou situaci po relativně dlouhou dobu trvání stavu dvou bytů nijak neřešil a i nadále využíval na úkor žalovaného výhod nájemního bydlení. Z uvedeného rovněž vyplývá, že při posuzování věci podle § 711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. odvolací soud nepřihlédl k těmto (a tudíž ke všem) v úvahu připadajícím zjištěným skutečnostem, zdůraznil pouze subjektivní okolnosti na straně žalobce (nájemce) a jeho situaci tudíž neposoudil z objektivního hlediska; navíc nepřihlédl k oprávněným zájmům žalovaného (pronajímatele), které jsou v daném případě o to naléhavější, že pronajímatelem je obec (město), která má specifické postavení při uspokojování potřeby bydlení občanů žijících na jejím území. Lze uzavřít, že ve vztahu k výpovědnímu důvodu podle § 711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. byl dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. použit opodstatněně.


Vzhledem k uvedenému není napadený rozsudek z hlediska uplatněných dovolacích námitek podřazených dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. ve smyslu ustanovení § 243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. správný. Dovolací soud ho proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil a podle § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.


Právní názor dovolacího soudu týkající se otázky výpovědního důvodu podle


§ 711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí


o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).


Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 19. srpna 2009


JUDr. Miroslav Ferák, v. r.


předseda senátu