26 Cdo 3401/2015
Datum rozhodnutí: 14.10.2015
Dotčené předpisy: § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.



26 Cdo 3401/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté v právní věci žalobce V. Š. , zastoupeného JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova 75/48, proti žalované RKT Rovnací a kotevní technika, státní podnik v likvidaci , se sídlem v Praze 4, U mlýna 1755/5, IČO 00664073, zastoupené JUDr. Janem Brožem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60, o zaplacení částky 550.829 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 9 C 194/2003, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. června 2015, č. j. 27 Co 187/2015-218, takto:

Dovolání se odmítá .

Odůvodnění:
Žalobce napadl dovoláním usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2015, č. j. 27 Co 187/2015-218, jímž odvolací soud potvrdil usnesení Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 20. 1. 2015, č. j. 9 C 194/2003-203, ve výroku, kterým bylo rozhodnuto, že řízení se podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. přerušuje do pravomocného skončení řízení vedeného Okresním soudem v Kutné Hoře pod sp. zn. 4 C 126/92.

Dovolání žalobce proti citovanému usnesení odvolacího soudu není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř. , neboť odvolací soud vyřešil otázku předpokladů rozhodných pro možnost řízení přerušit podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. v souladu s již ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.

V rozsudku ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009 Nejvyšší soud uzavřel, že smyslem přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je zajistit hospodárnost řízení; proto by měl soud posoudit, zda vyčkání výsledku jiného řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Při úvaze o tom, zda řízení přeruší, by měl soud postupovat podle okolností konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná opatření, a také s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou se nutně původní řízení prodlouží. V usnesení ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014, pak zaujal Nejvyšší soud názor, že ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., týkající se možnosti soudu řízení přerušit, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud může úvahu odvolacího soudu o přerušení řízení podle citovaného ustanovení přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. rovněž odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 658/2015). Důvody k přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. jsou pak dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít podstatný význam pro rozhodnutí soudu. Hlavní důvod pro přerušení řízení spočívá v hospodárnosti řízení, tj. aby stejná otázka nebyla posuzována nadbytečně dvakrát (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014).

V posuzovaném případě se odvolací soud shora uvedenými hledisky pro možnost přerušení řízení zabýval a jeho úvahy nejsou zjevně nepřiměřené. Jeho závěr, že je na místě z důvodu hospodárnosti v projednávané věci řízení přerušit, neboť ve věci dříve zahájené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 4 C 126/92, vedené ohledně restitučního nároku žalobce podle zákona č. 403/1990 Sb., bude řešena otázka významná pro posouzení aktivní legitimace žalobce v této věci (zda je žalobce vůbec spoluvlastníkem nemovitostí, za jejichž pronájem žádá nájemné), je v souladu se shora uvedenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvod se odchýlit.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.).

Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. října 2015

JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu