26 Cdo 3396/2010
Datum rozhodnutí: 21.09.2011
Dotčené předpisy: § 3 odst. 1 obč. zák. ve znění od 31.03.2006, § 39 obč. zák. ve znění do 30.03.2006, § 676 odst. 2 obč. zák. ve znění do 30.03.2006






26 Cdo 3396/2010
ROZSUDEK


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně RPG Byty, s.r.o. , se sídlem v Ostravě Moravské Ostravě, Gregorova 2582/3, IČ: 27769127, zastoupené JUDr. Vladimírem Jirouskem, advokátem se sídlem v Ostravě Moravské Ostravě, Preslova 9, proti žalovanému Mgr. L. R. , zastoupenému JUDr. Jiřím Obršlíkem, advokátem se sídlem v Berouně, Havlíčkova 1732, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 56 C 283/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. ledna 2010, č. j. 42 Co 458/2009-118, ve znění opravného usnesení ze dne 5. ledna 2010, č. j. 42 Co 458/2009-124, takto:

I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. června 2009, č. j. 56 C 283/2007-90, zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen vyklidit byt č. 2 v domě č. p. 2373, č. or. 28, na ulici Výstavní v obci O.. kategorie, v 1. podlaží, který sestává ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství (dále jen předmětný byt , resp. byt a předmětný dům , resp. dům ); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. ledna 2010, č. j. 42 Co 458/2009-118, ve znění opravného usnesení ze dne 5. ledna 2010, č. j. 42 Co 458/2009-124, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl a žalovanému uložil povinnost předmětný byt vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (výroky II. a III.).

Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že žalobkyně je vlastnicí předmětného domu, že ohledně předmětného bytu uzavřeli právní předchůdkyně žalobkyně jako pronajímatelka a žalovaný jako nájemce dne 13. září 2001 nájemní smlouvu (dále jen nájemní smlouva ) na dobu určitou od 1. září 2001 do 31. srpna 2002 (čl. II. bod 1. věta první nájemní smlouvy), že v nájemní smlouvě se zároveň dohodli, že bude-li nájemce řádně platit nájemné a úhrady za služby spojené s užíváním bytu (dále jen úhrada za služby ) a nebude-li mít dluh na nájemném a úhradách za služby v jakékoli výši, prodlouží se nájemní smlouva automaticky vždy každoročně o dalších dvanáct měsíců počínaje dnem 1. září 2002 (čl. II. bod 1. věta druhá nájemní smlouvy). Dále zjistil, že dne 13. září 2001 uzavřeli právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný rovněž smlouvu o kauci (dále jen smlouva o kauci ), že ve smlouvě o kauci se žalovaný zavázal zaplatit pronajímatelce kauci v částce 5.000,- Kč na její účet vedený u Komerční banky, a. s. (dále jen účet kauce ), která bude úročena tam uvedeným úrokem (čl. I. odst. 2 věta první smlouvy o kauci), že účelem kauce bylo zajistit plnění mimo jiné pohledávek z dlužného nájemného a úhrad za služby pravomocně přiznaných pronajímatelce nebo písemně uznaných nájemcem co do důvodu a výše (čl. II. smlouvy o kauci) a že pro případ čerpání kauce pronajímatelkou se nájemce v čl. III. smlouvy o kauci zavázal složit k jejím rukám částku odpovídající použité kauci (tj. doplnit kauci do původní výše) nejpozději do tří měsíců od okamžiku, kdy mu sdělila, že kauci čerpala; nedodržení tohoto závazku mělo být považováno za důvod k výpovědi z nájmu bytu podle § 711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen obč. zák. před novelou ). Vzal také za prokázáno, že v průběhu roku 2005 a počátkem roku 2006 žalovaný neplatil řádně a včas nájemné a úhrady za služby, že k 31. květnu 2006 dlužil žalobkyni z tohoto titulu částku 4.038,- Kč, že téhož dne žalobkyně použila na úhradu uvedeného dluhu kauci, že k doplnění kauce do původní výše (ve smyslu čl. III. smlouvy o kauci) však žalovaného nevyzvala a že na účet kauce poukázala dne 19. června 2006 částku 1.954,- Kč a dne 24. srpna 2006 částku 2.084,- Kč (tj. celkem částku 4.038,- Kč odpovídající použité kauci). Odvolací soud po zopakování důkazu přečtením opisu karty úhrad měsíčního nájemného z bytu za období od ledna 2005 do srpna 2007 učinil rovněž skutkové zjištění, že také v době od 1. září 2006 do 31. srpna 2007 (dále jen rozhodné období ) neplatil žalovaný nájemné a úhrady za služby řádně (v předepsané výši podle příslušných evidenčních listů) a včas (nejpozději do posledního dne kalendářního měsíce, za který platí nájemné a úhrady za služby).

Na tomto skutkovém základě odvolací soud především dovodil, že v daném případě šlo o nájemní poměr na dobu určitou s možností jeho prodlužování podle ujednání obsaženého v čl. II. bodu 1. větě druhé nájemní smlouvy. Poté se zabýval platností uvedeného ujednání. Zde zejména konstatoval, že toto ujednání je zcela určité (§ 37 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni uzavření nájemní smlouvy, tj. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. dále opět jen obč. zák. před novelou ) a uplatní se za předpokladu, že nájemce bude řádně platit nájemné a úhrady za služby spojené s užíváním bytu. Podle názoru odvolacího soudu je též v souladu s principem smluvní volnosti účastníků občanskoprávních závazkových vztahů (§ 489 a násl. obč. zák. před novelou) a neodporuje ani ústavnímu pořádku ČR . Ani novela občanského zákoníku provedená zákonem č. 107/2006 Sb. totiž nezakazuje uzavřít dohodu o prodloužení nájemní smlouvy za dohodnutých podmínek (§ 676 odst. 1 obč. zák.); pouze tam, kde byl nájemní poměr k bytu sjednán na dobu určitou bez takovéto dohody, nemůže se od 31. března 2006, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, obnovit podle § 676 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen obč. zák. po novele ), neboť to vylučuje ustanovení § 686a odst. 6 obč. zák. po novele. Dále odvolací soud uvedl, že s přihlédnutím k obsahu ujednání obsaženého v čl. II. bodu 1. větě druhé nájemní smlouvy nelze ani dovodit, že by toto ujednání stanovilo pro nájemce přísnější podmínky při ukončení nájemního poměru k bytu než jaké stanoví § 711 a 712 obč. zák. před novelou. Ujednání obsažené v čl. II. bodu 1. větě druhé nájemní smlouvy tudíž pokládal za platné. Uzavřel, že neplatil-li žalovaný v rozhodném období nájemné a úhrady za služby řádně a včas, nájemní poměr účastníků k bytu se po tomto období (tj. od 1. září 2007) již neprodloužil o dalších 12 měsíců (podle ujednání obsaženého v čl. II. bodu 1. větě druhé nájemní smlouvy), nýbrž skončil k 31. srpnu 2007. Za této situace žalovaný předmětný byt užívá po tomto datu bez právního důvodu. Proto zamítavý rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě s odkazem na ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák. po novele vyhověl, aniž zejména s ohledem na skutkové zjištění, že žalovaný nájemné a úhrady za služby řádně a včas neplatil již v průběhu roku 2005 a počátkem roku 2006 shledal, že jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák. po novele).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen o.s.ř. ). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. b/ a odst. 3 o.s.ř. Dovolatel především nesouhlasil s názorem, že mezi účastníky byl sjednán nájemní poměr na dobu určitou. V této souvislosti s odkazem na jiné rozhodnutí téhož senátu odvolacího soudu namítl, že v nájemní smlouvě nebyl okamžik ukončení doby nájmu vymezen skutečností, ohledně níž by bylo jisté, zda vůbec nastane , a že tedy úmyslem účastníků nebylo sjednat nájem na dobu, jež je již od počátku pevně ohraničena, ale ve skutečnosti měl nájem trvat po nijak neomezenou dobu . Jediným účelem ujednání obsaženého v čl. II. bodu 1. větě druhé nájemní smlouvy bylo zajistit pronajímatelce výhodnější pozici při ukončení nájemního poměru k bytu z důvodu neplnění závazků ze strany nájemce, než jakou by měla v případě jeho ukončení výpovědí podle (kogentního) § 711 obč. zák. před novelou. Podle jeho mínění je tudíž obsah a účel citovaného ujednání nájemní smlouvy zřejmým a nepochybným obcházením zákona (§ 39 obč. zák. před novelou). Měl za to, že zmíněné ujednání je navíc neurčité, neboť připouští různý výklad, a to v tom smyslu, že z něj není jednoznačně patrno, zda k prodloužení nájmu na další období dojde vždy, nemá-li nájemce k poslednímu dni trvání nájmu závazky po splatnosti , nebo zda nájem bytu skončí z důvodu jakéhokoliv prodlení nájemce s úhradou nájemného , tj. i tehdy, pokud se nájemce dostane do prodlení na dobu i pouze jednoho dne nebo i v nepatrné části nájemného a služeb . Na neplatnost ujednání obsaženého v čl. II. bodu 1. větě druhé nájemní smlouvy usuzoval také z toho, že toto ujednání je v rozporu s ustanovením poslední věty čl. III smlouvy o kauci, z něhož vyplývá, že nedoplnění kauce je považováno za výpovědní důvod . V této souvislosti zdůraznil, že pokud by byl správný odvolacím soudem provedený výklad čl. II. bodu 1. věty druhé nájemní smlouvy, že každé i nepatrné prodlení s úhradou nájemného a služeb je důvodem pro další neprodloužení nájmu , nemělo by ustanovení o možnosti výpovědi při nedoplnění kauce žádný smysl. Vyjádřil přesvědčení, že za této situace je na místě vycházet z částečné neplatnosti právního úkonu a v souladu s ustanovením § 686 odst. 2 obč. zák. před novelou dovodit, že nájemní smlouvou byl založen nájemní poměr na dobu neurčitou. Dále uvedl, že v průběhu řízení nepopíral, že byl v prodlení s placením nájemného a úhrad za služby, avšak míra prodlení a výše dlužné částky byly do značné míry způsobeny jednáním žalobkyně. Ta totiž v rozporu se smlouvou o kauci použila finanční prostředky z kauce na úhradu nájemného a služeb, aniž mu to následně oznámila. Podle jeho názoru ho tím uvedla v omyl ohledně stavu jeho účtu úhrad nájemného , v jehož důsledku okamžitě neuhradil dlužné částky. Z toho dovozoval, že žalobní nárok je ve zřejmém rozporu s dobrými mravy, neboť žalobkyně přispěla k neplnění jeho závazků tím, že porušila povinnosti ze smlouvy o kauci. V této souvislosti rovněž namítl, že odvolací soud nesprávně vyložil čl. II smlouvy o kauci, neboť zaujal názor, že kauce kryla jakékoliv pohledávky i bez písemného uznání nebo soudního potvrzení . Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.). Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů. Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud nepřehlédl sdělení dovolatele, že jeho dovolání směřuje proti všem výrokům napadeného rozsudku, tj. jakoby i proti jeho nákladovým výrokům II. a III. Zastává však názor, že proti nákladovým výrokům dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť vzhledem k jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) nejsou uplatněné dovolací důvody ve vztahu k nákladovým výrokům nijak obsahově konkretizovány. V této souvislosti nelze opomenout, že pouhá citace ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3 o.s.ř. bez údaje o tom, z jakých konkrétních důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá není řádným uplatněním dovolacích důvodů podle těchto ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 1060/2003, uveřejněné pod č. 31 v sešitě č. 3 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura). Navíc nelze ani přehlédnout, že podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné dovolání proti nákladovým výrokům, byť jsou součástí rozsudku odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 88 v sešitě č. 5 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura).

Proti napadenému výroku I. rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť zde směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence uvedených vad nebyla tvrzena a z obsahu spisu nebyly tyto vady zjištěny.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. půjde v dovolacím řízení především o posouzení správnosti (předběžného) právního názoru, že ujednání o době nájmu obsažené v čl. II. bodu 1. větě druhé nájemní smlouvy je platné; v širších souvislostech však podléhají dovolacímu přezkumu rovněž právní závěry, že v nájemní smlouvě byl sjednán nájem na dobu určitou a že výkon práva žalobkyně není v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák. po novele).

Absolutní neplatnost právního úkonu (a to i podle § 37 odst. 1 obč. zák. před novelou /z důvodu neurčitosti/ či podle § 39 obč. zák. před novelou /pro obcházení zákona/) působí přímo ze zákona (ex lege) a od počátku (ex tunc), takže subjektivní občanská práva a občanskoprávní povinnosti z takového úkonu vůbec nevzniknou (soudní výrok o neplatnosti právního úkonu není třeba). Absolutní neplatnosti se může dovolat ten, kdo jako dotčený má na tom právní zájem. Soud přihlíží k absolutní neplatnosti právního úkonu i bez návrhu, tj. z úřední povinnosti.

Ustálená soudní praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu české republiky ze dne 29. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněný na str. 372 v sešitě č. 7 z roku 1998 časopisu Právní rozhledy) dovodila, že právní úkon je neurčitý tehdy, jestliže srozumitelně vyjádřený obsah má takové věcné nedostatky, že je nelze překlenout ani výkladem (§ 35 odst. 2 obč. zák. před novelou). Jde-li o právní úkon, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí být určitost projevu vůle dána obsahem listiny, na níž je tento projev vůle zaznamenán. Nestačí, že účastníkům právního vztahu je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to seznatelné z jejího textu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. července 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96, uveřejněný na str. 145 v sešitě č. 6 z roku 1997 časopisu Soudní rozhledy). V soudní praxi není pochyb ani o tom, že požadavku určitosti (§ 37 odst. 1 obč. zák. před novelou) smlouvy o nájmu bytu musí vyhovovat i ujednání o době trvání nájmu bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. února 2001, sp. zn. 26 Cdo 1127/99, uveřejněný pod C 167 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Přitom na splnění základních náležitostí právního úkonu, jakým je i určitost projevu vůle, lze usuzovat jen podle okolností, za nichž byl aktuálně učiněn (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. září 2000, sp. zn. 30 Cdo 2781/99, a ze dne 13. ledna 2011, sp. zn. 26 Cdo 4575/2009).
.
Podle názoru dovolacího soudu je ujednání obsažené v čl. II. bodu 1. větě druhé nájemní smlouvy neplatné pro neurčitost podle § 37 odst. 1 obč. zák. před novelou. Nelze totiž vzhledem k předpokladu určitosti právního úkonu (§ 37 odst. 1 obč. zák. před novelou) vázat dobu trvání nájmu na okolnost, že nájemce bude řádně platit nájemné a úhrady za služby, a to už proto, že není jasné, zda taková okolnost vůbec nastane. Tím je dána neurčitost citovaného ujednání a tudíž jeho absolutní neplatnost podle § 37 odst. 1 obč. zák. před novelou. Dovolací soud má navíc za to, že toto ujednání je neplatné také podle § 39 obč. zák. před novelou pro obcházení zákona, byť z poněkud jiných důvodů, než namítal dovolatel; obcházení zákona dovolací soud spatřuje v tom, že vázali-li účastníci možnost prodlužování nájemní smlouvy (doby nájmu) na řádné placení nájemného a úhrad za služby, ve skutečnosti tím obešli ustanovení § 676 odst. 2 obč. zák. před novelou, v němž jsou upraveny odlišně podmínky, za nichž v době uzavření nájemní smlouvy (a v době do 30. března 2006) docházelo k jejímu obnovování ze zákona. Zastává rovněž názor, že uvedené ujednání, které ostatně výslovně nějakou povinnost nestanoví, nezakládá automatické prodlužování (obnovování) nájemní smlouvy (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. června 2002, sp. zn. 28 Cdo 1078/2002, uveřejněné pod C 1321 ve svazku 19 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a ze dne 7. ledna 2008, sp. zn. 26 Cdo 3419/2006).

Potud tedy lze dovolací námitky podřaditelné pod dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. pokládat za důvodné.

Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky je ustálena rovněž v názoru, že při posuzování otázky, zda část právního úkonu postiženou důvodem neplatnosti lze oddělit od ostatního jeho obsahu, je zapotřebí respektovat vůli účastníků právního úkonu s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení účastníci sledovali. Vztahuje-li se důvod neplatnosti smlouvy o nájmu bytu pouze na ujednání o podmínkách změny nájemního vztahu z doby určité na dobu neurčitou, je neplatná jen tato část, nikoli i ta, v níž účastníci (platně) vyjádřili vůli uzavřít nájemní vztah na dobu určitou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. dubna 2002, sp. zn. 26 Cdo 379/2001, uveřejněný pod C 1132 ve svazku 16 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu /citované rozhodnutí bylo uveřejněno i v publikaci Přehled judikatury ve věcech nájmu bytu, ASPI Publishing s.r.o, Praha 2003, str. 20/ dále jen uveřejněné rozhodnutí , a dále např. rozhodnutí z 21. října 2004, sp. zn. 2516/2003, z 25. července 2006, sp. zn. 33 Odo 1092/2004, a ze 16. listopadu 2006, sp. zn. 26 Cdo 2398/2006). Uvedené právní názory jsou vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu týkajícímu se ujednání o době nájmu plně použitelné v projednávané věci.

V posuzovaném případě se právní předchůdkyně žalobkyně a dovolatel v čl. II. bodu 1. nájemní smlouvy dohodli, že nájemní smlouva se sjednává na dobu určitou od 1. září 2001 do 31. srpna 2002 (věta první) a že bude-li nájemce řádně platit nájemné a služby a nebude-li mít dluh na nájemném a na službách v jakékoliv výši, prodlouží se nájemní smlouva automaticky vždy každoročně o dalších dvanáct měsíců, počínaje dnem 1. září 2002 (věta druhá). Část nájemní smlouvy, podle níž byla smlouva uzavřena na dobu určitou od 1. září 2001 do 31. srpna 2002 (čl. II. bod 1. věta první nájemní smlouvy), může, jde-li o sjednanou dobu nájmu, obstát samostatně, a je tudíž ve smyslu § 41 obč. zák. před novelou obsahově oddělitelná od další části (čl. II. bodu 1. věty druhé nájemní smlouvy) týkající se doby nájmu, resp. možnosti eventuálního jejího prodlužování (viz uveřejněné rozhodnutí). Okolnost, že současně byly mezi účastníky dohodnuty (neplatně ve smyslu § 37 odst. 1 a § 39 obč. zák. před novelou) podmínky, za nichž mohlo eventuálně docházet k prodlužování nájemní smlouvy, nemůže na uvedeném závěru nic změnit. Z uvedeného tedy vyplývá, že jde o nájemní smlouvu na dobu určitou (od 1. září 2001 do 31. srpna 2002); text nájemní smlouvy (konkrétně její čl. II. bod 1. věta první, podle níž se nájemní smlouva sjednává s účinnosti od 1. 9. 2001 na dobu určitou, a to do 31. 8. 2002 ) jiný výklad ohledně sjednané doby nájmu ani nepřipouští.

V poměrech projednávané věci pak nelze opomenout následující názory, které dlouhodobě zastává ustálená soudní praxe. V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyl za právního stavu v době před novelou občanského zákoníku provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. zaznamenán odklon od názoru, že obecné ustanovení § 676 odst. 2 obč. zák. před novelou (týkající se obnovování nájemní smlouvy za týchž podmínek, za jakých byla sjednána původně) platilo i pro nájem bytu. Nepostupoval-li pronajímatel proti nájemci, který byt dále užíval, způsobem uvedeným v ustanovení § 676 odst. 2 obč. zák. před novelou, nájem bytu se obnovil a nezanikl tedy uplynutím doby, na kterou byl sjednán (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. února 1998, sp. zn. 2 Cdon 141/97, uveřejněný pod č. 10 v sešitě č. 2 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, a ze dne 25. listopadu 1998, sp. zn. 26 Cdo 2409/98).

Protože dovolatel předmětný byt užíval i po uplynutí sjednané doby nájmu a žalobkyně nepodala proti němu do třiceti dnů žalobu o vyklizení u soudu, nájemní smlouva se opakovaně obnovovala podle § 676 odst. 2 obč. zák. před novelou za týchž podmínek, tj. vždy o jeden rok, naposledy od 1. září 2005, přičemž nájemní poměr pak skončil dne 31. srpna 2006 (tedy o rok dříve, než dovodil odvolací soud). Poté se již obnovit nemohl, neboť tato možnost je od 31. března 2006 výslovně vyloučena ustanovením § 686a odst. 6 zákona obč. zák. po novele; proto od 1. září 2006 užívá dovolatel předmětný byt bez právního důvodu.

Za této situace se žalobkyně oprávněně domáhá ochrany před neoprávněnými zásahy dovolatele do svého vlastnického práva žalobou o vyklizení předmětného bytu, která v případě neoprávněného zásahu do vlastnického práva užíváním nemovitosti (její části) bez právního důvodu odpovídá reivindikační žalobě ve smyslu ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák. po novele. Zbývá tedy posoudit otázku, zda uplatněný nárok není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák. po novele).

Podle § 3 odst. 1 obč. zák. po novele výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. po novele patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními (vztahujícími se nejen k žalovanému, nýbrž i k žalobci) a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný pod C 2084 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).

Nejvyšší soud České republiky v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 17. prosince 2003, sp. zn. 26 Cdo 2319/2003, z 3. února 2004, sp. zn. 26 Cdo 128/2003, z 18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 538/2003, ze 17. června 2004, sp. zn. 26 Cdo 2686/2003) vyslovil názor, že nesvědčil-li žalovanému platný titul k užívání vyklizovaného bytu (tj. užívá-li žalovaný vyklizovaný byt bez právního důvodu), nelze ani prostřednictvím § 3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jeho vyklizení a žalobu zamítnout. Následně však byla soudní praxe usměrněna stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. října 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněným pod č. 8 v sešitě č. 1-2 z roku 2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož skutečnost, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovitosti sloužící k bydlení) je uplatňován v rozporu s dobrými mravy, se podle okolností daného případu projeví buď určením delší než zákonné lhůty k vyklizení (§ 160 odst. 1 o.s.ř.), vázáním vyklizení na poskytnutí přístřeší či jiného druhu bytové náhrady, nebo i zamítnutím žaloby (pro tentokrát). V dlouhodobě ustálené soudní praxi přitom není pochyb o tom, že na základě § 3 odst. 1 obč. zák. po novele může být výjimečně povinnost k vyklizení bytu, užívaného bez právního důvodu, vázána na delší lhůtu, případně na zajištění bytové náhrady, byť osobě, jež má byt vyklidit, nesvědčí právo na bytovou náhradu podle pozitivní právní úpravy a nevyplývá ani z její analogické aplikace (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 30. září 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný pod č. 5 v sešitě č. 1 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 24 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, z 27. února 2001, sp. zn. 26 Cdo 1608/99, uveřejněný pod C 269 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněný pod č. 59 v sešitě č. 7-8 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jde zejména o situace, kdy vyklizovaný v bytě dlouhodobě žije v přesvědčení, že mu svědčí platný titul k bydlení. V ustálené soudní praxi však nebyl zaznamenán odklon ani od názoru, že bytovou náhradu zásadně nelze přisoudit (za použití § 3 odst. 1 obč. zák. po novele) v případech, kdy bývalý nájemce užívá byt po skončení nájmu sjednaného na dobu určitou (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 17. prosince 2003, sp. zn. 26 Cdo 2319/2003, z 18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 538/2003, z 29. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 2146/2005, a z 23. dubna 2008, sp. zn. 26 Cdo 1021/2008).

Dovolací soud zastává názor, že pro účely posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. po novele není v daném případě právně významná okolnost, že žalobkyně použila finanční prostředky (kauci), jež jí dovolatel poskytl na základě smlouvy o kauci, na úhradu jeho dluhu na nájemném a službách, aniž mu to následně oznámila. Je tomu tak proto, že řádné placení nájemného (a záloh na plnění poskytovaná s užíváním bytu) je jedna ze základních povinností nájemce (§ 685 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 697 obč. zák. před novelou). Tuto základní povinnost dovolatel (v postavení nájemce bytu) řádně neplnil, což ostatně v průběhu řízení před soudy obou stupňů a ani v dovolání nijak nepopíral. Zároveň však netvrdil žádné okolnosti, které by byly objektivně způsobilé jeho prodlení s placením nájemného a úhrad za služby alespoň omluvit. Za takovou okolnost především nelze pokládat až následný postup žalobkyně, která teprve v důsledku prodlení dovolatele použila kauci k umoření jeho dluhu na nájemném a úhradách za služby; v tomto směru je pak nerozhodné, že ho o jejím použití v rozporu s čl. III smlouvy o kauci neinformovala. Lze navíc konstatovat, že šlo-li v projednávaném případě o nájemní poměr na dobu určitou, není vzhledem k charakteru takového nájemního poměru žádných pochyb o tom, že takový nájemní poměr zásadně končí uplynutím sjednané doby nájmu (§ 710 odst. 3 obč. zák. před novelou), a to i v případě, kdy nájemce po dobu trvání tohoto nájemního poměru sjednané nájemné řádně platil. Dovolatelem namítané okolnosti proto nemohou zvrátit správnost závěru, že nejde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák. po novele).

Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl v konečném důsledku užit opodstatněně.

Zbývá dodat, že dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., jenž dovolatel rovněž uplatnil, dopadá jen na právně významná skutková zjištění, tj. taková skutková zjištění, která mají význam pro právní posouzení věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. prosince 2009, sp. zn. 26 Cdo 5425/2008).

Z toho, co bylo řečeno ve vztahu k posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. po novele, vyplývá, že pro právní závěr, který odvolací soud přijal s odkazem na citované ustanovení, nebyly právně významné okolnosti týkající se postupu žalobkyně při použití kauce k umoření dluhu dovolatele na nájemném a úhradách za služby. Je proto nadbytečné zkoumat, zda má podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování výklad čl. II smlouvy o kauci, který v souzené věci zaujal odvolací soud. Ani dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. tudíž nebyl uplatněn opodstatněně.

Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. b/ a odst. 3 o.s.ř. a jejich obsahové konkretizace správný ve smyslu § 243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. Dovolací soud proto dovolání podle téhož ustanovení zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 větu první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 146 odst. 3, § 142 odst. 1 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolateli právo.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 21. září 2011 JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu